Mnozí z nás žijí v hektickém tempu a zoufale se snaží stihnout vše, co potřebují. Není divu, že se cítíme odtržení od svých partnerů, rodin a dokonce i od svého Stvořitele. Věděli jste však, že Bůh nabízí málo známý lék na náš uspěchaný a stresující život?
Obsah
Úvod: Od západu slunce do západu slunce, Boží sabatový odpočinek
Společnost prošla v posledních desetiletích úžasnými změnami. Zdá se, že všichni žijí v zběsilém tempu a neustále spěchají sem a tam, aby stihli všechno, co musí. Technologický pokrok, který kdysi sliboval více volného času, nás nyní zdá se jen dále odhání a stále více ztěžuje dohnat ztracený čas.
Tak se zoufale snažíme. Cítíme se odtržení – odtržení od svého partnera, odtržení od svých rodin, odtržení od světa kolem nás a možná nejvíc odtržení od Boha.
Proč je kolem přikázání o sabatu tolik kontroverzí a zmatku, když většina lidí, včetně náboženských vůdců a jejich církví, nemá s ostatními devíti přikázáními téměř žádné spory?
Ten, kdo stvořil vesmír, včetně každého z nás, nás nenechal tápat ve tmě, abychom pochopili jeho záměr s naším životem. Namísto toho nám prostřednictvím inspirace dal zaznamenat své pokyny a pravdy (2. Timoteovi 3:15-17; Jan 17:17). Jeho zjevení, Svatá Bible, nám říká, co potřebujeme vědět o smyslu života, proč jsme tady a kam směřujeme. A co je nejdůležitější, říká nám, jak máme žít.
Říká nám, že před tisíci lety dal Bůh lidem soubor zákonů a slíbil jim, že pokud je budou dodržovat, budou požehnáni. „Choďte jenom po té cestě, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh, abyste zůstali naživu, bylo vám dobře“ řekl jim (Deuteronomium 5:33).
Zákon, který Bůh zjevil, je shrnut v Desateru přikázání. Jsou naším základním vodítkem pro život a ukazují nám, jak mít správný vztah k našemu Stvořiteli a bližním.
Mezi těmito přikázáními je nejvíce všeobecně nepochopené a nesprávně uplatňované Boží přikázání „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil“ (Exodus 20:8). Mnoho lidí považuje sobotu za kuriózní pozůstatek historie, možná za hezkou myšlenku z minulosti, ale v dnešním uspěchaném světě zcela nepraktickou. Někteří si myslí, že sobota je neděle a že strávení jedné nebo dvou hodin v kostele v neděli ráno splňuje záměr přikázání o sobotě.
Jiní si myslí, že Ježíš Kristus zrušil jakýkoli konkrétní den odpočinku nebo nutnost uctívat Boha v určitý den a že jakýkoli čas, který se rozhodneme věnovat Bohu, je svatý.
Otázky a názory na toto přikázání jsou zřejmě nekonečné. Dodržoval Ježíš sobotu, protože byl Žid, nebo ve skutečnosti porušil přikázání o sobotě, aby nám ukázal, že jsme osvobozeni od zákona Starého zákona, což vedlo náboženské vůdce jeho doby k tomu, že ho chtěli zabít? Ukázal apoštol Pavel, který napsal více knih Nového zákona než kterýkoli jiný autor, že sobota již není pro křesťany nutná, nebo ji dodržoval?
Byla sobota v rané novozákonní církvi odsouzena a změněna, nebo byla potvrzena? Posvětil Bůh sobotu v době, kdy stvořil Adama a Evu, nebo ji jako svatý den vyhradil až o více než 2000 let později při exodu? Byl sabat změněn ze sedmého dne v týdnu na jiný den, a pokud ano, kdy k tomu došlo?
Proč Bůh vůbec nařídil den odpočinku? Měl pro to nějaký účel, a pokud ano, jaký? Je sabat pro dnešní lidstvo vůbec relevantní? Má v dnešním světě smysl? Otázky by mohly pokračovat donekonečna.
Proč by mělo být tolik zmatku ohledně jednoho z deseti základních principů a zákonů, které Bůh dal lidstvu? Proč je kolem tohoto jednoho přikázání tolik kontroverzí a zmatku, když většina lidí, včetně náboženských vůdců a jejich církví, nemá s ostatními devíti přikázáními téměř žádné spory?
Odpovědi na tyto otázky nemusíte hledat daleko. Najdete je na stránkách Bible a v historii. V této brožuře se zabýváme těmito základními otázkami. Připojte se k nám na cestu Biblí a objevte Boží sabatní odpočinek.

<<<<<< Thinkstock <<<<<<
Sabat: Na počátku
Jak a proč vznikl sabat? Kdo ho stvořil a kdy? Kdy se má sabat dodržovat a je to důležité? Kdo ho má dodržovat?
Navzdory mylným představám, které mnozí mají, Bible na tyto důležité otázky odpovídá zcela jasně. Je důležité, abyste těmto odpovědím porozuměli!
„Sedmého dne Bůh dokončil své dílo…a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil“ (Genesis 2:2-3).
Když přemýšlíme o sabatu, často si vybavíme Desatero přikázání, které Bůh zjevil, když starověcí Izraelité pod vedením Mojžíše opustili Egypt. Události tohoto období izraelských dějin – exodus – byly mimořádné. Rány egyptské, smrt všech prvorozených Egypťanů, rozdělení Rudého moře, manna padající z nebe jako potrava v poušti a Desatero přikázání, které Bůh dal Mojžíšovi na kamenných deskách, to vše byly zázračné události.
Tyto události byly dramatickým svědectvím o zrození nového národa. A uprostřed těchto neuvěřitelných počátků Bůh řekl svému novému národu, aby si něco zapamatoval. „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil“ přikázal svému lidu (Exodus 20:8).
Upozornil je na svou roli Stvořitele a připomněl jim, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho” (Exodus 20:11).
Přikázání o sobotě mělo důležitý duchovní účel. Ukazovalo Božímu lidu na Boha jako na nejvyššího Stvořitele všeho. Bylo to povinné týdenní připomenutí, že v našich životech a v životech celého lidstva působí vyšší síla a autorita. Bůh chtěl, aby sobota byla dodržována jako připomínka této skutečnosti.
Bůh zjevil den soboty zázraky
Význam soboty byl zřejmý ještě předtím, než Bůh dal izraelskému národu Desatero přikázání. Například několik týdnů předtím, po přechodu Rudého moře, když Izraelité byli svědky zničení faraonových vojsk, vstoupili do rozlehlé pouštní divočiny Sinajského poloostrova. Během několika dní se zásoby jídla, které si Izraelité přinesli z Egypta, vyčerpaly. „vyvedli jste nás do této pustiny, abyste celé toto shromáždění nechali zemřít hlady,“ volali na Mojžíše (Exodus 16:3).
Bůh však byl o krok před nimi. Slíbil, že jim pošle manu, zázračnou potravinu, která je bude živit a udržovat při životě po celou dobu, co budou v poušti (Exodus 16:4, Exodus 16:15-18).
Bůh však stanovil podmínku. Manna bude poskytnuta pouze šest dní v týdnu. Šestého dne jí bude dvakrát tolik než obvykle, ale sedmého dne nebude žádná (Exodus 16:5, Exodus 16:22). Mojžíš vysvětlil lidu, co mu Bůh řekl: „Zítra bude odpočinutí — svatá sobota Hospodinova… Uložte ji tedy do rána. Šest dní ji budete sbírat, ale sedmý den je sobota, v ní nic sbírat nebude“ (Exodus 16:23-26). Někteří však neposlechli a „sedmého dne přesto někteří z lidu vyšli sbírat, ale nic nenašli“ (Exodus 16:27).
V knize Genesis čteme o tom, jak Bůh stvořil zemi, naplnil ji rostlinami a zvířaty a vytvořil z ní nádherný domov pro prvního muže a ženu, Adama a Evu. Zde se dozvídáme o skutečném původu soboty.
Jaká byla Boží reakce na tento přestupek? Řekl: „ Jak dlouho budete odmítat zachovávat mé příkazy a zákony? Hleďte, vždyť Hospodin vám dal sobotu, proto vám šestého dne dává pokrm na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa“ (Exodus 16:28-29).
Zde, několik týdnů předtím, než Bůh na hoře Sinaj vyhlásil Desatero přikázání, řekl Izraelitům, že odmítají dodržovat Jeho přikázání a zákony! Řekl také: „Hospodin vám dal sobotu.“ Neřekl „dává“ ani „dá“, ale již dal jim sobotu, aby ji dodržovali každý sedmý den!
Když Bůh přikázal Izraeli: „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil“ (Exodus 20:8) a řekl Izraelitům, že odmítají dodržovat Jeho přikázání a zákony tím, že porušují sobotu předtím, než dorazili na horu Sinaj (Exodus 16:28), odkázal je zpět na původní týden stvoření.
Bůh oddělil den soboty
V knize Genesis čteme o tom, jak Bůh stvořil zemi, naplnil ji rostlinami a zvířaty a vytvořil z ní nádherný domov pro prvního muže a ženu, Adama a Evu. Zde čteme o skutečném původu soboty: „Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil“ (Genesis 2:2-3).
Tento den se lišil od ostatních dnů stvořitelského týdne. Bůh požehnal sedmý den a posvětil ho. Slovo „posvětit“ znamená „vyčlenit jako svaté“. Bůh výslovně vyčlenil sedmý den a učinil jej svatým. V těchto dvou verších se třikrát dočteme, že Bůh v tento den nepracoval. Důraz je kladen na to, že to byl Jeho den odpočinku. Byl to Boží sabatní odpočinek.
Někteří lidé tuto interpretaci zpochybňují a tvrdí, že to nebyl původ přikázaného dne odpočinku, protože slovo „sabat“ zde není zmíněno. Hebrejské slovo přeložené jako „odpočinul“ je však odvozeno od slova shabath, které je kořenem slova „sabbath“. Shabath znamená přestat nebo odpočívat, a odtud pochází význam slova „sabbath“ jako „den odpočinku“. Parafrázujeme-li popis v Genesis 2, „Bůh odpočinul sedmého dne od všech svých děl“. Hebrejský jazyk je v tomto smyslu jasný a jednoznačný.
Bůh stvořil sabat pro lidstvo
Je pozoruhodné, že někteří stále tvrdí, že to nedokazuje existenci sabatu od týdne stvoření, a trvají na tom, že sabat nebyl zaveden, dokud nebyl dán Izraeli na hoře Sinaj, a že byl určen pouze pro fyzický národ Izrael – a to pouze na omezenou dobu.
Ježíš Kristus však sám tuto představu vyvrátil. „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu,“ vysvětlil těm, kteří zcela nepochopili její smysl a účel (Marek 2:27).
Objasnil velký základní princip sabatu, který tolik lidí po staletí přehlíželo: Sabat není zdaleka únavným otroctvím ani seznamem zakázaných činností, ale je něčím, co Bůh stvořil pro člověka! Byl posvěcen – učiněn svatým – když bylo stvořeno lidstvo, když Bůh stvořil Adama a Evu šestého dne stvořitelského týdne a následující den stvořil sabat tím, že jej oddělil (Genesis 1:26-31; Genesis 2:1-3).
Pro Ježíše Krista byl sabat pozitivní a prospěšný, nikoli tíživým břemenem, jak ho v jeho době vykreslovali někteří náboženští vůdci. Všimněte si jeho volby slov. Sabat nebyl určen jen pro izraelský národ; řekl, že byl stvořen pro člověka – pro celé lidstvo – a jeho dodržování nebylo bezvýznamným zvykem, který byl lidem vnucován, aby jim přinášel jen utrpení a obtíže.
Sedmý den byl stvořen pro člověka, výslovně pro jeho prospěch a blaho! Potvrzuje to i několik dalších překladů: „Sobota byla stvořena pro dobro lidí,“ říká Good News Bible. „Sobota byla stvořena pro člověka,“ čteme v New English Bible. Williamsův Nový zákon říká: „Sobota byla stvořena, aby sloužila člověku.“ A New Living Translation uvádí: „Sobota byla stvořena pro blaho lidí.“
Ježíš chápal účel Božího zákona, včetně soboty – že Bůh zamýšlel, aby byl požehnáním a prospěchem pro lidstvo. Bůh prostřednictvím Mojžíše dříve řekl Izraeli: „Miluj Hospodina, svého Boha, choď po jeho cestách a zachovávej jeho přikázání, ustanovení a soudy.“
Proč? „Tak zůstaneš naživu, rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná v zemi, do které jdeš, abys ji obsadil“ (Deuteronomium 30:16).
Tento den se lišil od ostatních dnů stvoření. Bůh požehnal sedmý den a posvětil ho. Slovo posvětit znamená oddělit jako svaté. Bůh výslovně oddělil sedmý den a učinil ho svatým.
Mojžíš, poté co vedl Izrael 40 let pouští, shrnul zkušenosti Izraelitů těsně předtím, než vstoupili do Zaslíbené země. Pochopil, jak úžasný byl zákon, který od Boha dostali, a jak byl jedinečný. „Jistě jsem vám dal ustanovení a soudy, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh…,“ řekl jim. „Zachovávejte a plňte je, protože to je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, které když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: Tento velký národ je vskutku moudrý a rozumný lid‘… A jaký jiný velký národ má tak spravedlivá ustanovení a nařízení jako je celý tento zákon, který před vás dnes kladu?“ (Deuteronomium 4:5-8).
Požehnání pro všechny, kteří se rozhodnou poslouchat
Bůh jasně zamýšlel, aby sabat byl požehnáním pro ty, kteří ho budou dodržovat tak, jak zamýšlel. Skutečné pokyny, které Bůh ohledně tohoto dne dal, byly stručné, ale poskytují cenný vzhled do jeho záměru. Podívejme se na některé z těchto pokynů.
„Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho“ (Exodus 20:8-11).
V sobotu vidíme, že všichni členové domácnosti měli odpočívat od práce – dokonce i služebníci, hosté a zvířata. Každý sedmý den měli všichni odpočívat od své běžné, rutinní práce. Byli výslovně uvedeni všichni členové rodiny a domácnosti, včetně rodičů, synů, dcer, služebníků a hostů. Pokud v sobotu nikdo nevykonával běžnou práci, lze předpokládat, že všichni trávili většinu dne s ostatními členy rodiny jako rodina nebo domácnost.
Příkaz dodržovat sobotu ve všech domácnostech je posílen v Leviticus 23, kde Bůh uvádí seznam náboženských povinností, které ustanovil – své svátky a slavnosti. Také jasně stanoví, že sobota je Jeho svatý den, nikoli Mojžíšův nebo Izraelův: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Promluv k synům Izraele a řekni jim: Toto jsou Hospodinovy svátky, které budete svolávat, svatá shromáždění — to jsou mé svátky: Šest dní se bude vykonávat práce a sedmého dne je nejsvětější sobota, svaté shromáždění. Nebudete dělat žádnou práci, je to Hospodinova sobota ve všech vašich sídlech“ (Leviticus 23:1-3).
Sobota byla týdenní připomínkou pokorných počátků Izraele jako otroků v Egyptě a toho, že Bůh mocnými zázraky vysvobodil svůj lid a ustanovil ho jako národ.
Sobota nebyla jen náboženským rituálem pro svatostánek; byla to povinnost pro každou jednotlivou domácnost v celé zemi.
Připomínka vysvobození z otroctví
Více podrobností o Božím záměru najdeme v opakování Desatera přikázání v Deuteronomiu 5:12-15: „Dodržujte sobotní den, aby byl svatý, jak vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Šest dní budeš pracovat a konat všechny své práce, ale sedmý den je sobota Hospodina, tvého Boha. V ten den nebudeš konat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj služebník, ani tvá služebná, ani tvůj vůl, ani tvůj osel, ani žádný tvůj dobytek, ani cizinec, který je v tvých branách, aby odpočinuli jako ty, tvůj služebník a tvá služebná. A pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží; proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys zachovával den odpočinku.
V tomto výčtu přikázání je pro Boží lid přidán další aspekt dodržování soboty – vzpomínka na to, že byli otroky v Egyptě a že „Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou“.
Sobota byla týdenní připomínkou pokorných počátků Izraele jako otroků v Egyptě a toho, že Bůh mocnými zázraky vysvobodil svůj lid do svobody a ustanovil ho jako národ. Nyní, když jim dal odpočinek od otroctví, měl celý národ v sobotu odpočívat a občerstvovat se, a toto přikázání se výslovně vztahovalo i na služebníky. Tak jako Bůh dal Izraelitům odpočinek, tak i oni měli přikázáno, aby dali odpočinout svým služebníkům, což bylo další připomenutí požehnání, které sobota měla přinést všem.
Izraelité byli výslovně povinni pamatovat na události spojené se sobotou. Bůh prostřednictvím Mojžíše často připomínal Izraelitům, jak daleko došli a jak pro ně mnohokrát zázračně zasáhl.
Stejně tak je sobota pro dnešní křesťany důležitou připomínkou našeho vysvobození a osvobození. Díky Boží milosti a oběti Ježíše Krista jsou křesťané vysvobozeni z duchovního otroctví hříchu a smrti a nyní jsou svobodní, aby sloužili Bohu (Římanům 6:16-23; 2. Petr 2:19).
Sobota měla být časem náboženské výuky, učení a poznávání Božích zázračných skutků a zákonů.
Bůh opakovaně varoval svůj lid, aby nikdy nezapomněl, co pro něj udělal: „Jenom se měj na pozoru a velmi střež svou duši, abys nezapomněl ty věci, které viděly tvé oči a aby po všechny dny tvého života nevymizely ze tvého srdce, ale poučuj o nich své syny a své vnuky“ (Deuteronomium 4:9). „měj se na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Deuteronomium 6:12)„[Dejte si pozor], ale tvé srdce se potom pozdvihne a zapomeneš na Hospodina, svého Boha, — který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Deuteronomium 8:14).
Čas pro náboženskou výchovu, učení a radost
Všimněte si, že Bůh také řekl Izraelitům, aby učili své děti Jeho zákonům a cestám. Ihned po zopakování Desatera přikázání v Deuteronomiu 5 Bůh Izraelitům přikázal: „Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš“ (Deuteronomium 6:6-7).
Sobota tedy měla být časem náboženské výuky, učení a poznávání Božích zázračných skutků a zákonů. V tento den byla zakázána práce a bylo třeba vzpomínat na Boží veliké zázraky. Jak shrnuje Smithův biblický slovník: „Duch soboty byl tedy radost, osvěžení a milosrdenství, vycházející ze vzpomínky na Boží dobrotu jako Stvořitele a Vysvoboditele z otroctví . . . V tento den byli lidé zvyklí … dávat svým dětem poučení o pravdách, které jim připomínal tento den a které byly opakovaně nařizovány jako povinnost rodičů; byl to „sabbat Hospodinův“ nejen ve svatyni, ale „ve všech jejich příbytcích“ (1884, „Sabbath“).
Při takovém dodržování by sobota byla skutečně požehnáním a radostí, jak to Bůh zamýšlel, dnem odpočinku a osvěžení se svým Stvořitelem – dnem učení se, rozjímání a praktikování Jeho zákonů a cest.

>>>>>> Gustave Doré <<<<<<
Kdy se má sobota dodržovat?
Sobota začíná v pátek večer při západu slunce a končí v sobotu večer při západu slunce.
Naše zvyklost začínat nový den o půlnoci je libovolný, lidmi vymyšlený zvyk. Bůh, který stvořil nebeská tělesa a dal jim pohyb, aby označovala plynutí času (Genesis 1:14), počítá čas jinak – od večera do večera.
To vidíme v popisu stvoření v Genesis 1. Poté, co oddělil den od noci, Bůh nám říká, že „byl večer a bylo ráno, jeden den“ (Genesis 1:5). Nejprve je zmíněn „večer“ a poté „ráno“. Bůh popisuje stvoření každého dne podobnými slovy (Genesis 1:8, Genesis 1:13, Genesis 1:19, Genesis 1:23, Genesis 1:31).
V Bibli večer začínal západem slunce (Jozue 8:29; 2. Paralipomenon 18:34; Nehemiáš 13:19; Marek 1:32) a v tu chvíli začal nový den. Ohledně svých sabatů Bůh přikazuje, aby byly dodržovány „od večera až do večera“ (Leviticus 23:32). To byl v té době obvyklý způsob počítání začátku a konce dnů (Exodus 12:18).
V době Nového zákona se dny počítaly stejným způsobem. Marek 1:32 zaznamenává, že po západu slunce, který znamenal konec jednoho sabatu, přivedly davy lidí k Ježíši mnoho nemocných, aby je uzdravil, a čekaly, až sabat skončí, aby k němu mohly přijít. Evangelia také zaznamenávají, že Josef z Arimatie pochoval Ježíšovo tělo před večerem, aby se vyhnul práci v blížící se výroční sváteční den sabatu (Matouš 27:57-60; Marek 15:42-46; Lukáš 23:50-54; srovnej Jan 19:31).
Bůh, Stvořitel soboty, určuje, kdy den začíná a končí, a v celé Bibli se sobota dodržovala od západu slunce do západu slunce. Jeho sobota začíná v pátek večer při západu slunce a končí v sobotu večer při západu slunce.

>>>>>> Designpics <<<<<<
Který den je sobota?
Který den je sobota – sobota nebo neděle?
Který den je sobota? Vzhledem k tomu, že většina církví dodržuje neděli jako den odpočinku a bohoslužeb, mnoho lidí předpokládá, že sobota je sobota.
Čtvrté přikázání zní: „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci . .“ (Exodus 20:8-10, zdůraznění přidáno).
Bůh přikázal, aby sedmý den byl dodržován jako sobota. Stačí se podívat do téměř jakéhokoli slovníku, encyklopedie nebo kalendáře a zjistíte, že sobota je sedmý den v týdnu, zatímco neděle je první den v týdnu. Podle Božího kalendáře je sedmý den – a vždy byl – sobotou. Ačkoli člověk v průběhu staletí kalendáře upravoval, sedmidenní týdenní cyklus zůstal v průběhu dějin nezměněn. Dny v týdnu vždy zůstaly ve správném pořadí, s nedělí jako prvním dnem v týdnu a sobotou jako sedmým.
V tomto ohledu nedošlo ke ztrátě času, jak někteří tvrdí. „Boží výroky“ – Jeho božská slova a pokyny – byly svěřeny židovskému národu (Římanům 3:1-2) a ten věrně zachoval znalost sedmého dne jako sabatu od dob dávno před Kristem až do dnešních dnů. Ježíš opakovaně potvrdil, že den, který Židé v jeho době dodržovali jako sabat, byl skutečně sabatem. A od té doby židovský lid, i když rozptýlený v mnoha národech a různých sektách, zachovává stejný den.
Navíc hlavní křesťanské církve, ačkoli sabat odmítají, nepřímo potvrzují, kdy je, tím, že zachovávají svou ranou tradici bohoslužeb v neděli, kterou uznávají jako první den týdne. To samozřejmě činí předchozí den sedmým – biblickým sabatem.
Žádné biblické oprávnění ke změně sabatu
Jak se tedy neděle stala hlavním dnem odpočinku a bohoslužeb pro tyto církve? Ačkoli pojem odpočinku dnes již z velké části zmizel, většina denominací nadále koná bohoslužby v neděli. Můžete prohledat celou Bibli, ale nenajdete žádné oprávnění ke změně dne bohoslužeb.
James Cardinal Gibbons, katolický pedagog a arcibiskup Baltimore na přelomu 20. století, se k této změně vyjádřil velmi otevřeně:
„Můžete číst Bibli od Genesis po Zjevení a nenajdete ani jedinou větu, která by povolovala posvěcení neděle. Písmo svaté ukládá náboženské dodržování soboty, dne, který nikdy nesvětíme. Katolická církev správně učí, že náš Pán a jeho apoštolové vštěpovali určité důležité náboženské povinnosti, které nejsou zaznamenány inspirovanými pisateli. Musíme proto dojít k závěru, že Písmo samo o sobě nemůže být dostatečným vodítkem a pravidlem víry“ (The Faith of Our Fathers, 1917, str. 89).
Pochopili jste, co řekl? Přiznal, že dodržování neděle není nikde v Bibli povoleno a že sedmý den je jediný den posvěcený Písmem. Jeho ospravedlnění změny dne odpočinku a uctívání předpokládá, že existuje autorita mimo Bibli, která definuje nezbytné pravdy a praktiky pro spasení – jinými slovy, říká, že lidé mohou měnit Boží přikázání!
Změna na neděli byla provedena po sepsání Nového zákona
Změna ze sabatu na neděli se v Bibli nikde nenachází. Byla provedena dlouho po sepsání Nového zákona. Jak a kdy tedy k této změně došlo?
Zpočátku bylo křesťanství považováno pouze za sektu judaismu. Po židovských povstáních v Judeji v letech 67–70 a 132–135 však byly židovské náboženské zvyky – z nichž mnohé přetrvávaly v rané církvi – v celé Římské říši vnímány nepřátelsky. Mnozí členové církve začali tyto zvyky opouštět, včetně dodržování biblického sabatu a svátků.
Žádné jasné odkazy na neděli jako den křesťanského uctívání se nenacházejí až do spisů Barnabáše a Justina, které vznikly kolem roku 135 a 150 n. l. Dodržování neděle jako hlavního dne uctívání se zřejmě začalo upevňovat za vlády císaře Hadriána (117–135 n. l.), který tvrdě pronásledoval Židy v celé Římské říši. Hadrian výslovně zakázal praktikování judaismu, včetně dodržování sedmého dne jako sabatu.
Tyto represivní opatření zřejmě ovlivnily mnoho raných křesťanů v Římě, aby opustili sedmý den a obrátili se k neděli, dni uctívání boha slunce mezi Římany a dalšími národy starověkého světa. Když bylo ve čtvrtém století křesťanství prohlášeno za oficiální náboženství Římské říše, tento proces se urychlil.
Konstantinovy protižidovské předsudky
Římský císař Konstantin, ačkoli byl uctívačem slunce, byl prvním císařem, který se hlásil ke křesťanství. Ale „křesťanství“, které Konstantin podporoval, se již značně lišilo od toho, které praktikoval Ježíš a apoštolové. Císař tuto změnu urychlil svou vlastní nenávistí k Židům a náboženským praktikám, které považoval za židovské.
Například na koncilu v Niceji (325 n. l.) církevní autority v podstatě zakázaly dodržování biblického Pesachu. Konstantin tuto změnu podpořil a prohlásil: „Zdálo se nám nehodné, že … následovat zvyky Židů, kteří bezbožně poskvrnili své ruce obrovským hříchem a proto jsou zaslouženě postiženi slepotou duše … Nemějme tedy nic společného s odporným židovským davem“ (Eusebius, Život Konstantina 3, kapitola 18, citováno v Nicene and Post-Nicene Fathers, 1979, sv. 1, str. 524-525).
Ve snaze sjednotit svou říši zavedl první zákony, které stanovily neděli jako oficiální den odpočinku. Například jeho zákon z roku 321 n. l. stanovil: „V úctyhodný den Slunce [neděle] ať odpočívají magistráti a obyvatelé měst a ať jsou zavřeny všechny dílny.“
O několik desetiletí později Laodicejský koncil nařídil: „Křesťané nesmějí judaizovat tím, že odpočívají v sobotu, ale musí v tento den pracovat a ctít den Páně [neděli]; . . . Kdo však bude shledán judaizujícím, ať je proklet Kristem.“
Během několika století bylo dodržování biblické soboty v rámci říše potlačeno a většina těch, kteří se hlásili ke křesťanství, přijala neděli.
Ačkoli protestantská reforma přinesla některé změny, dodržování neděle pokračovalo od římskokatolické církve do následujících protestantských denominací. Ale zatímco katolická církev si nárokovala autoritu ke stanovení vlastních časů bohoslužeb, protestantské církve obecně ospravedlňovaly dodržování neděle tím, že sedmý den sabatu byl v Novém zákoně nahrazen bohoslužbou v neděli na počest Kristova vzkříšení.
Jak však potvrdil výše kardinál Gibbons, neexistuje žádný biblický důvod pro změnu dne odpočinku a bohoslužby ze sedmého dne na neděli. Jak je uvedeno v této brožuře, Ježíš Kristus, apoštolové i židovští a pohani členové rané církve pokračovali v dodržování sedmého dne jako sabatu – jediného dne povoleného v Bibli.

>>>>>> Brooke Lark/Unsplash <<<<<<
Ježíš Kristus a sobota
Jak Ježíš Kristus vnímal sobotu?
„A řekl jim: „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Takže Syn člověka je také pánem soboty“ (Marek 2:27-28).
Jak Ježíš Kristus vnímal sobotu? Mnoho lidí vidí pouze to, co chtějí vidět, pokud jde o Jeho přístup k sedmému dni. Někteří se na základě nedorozumění domnívají, že Ježíš přišel zrušit zákon, a proto ignoroval nebo úmyslně porušil přikázání o sobotě.
Ve skutečnosti je sobota zmíněna téměř 50krát ve čtyřech evangeliích (více než v prvních pěti knihách Bible!), takže máme dostatek historických záznamů o Jeho postoji k sobotě. Abychom však pochopili evangelijní zprávy, musíme zvážit, jak se dodržování soboty změnilo – nebo spíše jak bylo změněno – od svého vzniku a pozdějšího zařazení do Desatera přikázání.
Sobota v historii
Dodržování soboty prošlo v století před Kristovým příchodem dramatickou proměnou.
Na začátku této brožury jsme si připomněli, jak Bůh varoval Izrael, aby nezapomínal na Jeho mocné skutky a zákony. Smutná historie starověkých Izraelitů ukazuje, že Jeho varování neuposlechli. Izrael nakonec na Boha zapomněl a jako národ se rozpadl na dvě království, Izrael a Judsko, než byl v 8. a 6. století př. n. l. zajat asyrskými a babylonskými dobyvateli.
Jedním z nejzávažnějších hříchů Izraelitů, které vedly k jejich národnímu zajetí, bylo porušování Božího sabatu. I když se království Judsko samo ničilo hříšným chováním svých občanů, Bůh je prostřednictvím proroka Jeremiáše nadále varoval: „v sobotní den nenoste náklad.. nedělejte žádnou práci, ale svěťte sobotní den, jak jsem přikázal vašim otcům…Ale jestliže mě neuposlechnete, abyste světili sobotní den.. potom zapálím… a stráví jeruzalémské paláce a neuhasne” (Jeremiáš 17:21-22, Jeremiáš 17:27).
Prostřednictvím proroka Ezechiela, který se nacházel v Babylonu poté, co byl spolu s velkou částí judského království zajat, Bůh řekl Izraelitům: „Dal jsem jim také své soboty, aby se staly znamením mezi mnou a jimi, aby poznali, že já Hospodin je posvěcuji… i mé soboty velmi znesvětili…To proto, že pohrdli mými nařízeními, nechodili podle mých ustanovení a znesvětili mé soboty“ (Ezechiel 20:12-16)..
Bůh také řekl o svém lidu: „Její kněží znásilnili můj zákon a znesvěcovali mé svaté věci, nerozlišovali mezi svatým a obyčejným, nepoučili o rozdílu mezi nečistým a čistým a zavírali oči před mými sobotami, a tak jsem byl uprostřed nich znesvěcován” (Ezechiel 22:26).
Později se mnoho židovských zajatců vrátilo z Babylonu a bylo několik století před Kristovým příchodem navráceno do svých bývalých zemí. Z Jeremiášových a Ezechielových poselství věděli, že jejich národ byl zničen za porušení Božího zákona a že porušování soboty bylo jedním z jejich hlavních hříchů.
Jakmile byli obnoveni jako národ, rozhodli se, že už nikdy neudělají stejnou chybu. V důsledku toho židovské náboženské autority během několika století vypracovaly pečlivá nařízení, která přesně stanovila, co je v sobotu přípustné a co nepřípustné. Přesunuly se z jednoho extrému do druhého – od ignorování a zneužívání soboty k uvalení represivního, legalistického dodržování tohoto dne.
Náboženské autority přidaly další zatěžující předpisy týkající se soboty
Zondervan Pictorial Bible Dictionary popisuje, jak extrémní byla tato opatření v době Krista. Náboženský zákoník týkající se soboty uváděl:
„39 hlavních druhů zakázaných činností: setí, orání, žně, svazování snopů, mlácení, větrání, čištění, mletí, prosévání, hnětení, pečení… Každé z těchto hlavních nařízení bylo dále diskutováno a rozvedeno, takže ve skutečnosti existovalo několik set věcí, které svědomitý, zákonů dbalý Žid nemohl v sobotu dělat.
„Například zákaz vázání uzlů byl příliš obecný, a proto bylo nutné uvést, jaké druhy uzlů jsou zakázány a jaké ne. Bylo proto stanoveno, že povolené uzly jsou ty, které lze rozvázat jednou rukou . . .
Zákaz psaní v sobotu byl dále upřesněn takto: „Kdo napíše dvě písmena pravou nebo levou rukou, ať už stejného druhu [písmena] nebo dvou různých druhů, … je vinen. Vinen je i ten, kdo z zapomnětlivosti napíše dvě písmena… Vinen je také ten, kdo píše na dvě stěny, které tvoří úhel, nebo na dvě desky své účetní knihy, tak že je lze číst společně“ (1967, „Sabbath“, str. 736).
Úřady definovaly „práci“ extrémním způsobem
Definice „práce“, která by mohla porušit přikázání sabatu, se značně lišila od běžné definice práce. Například orání patřilo do kategorie zakázaných prací a málokdo by popřel, že orání je těžká práce. Podle názoru rabínů z prvního století však mohlo být porušení zákazu orání pouhým plivnutím na zem. Plivnutí mohlo narušit půdu, což bylo podle rabínů považováno za druh orání! Ženám bylo v sobotu zakázáno dívat se do zrcadla, protože by mohly vidět šedivý vlas a vytrhnout si ho, což by představovalo práci.
V sobotu bylo zakázáno nosit boty s hřebíky, protože podle názoru úřadů přidání hřebíků znamenalo, že nosí zbytečnou zátěž. Nebylo dovoleno ani chodit po trávě, protože by se mohla ohýbat a lámat, což představovalo mlácení, jednu ze zakázaných kategorií práce.
Náboženští vůdci učili, že pokud v sobotu hořel dům, jeho obyvatelé nesměli vynášet své šaty z domu, aby je uchránili před plameny, protože by to znamenalo nést břemeno. Mohli si však obléct všechny vrstvy oblečení, které měli, a tak si je svléknout tím, že je nosili, což bylo přijatelné.
Do takové napjaté a přehnaně kritické náboženské atmosféry vstoupil Ježíš Kristus se svým učením a kázáním. Dnes, bez historického kontextu, který ukazuje, jak náboženští představitelé překroutili a zkreslili Boží přikázání o sobotě, mnoho lidí dochází k nesprávným závěrům o tom, jak Ježíš sobotu vnímal.
Autoři evangelijních zpráv zaznamenávají četné střety mezi Ježíšem a náboženskými vůdci jeho doby ohledně soboty. Jeho uzdravování v sobotu a jeho učení o dodržování soboty vyvolávaly časté kontroverze. Stručný přehled biblických záznamů o jeho činech a učení nám pomůže pochopit, jak Kristus pohlížel na sobotu.
Při prohlížení těchto záznamů o jeho životě mějte na paměti jejich chronologii. Biblisti se obecně shodují, že evangelia Matouše, Marka a Lukáše byla napsána v prvním století, v 50. až 70. letech, asi 20 až 40 let po událostech, které zaznamenávají (Jan podle nich napsal své evangelium na konci prvního století). Pokud měl Ježíš v úmyslu změnit, zrušit nebo zrušit sobotu, měl by tento záměr být zřejmý z historických záznamů evangelistů o jeho životě. Jak však uvidíme, neexistuje žádný důkaz, který by tento názor podporoval.
Ježíš prohlašuje, že je Mesiáš, v den soboty
První zmínka o sobotě v životě Krista se nachází v Lukášovi 4:16: „I přišel [Ježíš] do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl.“
V tomto prvním zmínění soboty v evangeliích, na samém počátku Kristova působení, zjišťujeme, že Ježíšovým zvykem – jeho běžnou činností – bylo chodit „v sobotní den do synagogy.“. Nejednalo se o ojedinělý případ; později pokračoval v učení v synagoze i v sobotu (Marek 6:2; Lukáš 13:10).
Pokračujeme v Lukášově vyprávění: „Byl mu podán svitek proroka Izaiáše; rozvinul svitek a našel místo, kde bylo napsáno: ‚Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.‘ A svinul svitek… Začal jim tedy říkat: „Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších‘“ (Lukáš 4:17-21).
Ježíš citoval Izaiáše 61:1-2, což lidé v synagoze poznali jako proroctví o mesiášském věku. Slovy „Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.“ Ježíš prohlásil, že naplňuje toto proroctví – a tím se prohlásil za očekávaného Mesiáše! Ježíš pokračoval a přirovnal své poslání k poslání proroků Eliáše a Elizea. Jeho posluchači, kteří jasně pochopili, co tím myslel, se ho za toto tvrzení okamžitě pokusili zabít, ale on jim unikl (Lukáš 4:23-30).
Toto je první zmínka o sabatu během jeho služby. V ten den Ježíš Kristus poprvé prohlásil, že je prorokovaným Mesiášem – představil své poslání jako Spasitel a Pán celého lidstva. Byla to významná událost. Nazaret byl místem, kde vyrůstal. Nyní, v ten sabat, byli obyvatelé Nazaretu prvními, kdo přímo od něj slyšeli, že je Mesiáš. Ukázal jim naději na svou budoucí vládu – evangelium, neboli dobrou zprávu, v jejím současném i budoucím naplnění.
Ježíš uzdravuje a vyhání démony v sobotu
Ježíš okamžitě začal využívat sobotu k hlásání přicházejícího Božího království a k projevování své zázračné moci jako Mesiáš. „Sestoupil do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu. A byli ohromeni nad jeho učením, protože jeho slovo bylo pronášeno v pravomoci“ (Lukáš 4:31-32).
Poté Ježíš vyhnal démona z člověka a ti, kteří byli v synagoze, „Na všechny padl úžas a říkali si mezi sebou: „Jaké je to slovo, že v pravomoci a síle přikazuje nečistým duchům, a oni vycházejí“ (Lukáš 4:33-36).
Potom Ježíš šel do Petrova domu, kde uzdravil Petrovu tchýni z horečky. Nakonec, když se sobota chýlila ke konci, „ všichni, kteří měli nemocné různými chorobami, přiváděli je k němu; on pak na každého z nich vkládal ruce a uzdravoval je. Od mnohých vycházeli i démoni, kteří křičeli a říkali: „Ty jsi Boží Syn!“ Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš“ (Lukáš 4:38-41).
Jako Spasitel Ježíš chápal smysl soboty, že je to naprosto vhodná doba, aby lidstvu přinesl své poselství uzdravení, naděje a vykoupení a aby toto poselství žil svými činy. I démoni poznali, že je prorokovaným Mesiášem (což je význam slova „Kristus“, Jan 1:41), zaslíbeným Králem a Vysvoboditelem. Ježíš využil sobotu, aby lidem ukázal, že je Uzdravitelem a Spasitelem lidstva.
Farizeové konfrontují Ježíše kvůli činům jeho učedníků v sobotu
Matouš 12:1-8, Marek 2:23-28 a Lukáš 6:1-5 jsou pasáže, které jsou nesprávně vykládány tak, že Ježíš porušil přikázání soboty. Podívejme se však, co se skutečně stalo. Marek píše: „I stalo se, že v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: „Podívej, proč dělají v sobotu, co se nesmí?“ (Marek 2:23-24).
Farizeové byli přísně ortodoxní židovská sekta, která měla v Kristově době značnou náboženskou autoritu. Jak jsme viděli dříve, byli extrémní ve svém výkladu toho, co je v sobotu dovoleno. Z jejich otázky by se mohlo zdát, že učedníci v sobotu pilně sklízeli obilí a farizeové je za to napadli. Lukášův popis objasňuje jednání učedníků: Když „procházeli obilnými poli“, „trhali klasy, drtili je v rukou a jedli“ (Lukáš 6:1). Dělali to, protože měli hlad (Matouš 12:1), ne proto, že by sklízeli pole.
Kristovi učedníci neporušili přikázání o sobotě.
Jejich jednání bylo podle zákonů, které Bůh dal izraelskému národu, zcela přijatelné. Bůh dokonce výslovně povolil sbírat hrsti obilí z cizího pole, jak to učedníci v tomto případě dělali (Deuteronomium 23:25). Bůh dokonce řekl svému lidu, aby část svých polí nechali neposklizenou, aby chudí a pocestní mohli jíst to, co zbylo (Leviticus 19:9-10; Leviticus 23:22).
Učedníci procházeli polem a při chůzi trhaly klasy, třely je v rukou, aby odstranily plevy, a pak jedly zrna. Vzhledem k tomu, že to nevyžadovalo téměř žádné úsilí, těžko se to dalo považovat za práci. Farizeové, kteří patřili k nejstriktnějším stoupencům sabatních pravidel, však považovali jednání učedníků za „žetí“ a „mlácení“, které patřily mezi 39 druhů práce zakázaných v tento den. Ačkoli tyto činnosti neporušovaly Boží sabatní přikázání, porušovaly lidmi vytvořená pravidla farizeů. Farizeové považovali chování učedníků za „nezákonné v sobotu“ a kritizovali je za to.
Boží zákon povoloval milosrdenství v sobotu
Ježíš poukázal na to, že král David a jeho hladoví následovníci, když prchali před armádou krále Saula, dostali chléb, který byl normálně určený pouze pro kněží, a přesto byli v Božích očích bez viny (Marek 2:25-26).. Poukázal také na to, že i kněží sloužící v Božím chrámu pracovali v sobotu, když vedli bohoslužby a obětovali, ale Bůh je shledal bez viny (Matouš 12:5).
V obou případech nebyl porušen duch a záměr zákona a oba případy byly výslovně povoleny Bohem pro vyšší dobro, řekl Kristus. Zdůraznil, že Boží zákon umožňuje milosrdenství a že farizeové se zcela mýlili, když nad vše ostatní, včetně milosrdenství, povýšili své přísné, lidmi vymyšlené předpisy.
Řekl, že kvůli zkreslenému pohledu farizeů vlastně obrátili věci naruby. „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ namítl. Kvůli jejich úzkoprsému, legalistickému pohledu na sobotu se sedmý den v týdnu stal utrpením, zatíženým stovkami pravidel a předpisů.
Ježíš však poukázal na skutečný účel tohoto dne, který byl zamýšlen od samého počátku: Bůh stvořil tento den jako požehnání, jako čas skutečného odpočinku od běžné práce, nikoli jako neúnosnou, příliš omezující zátěž. Byl to čas, který měl být užíván, nikoli trpěn. Dále řekl, že sobota byla stvořena pro všechny lidi, nejen pro izraelský národ.
Ježíšovo učení v těchto verších je shrnuto v The Anchor Bible Dictionary: „Někdy se Ježíšovo jednání při uzdravování v sobotu a jiné činy vykládají tak, že zrušil nebo pozastavil přikázání o sobotě. Pečlivá analýza příslušných pasáží však tuto interpretaci nepotvrzuje.
„V této věci je zvláště důležitý čin učedníků, kteří v sobotu trhaly klasy. Ježíš učinil zásadní prohlášení . . . : ‚Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu”‘ (Marek 2:27). Čin učedníků, kteří trhaly klasy, porušil rabínskou halachu [způsob chování, označující zákon z tradice] drobné kasuistiky [uvažování založené na případech], podle které bylo v sobotu zakázáno žnout, mlátit, vějet a mlít.
„Ježíš reformuje sobotu a vrací ji na její správné místo, jak bylo zamýšleno při stvoření, kde je sobota stvořena pro celé lidstvo, a ne konkrétně pro Izrael, jak tvrdí normativní judaismus… Bylo Boží vůlí při stvoření, aby sobota sloužila lidstvu k odpočinku a přinášela požehnání“ (1992, sv. 5, „Sabbath“, str. 855).
V tomto příkladu vidíme, že Ježíš Kristus pochopil a vysvětlil skutečný záměr soboty – že byla stvořena jako den odpočinku od běžné práce, požehnání a prospěch pro celé lidstvo.
Další uzdravení v sobotu
Ihned po sporu s farizeji o to, že učedníci trhaly v sobotu obilí, evangelia zaznamenávají, že se Ježíš ocitl v další konfrontaci ohledně toho, co je a co není v sobotu zákonem povoleno (Matouš 12:9-14; Marek 3:1-6; Lukáš 6:6-11). Netolerantní předpisy farizeů šly tak daleko, že zakazovaly poskytnout pomoc nemocnému v sobotu, pokud jeho život nebyl v ohrožení!
V synagoze v sobotu Ježíš potkal muže s ochrnutou, scvrklou rukou – těžkým postižením, které však neohrožovalo jeho život. „Vstaň před všechny,“ řekl Ježíš muži (Marek 3:3, Nová mezinárodní verze). Rozhněvaný a zarmoucený tím, že jejich bezcitné, zatvrzelé mysli nebyly schopny pochopit nejzákladnější záměr Božího zákona, zeptal se Ježíš přihlížejících: „Co je v sobotu dovoleno: konat dobro, nebo zlo, zachránit život, nebo zabít?“
Neschopni nebo neochotni odpovědět, zůstali mlčet. Před celou synagogou Ježíš uzdravil muži ruku, takže byla „zcela obnovena“. Farizeové se však z požehnání, které bylo muži uděleno, vůbec neradovali, ale „odešli a začali s herodiány uvažovat, jak by mohli Ježíše zabít“ (Marek 3:4-6, NIV).
Místo aby se poučili o důležité duchovní lekci ohledně smyslu a účelu soboty a Ježíšova poslání, farizeové se rozzuřili, že Ježíš ignoroval jejich přísná nařízení. Místo aby uvažovali o poselství milosrdenství a soucitu při uplatňování Božího zákona, spikli se, aby zabili Posla.
Ježíš zdaleka nezrušil sobotu, ale ukázal, že sobota je vhodným časem pro pomoc a útěchu potřebným. Přikázání o sobotě lidem nenakazovalo, co mají v ten den dělat, ale pouze to, co nemají dělat. Ježíš objasnil, co je pro Boha přijatelné. „Proto je dovoleno [v rámci Božího zákona] v sobotu činit dobře“ prohlásil (Matouš 12:12).
Farizejský legalismus daleko překročil Boží přikázání, aby se v sobotu nepracovalo, a vytvořil nesčetná pravidla omezující i ty nejzákladnější lidské činnosti – něco, co Bůh nikdy nezamýšlel. Přesto i farizejská pravidla ustoupila v případě nouze, jako bylo vytažení ovce z jámy v sobotu (Matouš 12:11). Ježíš prohlásil, že sobota je den, kdy se má konat dobro.
Někteří odpůrci dodržování soboty považují Kristovo prohlášení, že „v sobotu je dovoleno konat dobro“, za zrušení jakéhokoli rozlišování dnů pro odpočinek nebo jiné náboženské účely. Abychom však mohli dojít k závěru, že Ježíš zrušil jedinečnost soboty tím, že učil, že je v tento den dovoleno konat dobro, museli bychom předpokládat, že původně bylo nedovolené v tento den konat dobro. To však zjevně není pravda. Jak často káral ty, kteří ho kritizovali, konání dobra bylo v sobotu výslovně povoleno, jako tomu bylo vždy (Matouš 12:12; Marek 3:4; Lukáš 6:9). Sobota je den daný Bohem k odpočinku a náboženským obřadům, ale to nevylučuje konání dobra.
Ježíšovy uzdravující skutky v sobotu také předznamenávaly něco mnohem většího – zázračné uzdravení, které ještě přijde v mesiášském věku, kdy bude vládnout nad světem. Izaiáš o této době prorokoval: „Otevřou se oči slepých a uši hluchých se otevřou. Tehdy budou chromí skákat jako jeleni a jásat budou“ (Izaiáš 35:5-6, NIV).
Spasitelovy činy v sobotu nám připomínají přicházející čas míru, obnovy a uzdravení pro celé lidstvo.
Ježíš uzdravuje v sobotu chromou ženu
Lukáš 13:10-17 zaznamenává další případ, kdy Ježíš v sobotu v synagoze uzdravil chronicky nemocnou osobu, v tomto případě „A hle, byla tam žena, která měla ducha nemoci osmnáct let; byla sehnutá a vůbec se nemohla napřímit“ (Lukáš 13:11). Povolal ji k sobě, vložil na ni ruce a „Ona se ihned narovnala a oslavovala Boha“ (Lukáš 13:12-13).
Dav, vědom si toho, že Ježíš právě porušil přísný zákaz pomáhat nemocným, pokud nejde o život, čekal, co se stane dál. Lidé nemuseli čekat dlouho. „ Avšak představený synagogy, rozhněván, že Ježíš uzdravuje v sobotu, říkal zástupu: „Je šest dní, v nichž se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte uzdravováni, a ne v den sobotní‘“ (Lukáš 13:14).
Ježíš takový postoj nepřijal. „Pokrytče!“ odpověděl. „Neodvazuje každý z vás v sobotu svého vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? Tato však, dcera Abrahamova, kterou spoutal Satan, hle, na osmnáct let, neměla být rozvázána z toho pouta v den sobotní?“ Jeho odpověď zapůsobila na zástup. „A když to říkal, všichni jeho protivníci byli zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi těmi slavnými činy, které se od něho dály“ (Lukáš 13:15-17).
Ježíš zde zdůraznil, že sobota představuje čas osvobození, osvobození z otroctví, jak jsme viděli v Deuteronomiu 5:12-15, a pomáhá nám tak lépe pochopit Boží záměr s dodržováním soboty. I přísná pravidla farizeů povolovala v sobotu krmit a napájet zvířata. Pokud péče o základní životní potřeby zvířat neporušuje čtvrté přikázání, o kolik více je pak „osvobození“ uzdravením v sobotu vhodné!
Ježíšův příklad nám připomíná, že sobota je vhodným časem k návštěvě nemocných a starých, abychom jim pomohli oslavit tento den jako čas svobody. Jak již dříve prohlásil, přišel, aby „vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu“ (Lukáš 4:18) – tím měl na mysli slavnou svobodu a osvobození od duchovního otroctví, které bude charakteristickým znakem jeho příchodu jako Mesiáše.
Ježíš uzdravuje muže v sobotu
Další zmínka o sobotě během Kristova působení následuje v Lukášovi 14:1-6. Tato událost se odehrála nikoli v synagoze, ale v domě významného farizeje, kam Ježíš přišel v sobotu na jídlo.
Přišel k němu muž s chronickým zdravotním problémem. Ježíš se ostře zeptal židovských zákoníků a farizeů: „Je dovoleno v sobotu uzdravit?“ Nikdo neodpověděl. Ježíš muže uzdravil a ten okamžitě opustil nepříjemnou atmosféru shromáždění (Lukáš 14:2-4).
„Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ zeptal se Ježíš. Opět neměli co říct (Lukáš 14:5-6). Otázky jako tyto byly mezi židovskými náboženskými učiteli diskutovány po celá léta a i oni uznávali, že přikázání odpočinku nezahrnuje ignorování nouzových situací, v nichž jde o život a zdraví.
Ježíšův přístup byl takový, že když se naskytne příležitost ulevit utrpení, je třeba ji využít. Boží přikázání o sobotě nikdy nemělo zakazovat konání dobra v tento den. Ježíš dobře znal podstatu a jádro Božího zákona: „miluj svého bližního jako sebe samého“ (Leviticus 19:18). Jak Jakub, tak Pavel chápali, že láska je smyslem a naplněním Božího zákona (Jakub 2:8; Galatským 5:14).
Ježíšův příklad ukázal, že každý den má být prožíván v duchu a smyslu Božího zákona, kterým je láska.
Ježíš uzdravuje chromého v sobotu
Jan 5:1-18 zaznamenává uzdravení v sobotu, které není zmíněno v jiných evangeliích, a tím přidává další rozměr Kristovým činnostem v sobotu. V tomto případě Ježíš uzdravil muže, který byl chromý 38 let. „Vstaň! Vezmi své lůžko a jdi,“ řekl mu Ježíš (Jan 5:8, NIV).
Muž byl okamžitě uzdraven, vzal lůžko, na kterém ležel, a odešel, ale ostatní Židé ho napadli za to, že nesl své lůžko. „Je sobota; zákon ti zakazuje nést své lůžko,“ varovali ho (Jan 5:10, NIV)„Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lůžko a jdi‘,“ odpověděl.
Poté, co zjistili, že to byl Ježíš, kdo uzdravil muže a řekl mu, aby nesl své lůžko, „Proto Židé Ježíše pronásledovali a usilovali ho zabít, že tyto věci činil v sobotu“ (Jan 5:16). Jejich pohled na sobotu byl tak zkreslený, že se více soustředili na své vlastní malicherné pravidlo o tom, co se v sobotu nesmí nosit, než na zázračné uzdravení muže, který trpěl 38 let!
Ježíšova odpověď na jejich obvinění z porušení soboty ještě více rozhněvala jeho žalobce. „Můj Otec až dosud pracuje, i já pracuji.“ Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu“ (Jan 5:17-18).
Samozřejmě, že neporušil Boží přikázání o sobotě, ale farizejské omezující předpisy týkající se toho, co podle nich bylo v sobotu dovoleno. Ježíš by sobotu neporušil, protože dříve prohlásil, každý, kdo „ zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi“ (Matouš 5:19).
Co ale Kristus myslel, když řekl: „Můj Otec pracuje až dosud, a i já pracuji“? Life Application Bible v komentáři k tomuto verši říká: „Kdyby Bůh v sobotu zastavil veškerou práci, příroda by upadla do chaosu a hřích by zaplavil svět. Genesis 2:2 říká, že Bůh odpočinul sedmého dne, ale to nemůže znamenat, že přestal konat dobro. Ježíš chtěl naučit, že když se naskytne příležitost konat dobro, neměla by být ignorována, ani v sobotu.“
Bůh stvořil sobotu jako den odpočinku pro lidstvo, ne pro sebe. Sedmého dne odpočinul od svého díla stvoření světa, aby nám ukázal, že i my bychom měli odpočívat od své běžné práce. Ale Bůh pokračuje v některé práci bez přestání. Dnem i nocí, sedm dní v týdnu, pracuje na tom, aby přivedl lidi do svého království. Pracuje, aby jim pomohl duchovně růst v sobotu. Neustále pracuje na budování blízkého, osobního vztahu se svým lidem.
Podle evangelijních zpráv Ježíš v sobotu uzdravil více lidí než kterýkoli jiný den. V sobotu učil a kázal. Hřešil? Ne. Jeho činnost byla součástí Božího díla, které pomáhalo lidem pochopit a nakonec vstoupit do Božího království, a proto byla pro Boha naprosto přijatelná.
Obřízka a sobota
V Janovi 7:24 Ježíš shrnul to, co mělo být zřejmé těm, kteří ho kritizovali za uzdravování v sobotu: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.“ Farizeové se svým úzkoprsým a netolerantním pohledem soustředili více na vnější vzhled než na cokoli jiného. Ježíš jim vytkl, že kladou důraz na fyzické věci a zanedbávají důležitější věci, jako je spravedlnost, milosrdenství a víra (Matouš 23:23).
Aby ilustroval extrémy, do kterých farizeové ve svých názorech zacházeli, použil Ježíš v předchozích verších příklad obřízky. Poukázal na to, že obřízka, znamení smlouvy mezi Bohem a izraelským národem, mohla být provedena v sobotu, aniž by tato byla porušena. A pokud tato změna jedné z 248 částí těla (podle židovského výpočtu) mohla být provedena v sobotu, argumentoval, „Proč se na mě zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka?“ (Jan 7:22-23, NIV).
Nesrovnalost v tom, že se povoloval rituál obřízky, ale zakazovalo se milosrdenství vůči těm, kteří potřebovali uzdravení, byla bezohledným porušením záměru Božího zákona. V této souvislosti Ježíš varoval své kritiky v Janovi 7:24, který NIV překládá takto: „Přestaňte soudit podle vnějšího vzhledu a soudte spravedlivě.“
Místo toho, aby dodržovali Boží zákon,
svými přidanými pravidly a předpisy, vedlo je jejich zkreslené chápání Božích přikázání podle Ježíše k tomu, že ve skutečnosti porušovali zákon (Matouš 23:3, Matouš 23:28; Marek 7:6-9). „Nikdo z vás nedodržuje zákon,“ řekl jim (Jan 7:19, NIV) a pokáral je za jejich zkreslený výklad Božího zákona. Nedodržovali zákon správně a Ježíš obnovil jeho správné chápání a praktikování.
Ježíš uzdravuje slepého muže v sobotu
Ježíš použil událost uzdravení slepého muže v sobotu v Janovi 9:1-34, aby dvakrát prohlásil své mesiášství. Ke svým učedníkům řekl: „Musím konat skutky toho, kdo mne poslal, dokud je den…Pokud jsem na světě, jsem světlo světa“ (Jan 9:4-5). Potom uzdravil slepého muže.
Farizeové dostihli čerstvě uzdraveného muže, vyslýchali ho a zastrašovali. „Tento člověk [Ježíš] není od Boha, neboť nezachovává sobotu“ argumentovali (Jan 9:16). Muž jim odpověděl: „To je právě divné…otevřel mi oči…Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic“ (Jan 9:30-33).
Rozhněváni tím, že byla zpochybněna jejich autorita a názory, „vyhnali ho ven“ a vyloučili ho ze synagogy (Jan 9:34). Byl odsouzen jako kacíř a odříznut od rodiny a přátel.
Ježíš vyhledal muže, kterého uzdravil. „Ty věříš v Syna člověka?“ zeptal se Ježíš.
„kdo to je, Pane, abych v něho mohl věřit?“ odpověděl muž.
„Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví,“ odpověděl Kristus. Muž pak přijal Ježíše jako Syna Božího. Na to Kristus řekl: „Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a ti, kteří vidí, se stali slepými“ (Jan 9:35-39).
Ježíš Kristus opět jasně dal najevo, že je Mesiáš, samotný Syn Boží. V této události pokračoval ve svém učení, jak to činil mnohokrát v sobotu, o svém vykoupení lidstva.
Změnil Ježíš zákon?
Tyto záznamy shrnují konkrétní činnosti Krista v sobotu zaznamenané ve čtyřech evangeliích. Jak již bylo řečeno, někteří v těchto verších vidí pouze to, co chtějí vidět – údajný důkaz, že Ježíš porušil čtvrté přikázání. Jak však Písmo skutečně ukazuje, nic takového neudělal. Ignoroval sice mylná a omezující nařízení, která náboženští vůdci připojili k sobotě, a často ukazoval, v čem se mýlí. Ale nikdy neporušil Boží přikázání. Kdyby tak učinil, zhřešil by (1. Jan 3:4), ale Ježíš nikdy nezhřešil. Žil bezhříšný život, aby mohl být naší dokonalou obětí, Spasitelem celého lidstva (1. Petr 2:22; Efezským 5:2; 1. Jan 4:14).
Bylo by nemyslitelné, aby Ježíš neuposlechl Boží přikázání. O sobě řekl: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí on, to činí stejně i Syn“ (Jan 5:19).
Co tedy Ježíš dělal? Podle svých vlastních slov dělal přesně to, co dělal Otec. Někteří však mylně předpokládají, že přišel, aby zrušil Boží svatý zákon a odstranil jej jako normu pro vedení a chování lidstva.
„Já sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli toho, kdo mne poslal“ řekl (Jan 5:30). Kristovou motivací bylo potěšit Otce. To, co chtěl Otec, bylo pro něj nejdůležitější.
„„Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo,“ řekl učedníkům (Jan 4:34). To byla Jeho motivace, důvod Jeho života – činit vůli Boha Otce. Skrze Kristovo učení o sobotách během Jeho pozemského působení zjevil Boží vůli a rozhodl se vykonat Boží dílo navzdory odporu a pronásledování, které s tím bylo spojeno a které nakonec vedlo k Jeho krutému mučení a smrti.
Jasné prohlášení Ježíše Krista
Ježíš sám jasně popřel, že by měl v úmyslu změnit nebo zrušit sobotu nebo jakoukoli část Božího zákona. „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky“ řekl. „nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit“ (Matouš 5:17).
Řecké slovo pleroo, zde přeložené jako „naplnit“, znamená „učinit úplným, naplnit, zaplnit… naplnit do plnosti“ nebo „učinit úplným“ (Thayerův řecko-anglický slovník Nového zákona, 2005, „Fulfill“). Jinými slovy, Ježíš řekl, že přišel naplnit zákon do plnosti – dokončit ho a učinit dokonalým. Jak? Tím, že ukázal duchovní záměr a uplatnění Božího zákona. Jeho význam je jasný ze zbytku kapitoly, kde ukázal plný duchovní záměr konkrétních přikázání.
Někteří zkreslují význam slova „naplnit“ tak, že Ježíš řekl: „Nepřišel jsem zrušit zákon, ale naplnit ho.“ To je zcela v rozporu s jeho vlastními slovy. Ve zbytku kapitoly ukázal, že duchovní uplatnění zákona z něj učinilo ještě vyšší standard chování a myšlení, nikoli že byl zrušen nebo již není nutný.
Ježíš dal jasně najevo, že nezrušil žádný Boží zákon: „„Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Matouš 5:18). Zde je pro „naplnit“ použito jiné řecké slovo –ginomai, které znamená „stát se, tj. vzniknout“ nebo „nastat“ (Thayer). Teprve poté, co se splní vše, co je nutné, přestane platit jakýkoli Boží zákon, řekl Kristus.
Aby předešel jakémukoli možnému nedorozumění, varoval ty, kteří by se pokusili zrušit Boží zákon: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým“ (Matouš 5:19).
Ježíš tím, že vysvětlil, rozšířil a ilustroval Boží zákon, naplnil proroctví o Mesiáši, které se nachází v Izajášovi 42:21: „Hospodin má zalíbení ve své spravedlnosti; on zvelebí zákon a učiní jej slavným“ (King James Version). Hebrejské slovo gadal, přeložené jako „velebit“, doslovně znamená „být nebo stát se velkým“ (William Wilson, Wilson’s Old Testament Word Studies, „Magnify“). Ježíš Kristus udělal přesně to, když ukázal skutečný účel a rozsah Božího sabatního odpočinku.
Máme následovat Ježíšův příklad
Na otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jediný jest‘ a ‚budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly‘ [ To je první přikázání].“ (Marek 12:28-30).
Kristus zde zopakoval největší přikázání Starého zákona (viz Deuteronomium 6:4-5). Ti, kdo dodržují biblickou sobotu, se snaží toto přikázání poslouchat, staví Boha na první místo ve svém životě a dodržují Jeho přikázání o sobotě. Budou také následovat Ježíšovo poučení: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje“ (Jan 14:21).
Ježíš Kristus je náš Pán a Mistr (Filipským 2:9-11). Prohlásil také, že je „Pánem soboty“ (Marek 2:28), a proto bychom měli následovat jeho příkladu v dodržování soboty – a všech Božích přikázání – tak, jak nás to učil a jak on sám to žil (1. Jan 2:6).

>>>>>> Milada Vigerova/Unsplash <<<<<<
Co je to legalismus?
Poslouchat Boží biblická přikázání se správným postojem, jako je například Jeho přikázání pamatovat na sobotu a svatit ji, není legalismus.
V celé této kapitole se odkazuje na legalistický přístup náboženských autorit, které obvinily Ježíše Krista z porušování soboty. Ale co znamená pojem „legalismus“? Slovníková definice legalismu je „přísné, doslovné nebo přehnané dodržování zákona nebo náboženského či morálního kodexu“.
Dnes se tomuto slovu přisuzuje význam, že jakákoli forma dodržování biblických zákonů je legalismus, a proto je třeba se mu vyhýbat. Slovo se používá pejorativně, zejména proti praktikám, jako je dodržování sabatu nebo jiných zákonů daných ve Starém zákoně.
Výklady farizeů podkopávaly Boží zákon
Toto použití slova je však nesprávné. Správné dodržování Božích zákonů není legalistické. Legalistické je zneužívání Božích zákonů způsobem, který nikdy nebyl zamýšlen.
Příkladem toho byli farizeové, přísná odnož judaismu, jejíž náboženské výklady dominovaly v době Krista. K Božím zákonům přidali mnoho vlastních lidsky vymyšlených pravidel a předpisů, což mělo za následek jejich zkreslení a nesprávné uplatňování.
Jejich dodatečné výklady Božích zákonů tak zkreslily původní záměr, že je učinily neúčinnými (Matouš 15:6) a zrušily je. Tím, že lidé následovali výklady a nařízení farizeů, již nenásledovali Boží zákon (Jan 7:19).
Tento mylný pohled na Boží zákon vedl mnoho lidí k tomu, že odmítli Ježíše Krista jako zaslíbeného Mesiáše, i když právě tento zákon o něm prorokoval (Jan 5:39-40; Lukáš 24:44).
Proto Kristus tak ostře odsoudil nepochopení a pokrytectví náboženských vůdců své doby. Učil návrat ke správnému učení a praktikování Božích zákonů v souladu s jejich původním záměrem a účelem a také to, že on je zaslíbený Mesiáš.
Pavel odsoudil zkreslování zákona
Apoštol Pavel také rozsáhle psal proti těm, kteří zkreslovali správné používání Božího zákona. To je zvláště patrné v knize Galatským. Pavel se nezabýval správným dodržováním Božího zákona, který sám jinde hájil (Římanům 3:31; Římanům 7:12-14, Římanům 7:22-25), ale tvrzení, že ospravedlnění (odpuštění hříchů a navrácení hříšníka do stavu spravedlnosti) lze dosáhnout obřízkou a přísným dodržováním zákona.
Někteří falešní učitelé (Galatským 2:4; Galatským 5:10-12; Galatským 6:12-13) podvraceli galatské církve tím, že nesprávně trvali na tom, že obřízka a dodržování zákona jsou dostatečnými podmínkami pro ospravedlnění a spasení, bez víry v Ježíše Krista.
Pavel toto mylné učení odsoudil a poukázal na to, že poslušnost zákona nikdy neumožnila věčný život (Galatským 3:21). Jasně uvedl, že ospravedlnění – být spravedlivým v Božích očích a tím získat přístup k věčnému životu – je možné pouze skrze Ježíše Krista (Galatským 2:16; Galatským 3:1-3, Galatským 3:10-11, Galatským 3:22; Galatským 5:1-4).
Pavel jasně uvedl, že odpuštění hříchů vyžaduje oběť a ani nejpřísnější dodržování zákona nemůže tuto oběť nahradit.
Boží zákon však zůstává spravedlivým měřítkem, podle kterého bude souzeno celé lidstvo (Jakub 2:8, Jakub 2:12). Zákon není vírou v Krista zrušen ani odstraněn (Římanům 3:31), jak se mnozí mylně domnívají. Pavel naopak řekl, že správné používání zákona je založeno na víře.
Když Šalomoun dospěl k závěru, že celou povinností člověka je „Boha se boj a jeho příkazy zachovávej“ (Kazatel 12:13), vyjádřil tím trvalý záměr Boha pro celé lidstvo. Apoštol Jan s tím souhlasil, když dospěl k závěru, že pokud milujeme Boha, budeme zachovávat jeho přikázání (1. Jan 5:3).
Ježíš řekl ženě přistižené při cizoložství, aby „chvíle již nehřeš“ (Jan 8:11) – jinými slovy, aby dodržovala Boží zákon! Bohatému mladíkovi, který k němu přišel a ptal se ho, co má udělat, aby získal věčný život, řekl: „Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!“ (Matouš 19:17).
Biblické příklady legalismu
Co tedy Bible říká o legalismu?
Nahrazovat Boží zákony lidskými zákony, jak to dělali farizeové, je legalismus.
Spoléhat se na dodržování jakéhokoli zákona v přesvědčení, že nás to učiní spravedlivými v Božích očích, místo víry v Krista, je legalismus.
Pokud se člověk soustředí pouze na poslušnost zákonu bez motivace potěšit Boha, milovat Boha a milovat bližního, zkresluje tím účel zákona (Matouš 22:36-40; Římanům 13:10) a dopouští se legalismu.
Pokud věříme, že jakékoli dodržování Božího zákona nám může vznést spasení jako zaslouženou odměnu, dopouštíme se legalismu.
Technická poslušnost, nebo přísná poslušnost přesnému znění zákona, přičemž se hledají způsoby, jak obejít základní účel a záměr zákona, je legalismus.
Správná poslušnost Božímu zákonu není legalismus
Ale Ježíš Kristus a zbytek Bible jasně říkají jednu věc: Správná poslušnost Božímu zákonu není legalismus.
Po obrácení dostává křesťan mnohem plnější pochopení účelu a záměru Božího zákona. Rozumí důležitosti víry v osobu a oběť Ježíše Krista. Dostává úplnější pochopení toho, proč má být poslušný. Ale zůstává na něm, aby byl poslušný s Boží pomocí. To není legalismus.
Poslouchat v správném postoji Boží biblické příkazy, jako je Jeho příkaz pamatovat na sobotu a svatit ji, není legalismus. Nenechte se nikým oklamat takovým falešným názorem, který je sám o sobě v rozporu s příkazem Ježíše Krista (Matouš 5:19).

>>>>>> Ben White/Unsplash <<<<<<
Byla sobota změněna v Novém zákoně?
Evangelia odhalují, že Ježíš dodržoval sobotu a ukázal skutečný účel a záměr přikázání o sobotě.
Mnoho lidí si však myslí, že Pavel, ostatní apoštolové a raná církev změnili den soboty. Co však ve skutečnosti říká Nový zákon?
„A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Římanům 7:12).
Viděli jsme, že Ježíš Kristus nezměnil Boží sabat. Naopak, během svého působení ukázal pravý účel a smysl sabatu. Ježíš často ukazoval, že sabat, a zejména jeho učení a činy v tento den, předznamenával příchod mesiášského věku – času Božího království – jako času uzdravení, svobody a obnovy pro celé lidstvo.
Ježíš dodržoval sobotu. V době Jeho smrti Jeho nejbližší následovníci jasně dodržovali sobotu a čekali, až skončí, aby připravili Jeho tělo k pohřbu (Matouš 28:1; Marek 16:1-2; Lukáš 23:56; Lukáš 24:1). Padesát dní po Kristově vzkříšení se mnoho lidí shromáždilo na Den Letnic, jeden ze sedmi Božích svátků, které se slaví kromě týdenního sabatu (Leviticus 23), a právě v ten den byla příchodem Ducha Svatého založena novozákonní církev (Skutky 2:1-4).
Bible neukazuje žádné důkazy o jakékoli změně v Božích sobotách po Kristově smrti a vzkříšení. Vidíme pouze pokračování v dodržování soboty Kristovými následovníky, stejně jako to činil On sám – navzdory tvrzením některých lidí, kteří tvrdí opak.
Zrušil Pavel sobotu?
Kdyby byla sobota nebo jakákoli část Božího zákona zrušena nebo změněna v rané novozákonní církvi, měli bychom v novozákonních spisech najít jasné důkazy o tak dramatické změně. Koneckonců, knihy Nového zákona byly napsány v prvním století během několika desetiletí končících v 90. letech, více než 60 let po Ježíšově smrti a vzkříšení.
Mnozí, kteří tvrdí, že sabat byl v Novém zákoně zrušen, poukazují na spisy apoštola Pavla, aby ospravedlnili svůj názor. Je však tento názor správný? K podpoře svého tvrzení obvykle citují tři pasáže – Římanům 14:5-6, Kolosanům 2:16-17 a Galatským 4:9-10.
Abychom tyto pasáže správně pochopili, musíme se na každou z nich podívat v kontextu, a to jak v bezprostředním kontextu toho, o čem se mluví, tak v širším sociálním a historickém kontextu, který ovlivňoval autora a jeho posluchače v té době. Musíme také dávat pozor, abychom do textu nevkládali své předpojaté názory. S tímto na paměti se podívejme na tyto pasáže a zjistěme, zda Pavel ve svých spisech skutečně zrušil dodržování sabatu.
Nejprve se podívejme na Pavlova vlastní tvrzení o Božím zákoně. Více než 25 let po smrti Ježíše Krista napsal v Římanům 7:12: „A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré.“ V Římanům 2:13 uvedl: „Neboť u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní.“ V Římanům 7:22 řekl: „Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím.“
Mnozí se domnívají, že jakmile uvěříme v Ježíše Krista, nemusíme již zákon dodržovat. Pavel sám se k tomuto pojetí vyjádřil v Římanům 3:31: „Rušíme tedy vírou Zákon? Naprosto ne! Naopak, Zákon [řecky histemi, což znamená „postavit“ nebo „udržet v platnosti“] potvrzujeme..“ Víra zákon nezrušuje, řekl Pavel; potvrzuje ho a udržuje v platnosti.
Ve Skutcích apoštolů 24 se hájil před římským guvernérem Felixem proti obvinění z rozkolu a pobuřování, které proti němu vznesli židovští náboženští vůdci. Na obvinění proti němu odpověděl: „sloužím Bohu svých otců a věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích“ (Skutky apoštolů 24:14).
O dva roky později se opět hájil proti podobným obviněním, tentokrát před jiným římským guvernérem Festem. „Nijak jsem se neprohřešil ani proti zákonu Židů, ani proti chrámu, ani proti císaři,“ odpověděl na obvinění proti němu (Skutky 25:8).
Zde, asi 25 až 30 let po smrti a vzkříšení Ježíše Krista, Pavel jasně řekl, že věří „všemu, co je napsáno v Zákoně a Prorocích“ (termíny používané pro knihy Starého zákona) a že neudělal nic proti zákonu!
Vzhledem k těmto jasným prohlášením bychom měli očekávat, že najdeme stejně jasné pokyny týkající se zrušení sabatu, pokud by to bylo Pavlovým porozuměním a záměrem. Ale najdeme je?
Jsou všechny dny uctívání stejné?
V Římanům 14:5-6 Pavel napsal: „Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu.“
Z tohoto výroku by se někomu mohlo zdát, že Pavel říká, že je jedno, který den si člověk vybere k odpočinku a uctívání, pokud je „plně přesvědčen ve svém srdci“ a „dodržuje jej Pánu“. Znamená to, že sobota se neliší od jiných dnů nebo že si můžeme svobodně vybrat, který den chceme dodržovat?
Asi 25 až 30 let po smrti a vzkříšení Ježíše Krista Pavel jasně řekl, že věří „všemu, co je napsáno v Zákoně a Prorocích“ (termíny používané pro knihy Starého zákona) a že neudělal nic proti zákonu!
Abychom dospěli k tomuto závěru, musíme si to v tomto verši domyslet, protože sabat zde není nikde zmíněn. Ve skutečnosti se slovo sabat ani odkazy na dodržování sabatu v knize Římanům vůbec nevyskytují. Odkazuje se zde pouze na „dny“, nikoli na sabat nebo jiné dny odpočinku a uctívání, které Bůh přikázal.
Mějte na paměti, že Pavel dříve v tomtéž listě napsal, že „Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“, že „ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ a že „radostně souhlasím se zákonem Božím“ (Římanům 7:12; Římanům 2:13; Římanům 7:22). Kdyby v Římanům 14 říkal, že dodržování soboty je irelevantní, takové tvrzení by bylo zcela v rozporu s jeho ostatními jasnými výroky v tomtéž dopise.
O jakých „dnech“ Pavel mluvil?
O jakých dnech Pavel zde mluví? Abychom to zjistili, musíme se podívat na kontext.
Uvedená pasáž o dnech v Římanům 14:5-6 se nachází přímo mezi zmínkami o pojídání masa a vegetariánství v Římanům 14:2-3 a Římanům 14:6. Mezi dodržováním sabatu a vegetariánstvím neexistuje žádná biblická souvislost, takže tyto verše je třeba vytrhnout z kontextu, aby se dalo předpokládat, že Pavel měl na mysli sabat.
Expositor’s Bible Commentary vysvětluje, že „úzká souvislost s jídlem naznačuje, že Pavel má na mysli zvláštní den vyhrazený k dodržování jako čas hostiny nebo půstu“ (Everett Harrison, 1976, sv. 10, str. 146). Je zřejmé, že Pavel nemluvil o sabatu, ale spíše o jiných dnech, během nichž se slavily hostiny, postily se nebo se zdržovalo konzumace určitých potravin.
Pavel psal sboru složenému z židovských i pohanských věřících v Římě (Římanům 1:13; Římanům 2:17). Stravovací zvyky a půst, které nebyly v Písmu jasně řešeny, se staly předmětem sporů.
Talmud zaznamenává, že mnoho Židů v té době se postilo v pondělí a ve čtvrtek. Měli také další tradiční půstní dny (srovnej Zachariáš 7:3-5). Jelikož někteří židovští křesťané v Římě sebevědomě kritizovali ostatní (Římanům 2:17-24), možná se stali podobnými farizejům, kteří se chlubili: „Postím se dvakrát týdně“ (Lukáš 18:12), a stavěli se do pozice spravedlivějších než ostatní, kteří v těchto dnech nepůstili.
Je možné, že členové církve v Římě se snažili vynutit na ostatních křesťanech půst v určitých dnech, což vedlo Pavla k ostré otázce: „Kdo jsi ty, že soudíš cizího sluhu?“ (Římanům 14:4). Pavel se zdá být jasný, když zdůrazňuje, že půst je dobrovolný projev uctívání, který není omezen na určité dny. Proto půst jedné osoby v určitý den, kdy jiná osoba jí, ji nečiní spravedlivější.
Proč se někteří vyhýbali masu?
V Římanům 14:2-3 Pavel hovoří o vegetariánství („ slabý však jí jen zeleninu“) a pokračuje v tomto tématu v Římanům 14:6 („kdo jí… a kdo nejí“).
Z kontextu vyplývá, že někteří členové tamějšího sboru jedli maso, zatímco jiní se ho zdržovali. Vegetariáni byli pravděpodobně členové, kteří „se báli, aby (aniž by to věděli) nejedli maso, které bylo obětováno modlám nebo bylo jinak obřadně nečisté (což se v místě jako Řím mohlo snadno stát), a proto se masu zcela zdržovali“ (W.J. Conybeare a J.S. Howson, Život a listy svatého Pavla, 1974, str. 530).
V 1. Korinťanům 8 a 10 se Pavel zabýval otázkou konzumace masa, které mohlo být obětováno modlám, a proto mohlo být některými členy považováno za nevhodné k jídlu. Pavel v této kapitole zdůrazňuje, že neznámá souvislost jídla s modlářskou činností neznamená, že je toto jídlo nevhodné k jídlu.
Pavel zjevně řešil stejnou otázku jak s Římany, tak s Korinťany, a to zda by členové měli vyhýbat se masu, které mohlo být spojeno s modlářským uctíváním. To naznačuje Pavlova zmínka o „nečisté“ mase v Římanům 14:14. Místo řeckého slova používaného k popisu masa uvedeného ve Starém zákoně jako nečisté, použil slovo znamenající „obyčejné“ nebo „poskvrněné“, které by bylo vhodné k popisu masa obětovaného modlám.
Pavlova rada v 1. Korinťanům 8 byla stejná jako jeho závěr v Římanům 14:15: Dávejte zvláště pozor, abyste neurazili svého křesťanského bratra a nezpůsobili mu pohoršení nebo ztrátu víry kvůli otázce masa.
To v žádném případě nesouviselo s dodržováním sabatu, protože sabat není v Písmu nikde spojován s abstinencí od masa nebo jakéhokoli jídla. Sabat není v Pavlově listě Římanům nikde zmíněn; prostě to nebylo tématem.
Ti, kdo hledají v Pavlově listu Římanům ospravedlnění svého názoru, že zrušil dodržování zákonů Starého zákona, čelí další obtížné otázce, proč, pokud je jeho záměrem tvrdit, že tyto zákony jsou zrušeny, cituje Pavel ve stejném listu více než 80krát ze Starého zákona jako autoritu pro své učení. Tento prostý fakt sám o sobě potvrzuje Pavlův názor, že „ Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Římanům 7:12).
Galatským 4:9-10: Je sobota otroctvím?
Galatským 4:9-10 je další pasáž z Pavlových listů, kterou někteří považují za odsouzení dodržování soboty. V těchto verších Pavel píše: „Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky.“
Ti, kdo argumentují proti dodržování sabatu, obvykle chápou Pavlovu zmínku o „dny, měsíce, období a roky“ jako odkaz na sabat, svátky a sabatní a jubilejní roky uvedené ve Starém zákoně (Leviticus 23:1-44, Leviticus 25:1-56). Tyto Bohem dané zvyky považují za „slabé a ubohé zásady“ (NIV), ke kterým se Galatští „znovu obraceli“ a stali se „otroky“ (Galatským 4:9).
Je to opravdu to, co Pavel myslel? Je zřejmé, že je problematické považovat tyto verše za kritiku sabatu. Stejně jako v Římanům 14, ani zde není sabat vůbec zmíněn. Termín „sabbat“, „sabbaty“ a žádná související slova se v tomto listě Galatským vůbec nevyskytují.
Opět, aby mohli argumentovat proti dodržování sabbatu, někteří předpokládají, že „roky“ zmíněné v Galatským 4:10 jsou sabatní a jubilejní roky popsané v Leviticus 25. Jubilejní rok se však v Pavlově době nikde nedodržoval a sabatní rok se nedodržoval v oblastech mimo území Izraele (Encyclopaedia Judaica, sv. 14, str. 582, a Jewish Encyclopedia, „Sabbatical Year and Jubilee“, str. 666). Skutečnost, že Galacie ležela v Malé Asii, daleko mimo území Izraele, činí nelogickým závěr, že Pavel zde mohl mít na mysli sabatní a jubilejní roky.
Řecká slova, která Pavel použil pro „dny, měsíce, období a roky“, se v Novém zákoně používají k popisu běžných občanských časových úseků. Jsou zcela odlišné od přesných termínů, které Pavel použil v Kolosanům 2:16, kde specifikuje sabaty, svátky a novoměsíční svátky uvedené v Bibli. V Kolosanům použil přesnou terminologii pro biblické svátky, ale v Galatským použil velmi odlišná řecká slova – což jasně naznačuje, že hovořil o zcela odlišných tématech.
Abychom pochopili, co Pavel myslel, musíme pečlivě prozkoumat jak historický, tak bezprostřední kontext těchto veršů.
Galatští se nemohli vrátit k tomu, co nikdy nesplňovali
Je pravda, že existovala judaizující frakce, která se snažila Galatským vnutit nutnost obřízky a přijetí celého rituálního systému Mojžíšova zákona – čemuž se Pavel důrazně bránil. Ale pro zdejší obyvatele to bylo něco nového. Galatské církve se totiž skládaly převážně z členů z pohanského, nikoli židovského Pavel jasně uvedl, že byli fyzicky neobřezaní (Galatským 5:2; Galatským 6:12-13), takže nemohli být Židé.
Tento kontext je důležitý pro pochopení tohoto kontroverzního úryvku. V Galatským 4:9-10 Pavel řekl, že Galatští se „obracíte k těm slabým a ubohým živlům“, mezi které patřily „dny, měsíce, období a roky!“ Vzhledem k tomu, že Pavlovi čtenáři byli z pohanského prostředí, je těžké si představit, jak by se „dny a měsíce a roční období a roky“, ke kterým se vraceli, mohly týkat sabatu a jiných biblických svátků, protože se nemohli vrátit k něčemu, co předtím neslavili.
To je ještě jasnější z bezprostředního kontextu. V Galatským 4:8 Pavel řekl: „V čase, kdy jste neznali Boha, otročili jste těm, kteří svou přirozeností nejsou bohy.“ Tím Pavel „jasně odkazoval na modly pohanství, které v typickém židovském idiomu Pavel nazýval ‚ne-bohy‘“ (James Boice, The Expositor’s Bible Commentary, 1976, sv. 10, str. 475).
Pavel neměl na mysli biblické zvyky
Je možné, že tyto „slabým a ubohým živlům“, k nimž se vraceli (Galatským 4:9), byly Boží zákony, soboty a svátky? Slovo přeložené zde jako „živlům“ je řecké slovo stoicheia, stejné slovo přeložené jako „živlům“ dříve v Galatským 4:3. Tam Pavel popsal své čtenáře jako „otroctví pod živly světa“. Aby se to v Galatským 4:9 vztahovalo na Boží zákon, muselo by se to vztahovat také na Jeho zákon v Galatským 4:3, protože je použito stejné slovo.
Tvrzení, že Galatským 4:3 odkazuje na biblický zákon, je neudržitelné, protože Galatští byli pohané, nikoli Židé, a tudíž neměli žádnou historii dodržování biblických zákonů. Navíc „nevysvětluje, proč nebo jak mohl Pavel přidat výraz „svět“ k termínu stoicheia. Veškeré židovské myšlení by zdůrazňovalo nadpozemský charakter zákona vyplývajícího z jeho božského původu“ (tamtéž, str. 472).
Mnohem rozumnější je chápat „prvky světa“ jako označení buď základních principů falešného lidského náboženství, nebo konkrétního pohanského pojetí elementárních duchů ovládajících přírodní síly. Komentář Expositor’s Bible Commentary pokračuje: „Zdá se, že v Pavlově době se tento velmi raný a primitivní názor rozšířil do té míry, že stoicheia označovalo také slunce, měsíc, hvězdy a planety – všechny spojované s bohy nebo bohyněmi a protože regulovaly průběh kalendáře, také spojované s velkými pohanskými svátky na počest bohů. Podle Pavla byli tito bohové démoni. Proto měl na mysli démonické otroctví, ve kterém Galatští skutečně žili před zvěstováním evangelia…
„V následujících verších Pavel pokračuje a rychle za sebou uvádí tři zásadní témata: (1) „kteří svou přirozeností nejsou bohy,“ pravděpodobně falešní bohové nebo démoni; (2) „k těm slabým a ubohým živlů“, opět stoicheia; a (3) „dny, měsíce, období a roky“ (v. 9, 10). Pavel bezpochyby uvažoval o těchto démonech zcela odlišně od dřívějšího myšlení Galatským… Celá tato otázka tak nabývá kosmického a duchovního významu. Konečným protikladem svobody v Kristu je otroctví Satanovi a zlým duchům“ (tamtéž).
V každém případě byla astrologie pravděpodobně významnou součástí tohoto učení. V Deuteronomiu 18 Bůh nazývá pohanské věštce „pozorovateli časů“ (Deuteronomium 18:10-14, KJV). Zatímco Bůh dal nebeská tělesa „na znamení, k určování časů, dnů a let“ (Genesis 1:14), pohanské národy podlehly přisuzování moci a vlivu těmto objektům a časům, které označovaly. Bůh varoval: „nebeských znamení se neděste, ačkoliv se jich děsí pohanské národy“ (Jeremiáš 10:2).
Pověrčivé dodržování dnů a časů u Galatských
V tomto kontextu alespoň někteří Galatští dodržovali „dny, měsíce, období a roky!“ Pojďme si tedy nyní vysvětlit, na co se Pavel ve Galatským 4:10 skutečně odkazoval.
„V řecko-římské chronografii [systému měření času] je nejmenší jednotkou větší než jeden den skupina devíti nebo deseti dnů. Ve většině systémů se jedná o deset dní dorůstajícího měsíce, úplňku a ubývajícího měsíce. Tyto tři skupiny deseti dnů tvoří měsíc o třiceti dnech. Tři měsíce tvoří jedno ze čtyř ročních období a čtyři roční období tvoří rok. Roky se pak seskupují do čtyřletých olympiád nebo éry různé délky. Když Pavel v Gal[atians] 4:10, popisuje pohanský systém měření času“ (Troy Martin, By Philosophy and Empty Deceit: Colossians as Response to a Cynic Critique, 1996, str. 129-130).
Judaizující frakce zjevně uspěla v tom, že přesvědčila mnoho lidí v Galatii, že je nutné přijmout židovský rituální systém, aby byli křesťany. To vedlo ke vzniku dvou extrémních postojů.
Někteří to plně přijali. Jiní však, neochotní přijmout to, co považovali za nepřiměřené požadavky křesťanství, se zřejmě obrátili k opačnému extrému a někteří se vrátili k aspektům pohanství. Pavel je za to kárá. Říká jim: „Bojím se o vás, abych se pro vás nakonec nelopotil nadarmo “ (Galatským 4:11). Snažil se jim zabránit, aby se znovu zapletli do svých dřívějších pohanských praktik.
Z kontextu je zřejmé, že není logické vyvozovat, že Pavel kritizoval dodržování biblického sabatu a svátků, protože o nich ani nemluvil. Kontext ukazuje, že mluvil o pohanských praktikách, což je něco zcela jiného.
Je sobota zastaralá?
Třetí pasáž z Pavlových spisů, Kolosanům 2:16-17, je také používána na podporu tvrzení, že dodržování soboty již není nutné. Zde Pavel napsal: „Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí…“
Opět si prozkoumáme kontext těchto veršů a historické souvislosti, abychom zjistili, zda podporují tento názor.
Chtěl Pavel říci, že dodržování soboty je zrušeno? Pokud ano, narazíme na několik okamžitých problémů s touto interpretací. Abychom přijali tento názor, je těžké vysvětlit, proč Pavel nechal tuto otázku tak nejasnou a neuvedl, že tyto zvyky nejsou nutné, když tyto verše naznačují, že Kolosané je ve skutečnosti dodržovali. Koneckonců, kolosenská církev byla převážně pohanská (Kolosanům 1:27; Kolosanům 2:13), takže Pavel mohl tento list použít k tomu, aby jasně řekl, že tyto zvyky nejsou pro pohanské ani židovské křesťany závazné.
Pavel to však nikde neřekl. Ohledně praktikování svátků, novoluní a sabatů řekl: „Ať vás tedy nikdo nesoudí“, což je něco zcela jiného než říci, že tyto praktiky jsou zbytečné nebo zastaralé.
Pavel nemluvil o biblických praktikách
Základnější otázkou je, zda se Pavel vůbec zabýval praktikami Starého zákona. Mluvil Pavel vůbec o tom, zda by křesťané měli dodržovat zákony týkající se čistého a nečistého masa, biblických svátků, týdenního sabatu nebo jiných zákonů Starého zákona?
Mnoho lidí předpokládá, že „rukou psaný záznam…přibil na kříž“ (Kolosanům 2:14) byly Boží zákon a požadavky, které dal ve Starém zákoně. Ale to Pavel nemyslel. Řecké slovo přeložené v tomto verši jako „rukou psaný“ je cheirographon. Toto slovo se v Bibli vyskytuje pouze zde a označuje ručně psaný záznam o dluhu, nebo to, co bychom dnes nazvali dlužní úpis. V soudobé apokalyptické literatuře se tento termín používal k označení „knihy hříchů“, tedy písemného záznamu našich hříchů (protože za hřích je třeba zaplatit trest, jako dluh).
Pavel neříkal, že Boží zákon byl přibit na kříž. Řekl, že tam byly přibity všechny záznamy o našich hříších. Protože Boží zákon vyžadoval za hřích trest smrti (Římanům 6:23), byl to tento záznam, co „ ustanoveními svědčil proti nám“ (Kolosanům 2:14), nikoli zákon sám.
Nový zákon v moderní angličtině od J. B. Phillipse to jasně vysvětluje, když překládá Kolosanům 2:13-14 takto: „On vám odpustil všechny vaše hříchy: Kristus zcela smazal usvědčující důkazy porušených zákonů a přikázání, které vždy visely nad našimi hlavami, a zcela je zrušil tím, že je přibil na kříž.“
Jak se zde píše, na kříž byl přibit důkaz proti nám, nikoli samotný zákon, což nám umožnilo být odpuštěni.
To se stane jasným, když si přečteme zbytek této kapitoly. Je zřejmé, že se jednalo o jiné otázky, které neměly nic společného s Božími zákony danými ve Starém zákoně. Mezi nimi byly „vlády a autority“ (Kolosanům 2:15), „kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů“ (Kolosanům 2:18), zákaz dotýkat se, ochutnávat a manipulovat (Kolosanům 2:21) a „zanedbávání těla“ (Kolosanům 2:23).
Dále Pavel poukázal na falešná učení v Kolosách, která měla kořeny v „přesvědčivými řečmi“ (Kolosanům 2:4), „filozofii — prázdný svod“ a „lidské tradice“ (Kolosanům 2:8). Zmínil také podřízení se „předpisovat“ tomuto světu (Kolosanům 2:20) a „jsou to lidské příkazy a nauky (Kolosanům 2:22).
Mohl Pavel, který v Římanům 7:12 řekl, že zákon je „ svatý, spravedlivý a dobrý“, mít na mysli stejný zákon, nebo se zde zabývá něčím úplně jiným?
Kolosané byli ovlivněni pronikáním gnosticismu
Vezmeme-li v úvahu historický kontext, odpověď je jasná. Jak se církev šířila ze Svaté země do pohanských oblastí, jako byla Malá Asie, Itálie a Řecko, musela se vypořádat s pohanskými filosofiemi, jako byl gnosticismus. Vliv tohoto myšlení a praxe je zvláště patrný v novozákonních spisech Pavla, Petra a Jana.
Gnosticismus „byl v podstatě nábožensko-filozofickým postojem, nikoli jasně definovaným systémem“ (Curtis Vaughn, The Expositor’s Bible Commentary, 1978, sv. 11, s. 166). Jako takový nebyl konkurenčním náboženstvím, ale spíše přístupem k existujícím vírám. Ústředním tématem gnosticismu bylo, že tajné znalosti (gnosis je řecké slovo pro „znalost“, odtud pochází termín gnosticismus) mohou posílit nebo zlepšit náboženství člověka.
„Jeho ústředním učením bylo, že duch je zcela dobrý a hmota zcela zlá. Z tohoto nebiblického dualismu vyplynuly… důležité omyly“ (Zondervan NIV Study Bible, úvod k 1. listu Janovu). Mezi tyto omyly patřila víra, že „lidské tělo, které je hmotou, je proto zlé. Je v protikladu k Bohu, který je zcela duch a proto dobrý… … Spása je únik z těla, dosažený nikoli vírou v Krista, ale zvláštní znalostí … [A] protože tělo bylo považováno za zlé, mělo být zacházeno tvrdě. Tato asketická forma gnosticismu je pozadím části listu Kolosanům“ (tamtéž).
Kromě těchto přesvědčení „byl gnosticismus ve všech svých formách charakterizován vírou . . . v zprostředkující bytosti“. Navíc „znalosti, o nichž gnostici mluvili . . . byly znalosti získané mystickou zkušeností, nikoli intelektuálním chápáním. Byly to okultní znalosti, prostoupené pověrami astrologie a magie. Navíc se jednalo o esoterické poznání, přístupné pouze těm, kteří byli zasvěceni do tajemství gnostického systému“ (Expositor’s, str. 167).
Odkazy na gnostické učení v Pavlově listě Kolosanům
Všechny tyto prvky měly zjevně vliv na kolosanskou obec. Je zřejmé, že Pavel bojoval proti údajně zvláštnímu poznání, které prohlašovali gnostici, tím, že poukazoval na to, že Kolosanům zjevuje vyšší, spasitelné poznání Boha Otce a Ježíše Krista (Kolosanům 1:9, Kolosanům 1:25-29; Kolosanům 2:2-3).
Pavel jim napsal, aby „aby vás nikdo nemátl zdánlivě přesvědčivými řečmi“ (Kolosanům 2:4). Toto tajné poznání nazval ničím jiným než „ skrze filozofii — prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista“ (Kolosanům 2:8). Důležitější poznání, napsal Pavel, bylo poznání Boha a Krista, „ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kolosanům 2:3).
Mezi zastánci gnostických herezí byli lidé, kteří prosazovali uctívání andělů a jiných duchovních sil. Pavel varoval Kolosanům před těmi, kteří se těší z „uctívání andělů“ (Kolosanům 2:18). Ve světle Kristovy smírné oběti byly tyto domnělé duchovní „vlády a moci“ podle něj k ničemu jako prostředek k přístupu k Bohu (Kolosanům 2:10, Kolosanům 2:15).
Pavel se zabývá mylným přísně asketickým přístupem
Na základě své víry, že duch je dobrý a tělo zlé, tito učitelé hlásali přísný asketismus a popírali jakékoli tělesné potěšení. „leč pro uspokojení těla“ (Kolosanům 2:23) doufali, že dosáhnou vyšší duchovnosti. Pavel popsal jejich pravidla jako „toho se nedotýkej, to neochutnávej, na to ani nesáhni?“ (Kolosanům 2:21). Tato pravidla se týkala pouze „které jsou spotřebováním určeny k zániku“, napsal, protože vycházela z „jsou to lidské příkazy a nauky“ (Kolosanům 2:22), nikoli učení od Boha.
Vzhledem k zmínce o andělech a duchovních hierarchiích tento raný gnostický asketismus pravděpodobně spojoval pohanské představy s prvky judaismu – možná včetně obřízky (srovnej Kolosanům 2:11). „Je proto pravděpodobné, že kolosenská hereze byla směsicí extrémní formy judaismu a rané fáze gnosticismu“ (Zondervan NIV Study Bible, úvod ke Kolosanům).
Z konkrétních učení, kterými se Pavel zabýval, se zdá, že jedna nebo více větví judaismu byly ovlivněny gnosticismem a pronikly do kolosenské kongregace, kde učily extrémní formu asketického judaismu smíchaného s gnostickými vírami. Asketický přístup, který tito falešní učitelé prosazovali, je vedl k tomu, že odsuzovali ty, jejichž náboženské zvyky nesplňovaly jejich asketické duchovní standardy. Pavel proto Kolosanům varoval, aby „se nenechali soudit kvůli tomu, co jedí nebo pijí“ (Kolosanům 2:16, NIV).
Kolosané byli souzeni za to, jak – nikoli zda – dodržovali sobotu.
Všimněte si, že zatímco v Nové královské verzi je v Kolosanům 2:16 „v jídle nebo pití“, v Nové mezinárodní verzi je „jíst nebo pít“ a v Nové století verzi „o jídle nebo pití“. To souvisí s následně zmíněnými svátky a sobotami.
Kolosané nebyli souzeni Židy za to, že nedodržovali svátky, novoluní a soboty, jak se dnes mnozí domnívají. Byli souzeni asketickými gnostiky za to, že tyto svátky dodržovali – a zejména za to, jak je dodržovali, zjevně s radostným a slavnostním jídlem a pitím.
Kolosané, kteří věděli, že tyto dny jsou Boží svátky– slavnostní, radostné příležitosti – a slavili je způsobem, který byl zcela v rozporu s asketickým přístupem sebezapření. Také chápali, že soboty a výroční svátky jsou jasně přikázány ve Starém zákoně. (Je třeba poznamenat, že novoluní bylo používáno jako biblický časový ukazatel, ale nikdy nebylo prohlášeno za posvátné.
Gnosticismus se také zabýval hvězdami a planetami, které Pavel označil jako „prvky světa“ (Kolosanům 2:8, Greenův doslovný překlad), stejně jako v Galatským 4. To pravděpodobně ovlivnilo gnostické dodržování svátků, novoluní a sabatů, protože kalendář, který tyto dny určoval, byl založen na pohybu nebeských těles.
Když Pavel varoval kolosenské členy, aby se nenechali soudit ostatními za to, jak dodržují svátky, oslavy nového měsíce a soboty. Z těchto veršů jasně vyplývá, že tito křesťané z pohanů tyto dny ve skutečnosti dodržovali a Pavel jim v žádném případě neřekl, aby s tím přestali.
Místo toho zdůraznil, že křesťané by neměli být kritizováni za to, že tyto dny slaví. Pavel varoval členy, aby se nenechali soudit ostatními podle těchto zavádějících asketických měřítek toho, co jedli nebo pili, nebo jak dodržovali soboty a svátky (Kolosanům 2:16).
Širší kontext Kolosanům 2:16 je asketismus vycházející z pohanských filozofií, nikoli diskuse o tom, které zákony jsou pro křesťany závazné.
Boží dny uctívání byly „stínem věcí budoucích“
A co Pavlovo tvrzení v Kolosanům 2:17, že podle překladu v New King James Version jsou sobota a biblické svátky „stínem věcí budoucích, ale podstatou je Kristus“? Myslel tím Pavel, že jsou irelevantní a zastaralé, protože Ježíš Kristus byl „podstatou“ toho, co tyto dny předznamenávaly?
Ve skutečnosti Pavel řekl, že „jsou stínem věcí budoucích“, což naznačuje, že mají budoucí naplnění. Řecké slovo přeložené jako „budoucí“ je mello, což znamená „být na pokraji něčeho, být v bodě, kdy se něco stane, být bezprostřední“ (Spiros Zodhiates, The Complete Word Study Dictionary: New Testament, 1992, str. 956).
Vineův výkladový slovník biblických slov definuje mello podobně jako „být na pokraji (něčeho), často s náznakem nutnosti a tedy jistoty toho, co se stane“ (W.E. Vine, 1985, „Come, Came“, str. 109).
Pavel používá stejnou slovnou konstrukci v Efezským 1:21, kde uvádí, že Ježíš Kristus je „daleko nad veškerou vládou a mocí, silou a panováním a každým jménem, které se dá jmenovat, nejen v tomto věku, ale i v budoucím“ (NIV). Kontrastuje současný věk s „budoucím“, čímž jasně ukazuje, že se jedná o budoucí naplnění.
Toto budoucí naplnění je také jasné z formulace v Kolosanům 2:17, že tyto věci „jsou stínem“.“ Řecké slovo esti, zde přeložené jako „jsou“, je v přítomném aktivním čase a znamená „být“ nebo „je“ (Zodhiates, str. 660). Kdyby Pavel chtěl říci, že sabat a svátky byly naplněny a staly se v Ježíši Kristu zastaralými, musel by říci, že „byly stínem“, a použít zcela odlišné slovní vyjádření.
Pavlova volba slov jasně ukazuje, že sobota a svátky „jsou stínem“ věcí, které teprve přijdou, a ne „byly stínem“ věcí, které se naplnily a staly se zastaralými v Ježíši Kristu.
Bůh nám dal fyzické činy, aby nás naučil duchovní lekce
Někteří předpokládají, že určité fyzické činy související s uctíváním – protože jsou reprezentacemi nebo symboly vyšších duchovních pravd – byly „naplněny v Kristu“ v Novém zákoně, a proto jsou zastaralé a zbytečné. Tito lidé zařazují sobotu a jiné biblické svátky do této kategorie na základě Pavlova komentáře, že „jsou stínem věcí, které mají přijít“.
Ale tento úsudek je chybný. To, že něco je stínem, znázorněním nebo symbolem, neznamená, že jeho význam je menší. Starý i Nový zákon jsou plné symbolů a symbolických činů, které nám Bůh přikázal, aby nás naučil důležité duchovní lekce.
Křest je symbolický čin, který představuje větší duchovní pravdu, pohřbení starého já a nový život (Římanům 6:3-4), přesto jsme přikázáni, abychom se nechali pokřtít (Skutky 2:38). Chléb a víno z velikonoční bohoslužby jsou symboly našeho životně důležitého duchovního vztahu s Ježíšem Kristem, přesto jsme jasně přikázáni, abychom se jich účastnili (1 Korinťanům 10:16).
Vkládání rukou (Židům 6:2), pomazání olejem (Jakub 5:14), umývání nohou (Jan 13:14), přijímání nekvašeného chleba (1 Korinťanům 5:6-8) a další fyzické úkony jsou v Novém zákoně přikázány, nikoli proto, že by byly větší než věci, které symbolizují, ale proto, aby posílily a prohloubily naše duchovní porozumění, když je vykonáváme. Konec konců jsme fyzické lidské bytosti, které hledají duchovní porozumění. Bůh nám dal fyzické úkony a symboly, aby nám pomohl lépe porozumět duchovním lekcím.
Tyto příklady ukazují, že symboly a symbolické úkony nejsou striktně omezeny na fyzické uctívání ve Starém zákoně, ale jsou jasně přikázány v Novém zákoně jako důležité prvky našeho uctívání. Jsou důležitými připomínkami důležitých duchovních pravd, jak uznal Pavel (1 Korinťanům 11:23-26). Totéž platí o sobotě. Ježíš Kristus svými činy a učením o sobotě ukázal, že sobotní odpočinek je předzvěstí – ochutnávkou – velkého přicházejícího mesiášského věku míru, odpočinku, svobody a uzdravení.
Pavel v Kolosanům 2:16-17 tím, že řekl, že svátky a soboty jsou stíny věcí budoucích, chtěl říci, že křesťané nesmí dovolit, aby se někdo příliš soustředil na drobnosti předpisů a přísnost při dodržování těchto dnů do té míry, že ztratí celkový pohled na úžasný význam těchto dnů – na Boží plán, který představují.
Pokud jde o konkrétní frázi v Kolosanům 2:17, kterou Nová královská jamesovská verze překládá jako „ale podstatou je Kristus“, v původním řeckém textu zde není slovo „je“, a slovo „podstata“ je zde soma, překládaná v královské jamesovské verzi jako „tělo“, stejně jako NKJV překládá stejné slovo o dva verše dále. Doslovné znění zde tedy je „… ale tělo Kristovo“.“ To souvisí s veršem 19, který kritizuje gnostiky za to, že „neulpívají na Hlavě, z níž celé tělo … roste v síle, která je z Boha“. Odkazuje se zde na Krista jako „hlavu těla, církve“ (Kolosanům 1:18).
Vzpomeňte si, že Pavel začal své prohlášení slovy: „Ať vás nikdo nesoudí…“ ohledně toho, jak slavíte svátky. Stejnou myšlenku uzavírá slovy: „… ale tělo Kristovo.“ Jinými slovy, nenechte ostatní soudit váš způsob dodržování těchto dnů, ale nechte v této věci soudit církev Boží, jejíž živou hlavou je Kristus.
V Kolosanům 2:16-17 Pavel nehovoří o trvalosti nebo pomíjivosti sabatu. Ve skutečnosti Pavel v Kolosanům nikde necituje Starý zákon. Řecké slovo pro „zákon“, nomos, používá v jiných listech desítky krát, ale v Kolosanům ani jednou. Proč? Trvající nutnost Starého zákona a Božího zákona prostě nebyla tématem.
Pavel ve svých pokynech Kolosanům, napsaných kolem roku 62 n. l., zdaleka nezavrhuje dodržování soboty, ale naopak potvrzuje, že křesťané z pohanů skutečně dodržovali sobotu více než 30 let po Kristově smrti a že sobota je i pro nás dnes důležitou připomínkou zásadních duchovních pravd.
Co ukazují historické záznamy v knize Skutků?
Ze všech Pavlových spisů jsou tři pasáže diskutované dříve v této kapitole nejčastěji používány k pokusu dokázat, že zrušil dodržování soboty. Jak jsme však viděli, dvě z těchto pasáží sobotu ani nezmiňují a třetí potvrzuje, že pohanští věřící sobotu skutečně dodržovali, protože Pavel jim řekl, aby se nenechali soudit cizími lidmi za to, jak ji dodržují.
Kromě Pavlových slov však i jeho činy dokazují, že nikdy neměl v úmyslu sobotu zrušit nebo změnit a že ji sám dodržoval. Kniha Skutků, kterou napsal Pavlův společník Lukáš, to jasně dokazuje.
Skutky apoštolů 13 zaznamenávají, že 10 až 15 let po Pavlově zázračném obrácení cestoval spolu se svými společníky do Antiochie v Malé Asii, kde „V sobotní den vešli do synagogy“ (Skutky apoštolů 13:14). Poté, co byl pozván, aby promluvil k shromáždění, Pavel oslovil jak Židy, tak pohanské prozelyty (Skutky 13:16) a popsal, jak bylo příchod Ježíše Krista předpovězeno v celém Starém zákoně.
Jeho poselství bylo přijato s takovým nadšením, že „Když vycházeli ze synagogy, prosili je, aby jim o tom pověděli i příští sobotu“ (Skutky 13:42). Všimněte si, že přítomní pohané chtěli, aby jim Pavel o Kristu pověděl více příští sobotu. Proč? Protože tito pohané zjevně již dodržovali sobotu spolu s Židy v synagoze!
Jak Pavel na žádost pohanů reagoval? „Příští sobotu se shromáždilo téměř celé město, aby vyslechlo Pánovo slovo“ (Skutky 13:44). Kdyby Pavel nevěřil v sobotu, mohl jim snadno říct, aby přišli příští den nebo kterýkoli jiný den a on je bude učit. Místo toho počkal až na následující sobotu, kdy „téměř celé město“, Židé i pohané, vyšlo, aby slyšelo jeho poselství!
Pohani z města, když uslyšeli, že Pavel byl pověřen kázat evangelium pohanům, „radovali se a oslavovali Pánovo slovo a uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu“ (Skutky 13:45-48). Sobota, přikázaná Bohem, byla stále dnem odpočinku, shromáždění a poučení o Božím způsobu života.
Asi o pět let později, v dnešním severním Řecku, Pavel „přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „Ježíš, kterého já vám zvěstuji, je ten Mesiáš‘“ (Skutky 17:1-3). Zde, asi 20 let po Ježíšově smrti a vzkříšení, měl Pavel stále ve zvyku chodit v sobotu do synagogy, aby diskutoval o Písmu a učil o Ježíši Kristu!
Pokračoval v učení Židů i pohanů: „Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velké množství Řeků [pohanů], kteří uctívali Boha, a nemálo předních žen“ (Skutky 17:4). Pavel, který byl výslovně pověřen kázat evangelium pohanům (Skutky 9:15; Skutky 13:47), tedy učil pohany v synagogách v sobotu!
O několik let později odešel do řeckého města Korint, kde „každou sobotu rozmlouval v synagoze a přesvědčoval Židy i Řeky“ (Skutky 18:4). Ještě později odešel do Efezu v Malé Asii, kde „Pavel vstoupil do synagogy a směle v ní mluvil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o věcech Božího království“ (Skutky 19:8).
Kniha Skutků byla dokončena kolem roku 63 n. l., krátce před Pavlovou popravou v Římě, a pokrývá historii více než 30 let novozákonní církve. Ukazuje, že po mnoho let Pavel opakovaně učil Židy a pohany v sobotu. I když byl apoštolem pohanů, nikdy jim ani ve svých spisech, ani svými činy nenaznačil, že sobota je zastaralá nebo zbytečná.
Aby bylo možné tvrdit, že apoštol Pavel prosazoval zrušení nebo zrušení soboty, je třeba nejen vytrhnout Pavlova slova z kontextu, aby přímo odporovala jeho jiným výrokům, ale také ignorovat nebo zkreslit Lukášův písemný záznam o církvi z té doby, který je založen na očitých svědectvích. Kniha Skutků neobsahuje žádný důkaz, že by v té době byla sobota zrušena nebo změněna.
V soudním řízení proti němu Pavel ujistil všechny, kdo ho poslouchali, že věří v zákon a neudělal nic proti němu (Skutky 24:14; Skutky 25:8). Jak již bylo zmíněno, řekl, že Boží zákon není vírou zrušen, ale „Naopak, Zákon potvrzujeme“ (Římanům 3:31).
Závěr zněl: „Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání“ (1 Korinťanům 7:19). To je jeho jednoznačné prohlášení: Dodržování Božích přikázání je důležité. Jsou životně důležité pro náš vztah s Bohem.
Pavel dodržováním sabatu pouze dělal to, co říkal ostatním: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista“ (1 Korinťanům 11:1). Dodržoval sabat stejně jako jeho Mistr.
Pavel měl radost z Božího zákona
Jak jsme viděli, Pavel sám napsal: „radostně souhlasím se zákonem Božím“ (Římanům 7:22), ne že by měl být zrušen. „Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré,“ potvrdil (Římanům 7:12).
Nový zákon nepovažoval za náhradu Starého zákona. Konec konců, během jeho života neexistovaly žádné novozákonní spisy – ty byly kompletně sepsány až několik desítek let po jeho smrti. Pavel ve svých spisech desítky krát citoval to, co nazýváme Starým zákonem, přijímal jej a používal jako autoritu a vodítko pro život (Římanům 15:4; 2. Timoteovi 3:15).
Novozákonní církev jednoduše pokračovala ve starozákonních zvycích, včetně soboty, ale s větším vhledem a porozuměním jejich duchovnímu významu v životě Božích pravých následovníků.

>>>>>> Photos.com <<<<<<
Byla neděle novozákonním dnem uctívání?
Nikde v Novém zákoně se neuvádí, že by byl den odpočinku – sobota – přesunut na neděli.
Tři pasáže vedou některé lidi k přesvědčení, že neděle byla dnem odpočinku a uctívání pro novozákonní církev. Podívejme se stručně na každou z nich, abychom zjistili, zda je to pravda.
Den Páně?
Jedním z biblických veršů, který se často cituje na ospravedlnění nedělního uctívání, je Zjevení 1:10, kde Jan píše: „V den Páně jsem se ocitl …“ Někteří věří, že to znamená, že Jan uctíval v neděli a měl v ten den vidění. Ale nikde v Bibli není „den Páně“ definován jako první den týdne. Ve skutečnosti je to jediné místo v Bibli, kde se tento termín používá, což by stěží bylo možné, kdyby církev po léta dodržovala neděli, jak někteří tvrdí.
Kdyby se to vztahovalo na den v týdnu, museli bychom dojít k závěru, že Jan měl na mysli sedmý den, protože Bůh nazval sabbat „můj svatý den… svatý den Hospodinův“ (Izaiáš 58:13) a Ježíš Kristus řekl, že je „pánem soboty“ (Marek 2:28), nikoli nějakým jiným dnem v týdnu.
Kontext Janova vidění však ukazuje, že Jan neměl na mysli žádný den v týdnu. Místo toho měl na mysli, že vidění ho přeneslo do budoucnosti, kterou Bible jinde nazývá „den Páně“, „den Pána Ježíše Krista“ nebo „den Kristův“ (Jeremiáš 46:10; Skutky 2:20; 1 Korinťanům 1:8; 5:5; 2 Korinťanům 1:14; 1 Tesalonickým 5:2; 2 Tesalonickým 2:2; 2 Petrovu 3:10).
Tyto výrazy nehovoří o konkrétním dni. Místo toho odkazují na období konce časů, kdy se Ježíš Kristus vrátí, aby osobně a přímo zasáhl do lidských záležitostí. Tyto výrazy tedy označují konec věku lidské samovlády a začátek věku Boží vlády nad všemi národy skrze Krista. To je tématem knihy Zjevení a „Pánova dne“, který Jan viděl ve vidění.
Lámání chleba v neděli?
Dalším biblickým místem, které podle některých dokazuje, že novozákonní církev dodržovala neděli, je Skutky 20:7: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci.“
Při pečlivém pohledu na události popsané ve Skutcích 20:7-14 je zřejmé, že zde není popsána nedělní bohoslužba. Je zde popsáno, že Pavel se zúčastnil sobotní večeře a mluvil až do svítání, po čemž v neděli ušel téměř 20 mil, aby se připojil ke svým společníkům, kteří se plavili 60 mil z Troady do Assu. Při ušlání takové vzdálenosti Pavel rozhodně nedodržoval neděli jako den odpočinku!
Někteří se domnívají, že „lámání chleba“ se týká výlučně obřadu, při kterém křesťané přijímají chléb a víno na památku Kristovy smrti. Docházejí tedy k závěru, že tento verš se týká náboženské bohoslužby v první den týdne. Tato památka se však má konat jednou ročně při svátku Paschy (viz studijní příručka Boží svatý plán: Slib naděje pro celé lidstvo.) Rozlámání chleba navíc není omezeno na náboženské obřady, ale odkazuje na rozdělení plochých bochníků chleba pro typické jídlo.
„Znamená to přijímat jídlo a používá se pro jídlo jako v případě jídla . . . Čtenáři [původních novozákonních listů a rukopisů] nemohli mít na mysli žádnou jinou myšlenku nebo význam“ (E.W. Bullinger, Figures of Speech Used in the Bible, 1991, str. 839-840).
To dokazuje skutečnost, že poté, co Pavel domluvil, znovu lámali chléb a jedli (Skutky 20:11). Lámání chleba k jídlu je zmíněno v Lukášovi 24:30, Lukášovi 24:35 a Skutcích 27:35.
Načasování událostí ve Skutcích 20 nám pomáhá lépe tomu porozumět. Skutky 20:7-11 popisují několik událostí jedné noci. Jelikož Bible, jak ve Starém, tak v Novém zákoně, počítá dny od západu slunce, tyto události začaly večeří v sobotu večer po sabatu, což byl jediný večer „prvního dne týdne“. Několik překladů, včetně New English Bible, Revised English Bible, Good News Bible, The New Testament in Modern English a Complete Jewish Bible, jednoznačně uvádí, že se to stalo v sobotu večer.
Pavel měl v plánu odjet druhý den do jiného města, proto zůstal a mluvil dlouho do noci. O půlnoci jeden mladý muž z shromáždění usnul, spadl z okna, kde seděl, a při pádu se zabil. Pavel se vrhl k mladíkovi, který zázračně ožil. Poté skupina rozlomila chléb a znovu jedla, přičemž hovořila téměř až do rána. Pavel odešel za úsvitu.
Poté, co celou noc mluvil a diskutoval, ušel Pavel následujícího rána téměř 20 mil do Assu, aby se setkal se zbytkem své skupiny, která tam odplula (Skutky 20:11-14). Tento úryvek tedy nepopisuje nedělní bohoslužbu, ale dokumentuje, jak Pavel ušel téměř 20 mil pěšky v první den týdne – což pro něj rozhodně nebyl den odpočinku a uctívání!
Sbírka během nedělní bohoslužby?
Někteří lidé se domnívají, že 1 Korinťanům 16:1-2 odkazuje na sbírku během nedělní bohoslužby. Při bližším pohledu však zjistíme, že to Pavel neměl na mysli. Ačkoli Bible říká, že sbírka se konala první den v týdnu, nikde se neříká, že se jednalo o bohoslužbu.
Jednalo se o zvláštní sbírku „pro svaté“, členy církve v Jeruzalémě (1. Korinťanům 16:1–3). Byla součástí širší pomoci, do které se zapojili i další členové v Galatii (1. Korinťanům 16:1), Makedonii a Acháji (Římanům 15:25–26), stejně jako ti v Korintu, kterým Pavel psal. Tento příval podpory mohl být popsán ve Skutcích 11, kdy hladomor přiměl členy poslat „co pošlou ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku…prostřednictvím Barnabáše a Saula“ (Skutky 11:28-30).
Pavel nijak nenaznačuje, že tato sbírka měla být provedena během bohoslužby. Naopak, Korinťanům říká: „ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu“ (1 Korinťanům 16:2). Tyto příspěvky měly být „odloženy“ a „shromážděny“ „každým z vás“ jako individuální čin, nikoli přineseny na bohoslužbu a tam shromážděny. Tvrdit, že se jedná o popis sbírky pořádané během nedělní bohoslužby, znamená vkládat do Bible neopodstatněný osobní výklad.
Písmo neobsahuje žádné jiné pasáže, které by se byť jen vzdáleně podobaly týdenním náboženským bohoslužbám v první den týdne. Nový zákon byl napsán v průběhu více než 60 let po Ježíšově smrti a vzkříšení a nikde ani nenaznačuje, že by byl den odpočinku změněn na neděli.

>>>>>> Mapa od Shauna Venishe <<<<<<
Byl Boží zákon zrušen v Novém zákoně?
Bible jasně ukazuje, že Boží zákon nebyl v Novém zákoně zrušen.
Kdyby byl sabat v Novém zákoně zrušen, neměli bychom v Novém zákoně najít četné pasáže, které by to jasně dokazovaly? Koneckonců, zrušení jednoho z deseti Božích přikázání by jistě vyžadovalo nic menšího!
V Zjevení 14:12 jsou svatí popsáni jako „ti, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru“. Víra a zachovávání Božích přikázání jdou ruku v ruce, jak již dříve uvedl Pavel (Římanům 3:31)
.
Ježíš Kristus řekl, že „nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona“, dokud se všechno „nesplní“ nebo dokud zcela nesplní svůj účel (Matouš 5:18). Různé pasáže, včetně celých kapitol Nového zákona, jasně vysvětlují duchovní účel praktik jako jsou zvířecí oběti a chrámová bohoslužba (Židům 7:11-19; Židům 8:1-6; Židům 9:1-15; Židům 10:1-18).
Ale Boží přikázání zůstávají. Poslední knihy Nového zákona byly napsány kolem roku 85-95 n. l., Janovy epištoly a kolem roku 95 kniha Zjevení. Bylo v té době Desatero přikázání zrušeno? Všimněte si slov Jana, „onen učedník, kterého Ježíš miloval“ (Jan 21:7, 20): „A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚ Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není“ (1 Jan 2:3-4).
Jan definoval hřích jako porušení Božích zákonů. „Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole“ napsal (1 Jan 3:4).
Věděl, že Boží zákon je zákonem lásky, který definuje jak naši lásku k druhým, tak naši lásku k Bohu: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká“ (1. Jan 5:2-3).
Záměrem Božího zákona od počátku byla láska, jak učil Ježíš: „A to je ta láska: abychom chodili podle jeho přikázání. To je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že v něm máte chodit (2. Jan 1:6).
Kniha Zjevení, inspirovaná samotným Ježíšem Kristem (Zjevení 1:1), také podporuje dodržování Božích přikázání. Ve Zjevení 12:17, kde jsou popsány události krátce před Ježíšovým návratem, kdy se Satan pokouší zničit členy Boží církve, „kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví.“
V Zjevení 12:17 jsou svatí popsáni jako „kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“. Víra a zachovávání Božích přikázání jdou ruku v ruce, jak již dříve prohlásil Pavel (Římanům 3:31).
V poslední kapitole Bible dal Ježíš Kristus církvi poslední poselství: „‚Hle, přijdu brzy a moje mzda se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké je jeho dílo.„Blahoslavení ti, kdo si perou roucha, aby měli právo ke stromu života a aby branami vstoupili do města“ (Zjevení 22:12-14).
Je zřejmé, že Boží zákon není v Novém zákoně zrušen.

>>>>>> Photos.com <<<<<<
Proč není přikázání o sobotě v Novém zákoně opakováno?
Ježíš Kristus a apoštolové žili a učili ve společnosti, která dodržovala sobotu.
Někteří lidé věří, že protože přikázání o sobotě není v Novém zákoně výslovně zopakováno, již není závazné. Je to však pravda?
Přikázání o sobotě nemuselo být v Novém zákoně opakováno, jednoduše proto, že lidé, kterým Ježíš Kristus a apoštolové kázali, by si nikdy nepředstavili, že by bylo třeba je opakovat!
Písma, která byla později nazvána Starým zákonem, byla jejich Biblí, jejich průvodcem pro život (Římanům 15:4). Pavel je popsal jako „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2. Timoteovi 3:16-17). Svaté Písmo jim jasně přikazovalo dodržovat sobotu a prostý lid to přijímal jako Boží inspirované pokyny.
Ježíš Kristus a apoštolové žili a učili ve společnosti, která dodržovala sobotu. Ježíšovy konfrontace s farizeji se týkaly toho, jak dodržovat sobotu, nikdy toho, zda ji dodržovat.
Když apoštolové šířili své poselství za hranice Judeje, dodržování soboty bylo dobře známé i v jiných částech Římské říše. Všimněte si například, co řekl židovský historik Flavius Josephus, který psal v době Nového zákona: „Většina lidstva má již dlouhou dobu velkou tendenci následovat naše náboženské zvyky, neboť není města řeckého, ani barbarského, ani národa jakéhokoli, kam by se nedostal náš zvyk odpočívat sedmého dne… Jako Bůh sám prostupuje celý svět, tak i náš zákon prostoupil celý svět“ (Proti Apionovi, kniha 2, kap. 40).
Příklady Ježíše a apoštolů potvrzují, že věřili ve všech deset přikázání a dodržovali je. V celé knize Skutků, kterou napsal Lukáš, pohan, že sabat a výroční sabaty popsané v Leviticus 23 zmiňují zcela běžně (Skutky 13:14, Skutky 13:42-44; Skutky 16:13; Skutky 17:2; Skutky 18:4, Skutky 18:21; Skutky 20:6, Skutky 20:16; Skutky 27:9). Otázka, zda je dodržovat, vůbec nevznikala.
Více se dozvíte v naší bezplatné brožuře Nová smlouva: Zrušila Boží zákon?

>>>>>> Photos.com <<<<<<
Pro Boží lid zůstává sobotní odpočinek
Kniha Židům propojuje tři témata odpočinku: odpočinek zaslíbený Izraeli od nepřátel, týdenní sobota a duchovní odpočinek skrze Krista.
Kniha Židům používá kreativní srovnání, aby zdůraznila svému převážně židovskému publiku, že týdenní sobota připomíná více než jen skutečnost, že Bůh byl Stvořitelem Izraelitů a tím, kdo je vysvobodil z otroctví v Egyptě (Exodus 20:8-11; Deuteronomium 5:12-15).
O věrnosti Mojžíše a Ježíše Krista se hovoří v prvních šesti verších třetí kapitoly Hebrejcům. Od Hebrejcům 3:7 je citován žalm 95, který dokumentuje selhání první generace Izraele jako poučení pro Boží lid dnes. Hlavní příčinou jejich selhání a toho, že nevstoupili do odpočinku, který jim byl slíben, byla neposlušnost způsobená nevěrou (Židům 3:18-19).
Sobota si zachovává svůj význam ze Staré smlouvy, který označuje Boží zvláště posvěcený lid a odkazuje ho zpět k Bohu jako Stvořiteli. K tomu se přidává význam Nové smlouvy, který spočívá ve vstupu do jiného odpočinku skrze Ježíše Krista, naplněného v předobrazu odpočinkem daným Izraeli za Jozueho.
Čtvrtá kapitola začíná napomenutím k víře a poslušnosti jako předpokladu pro přijetí odpočinku, který je stále k dispozici Božímu lidu. Nikdo dosud do tohoto odpočinku nevstoupil, a to ne proto, že by ho Bůh nepřipravil – ve skutečnosti byl dokončen již od založení světa (Židům 4:3). To, že Bůh sedmého dne si odpočinul od všech svých děl, to jasně dokazuje (Židům 4:4).
David (v Žalmu 95) mluvil o zaslíbeném odpočinku dlouho poté, co Jozue vedl druhou generaci Izraele do odpočinku v zaslíbené zemi. To dokazuje, že odpočinek, který se naplnil za Jozueho, byl pouze předobrazem většího odpočinku, který měl přijít (Židům 4:6-8).
Odpočinek pro Boží lid
Nyní se dostáváme k kontroverznímu výroku: „A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu“ (Židům 4:9).
Řecké slovo přeložené jako „odpočinek“ ve všech ostatních verších v 3. a 4. kapitole Židům je katapausis. Ale slovo přeložené jako „odpočinek“ v Židům 4:9 je sabbatismos. Toto slovo se v Novém zákoně vyskytuje pouze zde a jeho význam je zásadní pro pochopení tohoto klíčového verše, který je závěrem všeho, co bylo dosud řečeno o „odpočinku“ počínaje Židům 3:7.
The Anchor Bible Dictionary uvádí ohledně významu slova sabbatismos:
„Slova ‚sabbath rest‘ (odpočinek v sobotu) překládají [řecké] podstatné jméno sabbatismos, které je v Novém zákoně jedinečné. Tento termín se objevuje také u Plútarcha . . . pro dodržování sabatu, a ve čtyřech postkanonických křesťanských spisech . . . pro sedmý den ‚slavení sabatu‘“ (str. 855, zdůraznění přidáno).
Stejný zdroj pokračuje vysvětlením kontextu:
„Autor listu Židům potvrzuje v Židům 4:3-11 spojením citátů z Genesis 2:2 a Žalmu 95:7, že slíbený „sabbatický odpočinek“ stále očekává úplné naplnění „pro Boží lid“ v … konci časů, který byl zahájen příchodem Ježíše [Židům] 1:1-3 . . .
“ Zkušenost „sabatního odpočinku“ ukazuje na současnou realitu „odpočinku“ (katapausis), do které „vstupují ti, kteří uvěřili“ (4:3), a ukazuje na budoucí realitu „odpočinku“ (4:11). Fyzické dodržování sabatu ze strany věřících nové smlouvy, jak potvrzuje „sabatový odpočinek“, symbolizuje ukončení „dělání“ (4:10) na památku Božího odpočinku při stvoření (4:4 = Gen[esis] 2:2) a projevuje víru ve spásu poskytnutou Kristem.
„Židům 4:3-11 potvrzuje, že fyzický „sabatový odpočinek“ (sabbatismos) je týdenním vnějším projevem vnitřní zkušenosti duchovního odpočinku (katapausis), v němž je konečný … odpočinek … již „dnes“ (4:7) prožíván. „Sobotní odpočinek“ tak v sobě spojuje připomínku stvoření, zkušenost spásy a očekávání eschatonu [konce časů], zatímco společenství víry směřuje k konečnému naplnění úplného obnovení a odpočinku“ (s. 855-856).
Stručně řečeno, The Anchor Bible Dictionary rozhodně a správně dochází k závěru, že sabbatismos znamená dodržování sedmého dne jako sabatu. Proto Židům 4:9 zdůrazňuje nutnost pokračovat v dodržování sabatu v kontextu Nové smlouvy, i když tento den také ztělesňuje vše, co znamenal v rámci Staré smlouvy.
Další význam sabatu
Kniha Židům je určena židovským křesťanům, aby jim vysvětlila přechod od Staré smlouvy k Nové smlouvě. Sobota a obřízka byly dlouho považovány za dva základní principy judaismu, které identifikovaly Židy jako „Boží lid“. V době Krista však význam soboty byl pohřben pod horou přikázání a zákazů.
Sobota se stala těžkým břemenem, protože dodržování soboty se zvrhlo v otroctví legalismu, udržovaného úzkoprsými zákoníky a farizeji. Ježíš Kristus odsoudil tyto lidské tradice a dal příklad, jak dodržovat sabat jako Boží dar lidstvu (Marek 2:27-28).
Povýšení sabatu
Co by mohlo být pro knihu Židům vhodnější než povýšení sabatu k jeho plnému významu a záměru v Božím plánu?
Sobota si tak zachovává svůj význam ze Staré smlouvy, který identifikuje Boží zvlášť posvěcený lid („Boží lid“) a odkazuje ho zpět k Bohu jako Stvořiteli. K tomu se přidává význam Nové smlouvy, který spočívá ve vstupu do jiného odpočinku skrze Ježíše Krista, naplněného v předobrazu odpočinkem daným Izraeli za Jozueho (Židům 4:8).
Tento duchovní odpočinek začíná nyní v tomto životě a dosahuje svého naplnění ve vzkříšení k věčnému životu při Kristově návratu (Zjevení 20:6). Jeho návrat také signalizuje začátek tisíciletého odpočinku, který byl předpovězen ve Starém zákoně.
Kniha Židům chytře propojuje tři témata odpočinku – odpočinek slíbený Izraeli od nepřátel, fyzický odpočinek týdenního sabatu a duchovní odpočinek skrze Krista. Závěr je, že dodržování soboty je stále nezbytné pro Boží lid, novozákonní církev.
Jak potvrzuje Židům 4:10, všichni musíme usilovat o vstup do duchovního odpočinku a pokračovat v dodržování týdenní soboty z poslušnosti Bohu a kvůli tomu, co představuje v Jeho velkém plánu.

>>>>>> Jeremy Bishop/Unsplash <<<<<<
Boží sobota v dnešním světě
Je sobota relevantní v našem moderním světě? Je opravdu praktické snažit se dodržovat sobotu dnes? Pokud ano, jak bychom ji měli dodržovat?
Zde je důležité pochopit účel zákona o sobotě. Písmo ukazuje, že tento příkaz je klíčový pro náš vztah s Bohem.
„Jestliže se zdržíš porušování soboty a nebudeš dělat, co se ti zlíbí, v můj svatý den, jestliže budeš nazývat sobotu rozkoší a den Hospodinův svatým, … pak najdeš svou radost v Hospodinu …“ (Izajáš 58:13-14, NIV).
Je sobota relevantní? Je v dnešním světě opravdu praktické dodržovat sobotu? Jak by se měla dodržovat dnes? Abychom odpověděli na tyto otázky, podívejme se, co nám říká Bible, Boží inspirované Slovo.
Ježíš Kristus řekl, že je „Pánem soboty“ a že „sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Marek 2:27-28). Neomezil sabat tím, že by učil, že byl stvořen pro určitou skupinu lidí v určitém historickém období. Místo toho byl stvořen pro celé lidstvo na věky. Byl zakotven v Desateru přikázání, srdci a jádru Božího zákona pro lidstvo.
Součást správného vztahu s Bohem
Sabat byl stvořen pro lidstvo, ale za jakým účelem?
Kniha Izaiáš, kapitoly 58 a 59, popisuje oddělení lidstva od Boha kvůli našim hříchům. „Hle, Hospodinova ruka není krátká, že by nezachránil, ani jeho ucho není zalehlé, že by neslyšel, nýbrž vaše zvrácenosti se staly hradbou mezi vámi a vaším Bohem a vaše hříchy skryly jeho tvář před vámi, aby neslyšel“ (Izaiáš 59:1-2). Tyto verše poukazují na pokrytectví těch, kteří tvrdí, že hledají Boha, ale jsou stále plní hříchu a zlých úmyslů (Izaiáš 58:1-4; Izaiáš 59:4-15).
Bůh však ukazuje, že se s Ním můžeme smířit: „A na Sijón přijde vykupitel — k těm, kdo se v Jákobovi odvrátí od přestoupení, je Hospodinův výrok“ (Izaiáš 59:20). Ježíš Kristus je tím prorokovaným Vykupitelem, tím, kterého Bůh poslal, aby vykoupil, nebo zpět odkoupil, lidstvo skrze oběť svého života (Jan 3:16; 1. Petr 1:18-19; 1. Jan 2:2; 1. Jan 4:9-10).
Bůh také popisuje, jak začít budovat správný vztah s Ním. To vyžaduje pokoru a půst, abychom mohli porozumět Bohu a Jeho cestám. „Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, budeš křičet o pomoc a řekne: Zde jsem…v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. A Hospodin tě povede ustavičně, nasytí tvou duši i na vyprahlých místech a dodá svěžesti tvým kostem. Budeš jako zavlažovaná zahrada a jako vodní zdroj, jehož voda nebude vysychat“ (Izajáš 58:9-11).
Bůh zjevuje správné pochopení sabatu
Tato část Písma zjevuje další důležitý prvek, který nám pomáhá budovat správný vztah s Bohem – správné pochopení a dodržování sabatu.
„„Pokud se zdržíš porušovat sobotu a dělat, co se ti zachce, v můj svatý den, budeš-li naopak nazývat sobotu rozkoší a svatým dnem Hospodina, pokud ji budeš ctít tím, že nebudeš chodit po svých cestách, nedělat, co se ti zazdà, a neříkat prázdná slova, pak najdeš svou radost v Hospodinu a já tě povozím po výšinách země a nasytím tě dědictvím [fyzickéhoi požehnání] tvého otce Jákoba.“ Ústa Hospodinova to řekla“ (Izajáš 58:13-14, NIV).
Zde vidíme Boží skutečný záměr se sobotou: Je součástí správného, milujícího vztahu s Ním. Je to otázka uctívání Boha. Je to otázka odevzdání jednoho z našich nejcennějších majetků – našeho času – za účelem vybudování správného vztahu s naším Stvořitelem.
Správné dodržování soboty podle Božího pokynu zde znamená odvrátit se od „jít svou vlastní cestou“, „dělat, co se vám zdá“ a „mluvit prázdná slova“. Tyto činy pošlapávají Jeho svatý čas, říká Bůh.
Sobota však není časem, kdy se nemá nic dělat. Má to být čas pro budování vztahu s Bohem. Má to být radost, čas „najít svou radost v Pánu“, říká nám. Místo toho, abychom tento čas trávili svými vlastními zájmy a činnostmi, je to čas vyhrazený pro soustředění se na věci, které se Bohu líbí, a pro posilování našeho vztahu s Ním.
Klíče k správnému vztahu s Bohem
Jak budujeme tento správný vztah s Bohem? Budujeme ho prostřednictvím kontaktu a komunikace s Ním. S Bohem mluvíme prostřednictvím modlitby. On k nám mluví prostřednictvím svého inspirovaného Slova, Bible. To jsou zásadní klíče ke správnému vztahu s Bohem.
„V modlitbě buďte vytrvalí“ napsal Pavel (Kolosanům 4:2). „Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši,“ dodal (1. Tesalonickým 5:16-18). „Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého“ napsal Jakub (Jakub 5:16).
Ježíš Kristus očekával, že jeho následovníci se budou modlit, a řekl jim: „Když se modlíte . . .“ (Matouš 6:5-7; Marek 11:24; Lukáš 11:2). Dal jim konkrétní pokyny ohledně modlitby a povzbuzoval je, že je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lukáš 18:1).
Boží den odpočinku je ideálním časem pro další modlitby, studium Božího slova a kontakt s Ním. Tím, že se v tento den zdržíme své obvyklé práce a jiných činností, máme více času, který můžeme strávit s Bohem a budovat a posilovat svůj vztah s Ním.
Sobota je také ideálním časem pro to, aby Bůh k nám promlouval. Poučuje nás prostřednictvím svého slova, Bible. „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ke spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ řekl Pavel Timoteovi (2. Timoteovi 3:16-17).
Dodržování soboty nám nejen pomáhá pochopit Boží cesty, ale také nám pomáhá lépe porozumět našim vlastním myšlenkám a motivacím a ukazuje nám, kde se můžeme změnit, abychom se stali více jako On. Židům 4:12 nám říká, že „Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“
Měli bychom upřímně toužit po studiu Božího slova a po tom, abychom se o něm dozvěděli více. „jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli,“ je nám řečeno (1. Petr 2:2).
Bůh přikázal, aby se v sobotu konaly bohoslužby
Boží sobota je časem společenství s lidmi stejného smýšlení, časem vzájemného povzbuzování. „a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Židům 10:24-25).
Od věřících se očekává, že se budou scházet k bohoslužbám (1 Korinťanům 11:18; 1 Korinťanům 14:23). Jak již bylo zmíněno výše, neměli bychom opouštět „naše shromáždění“. A sobota je „svatým shromážděním“, také překládaným jako „posvátné shromáždění“ (Leviticus 23:3, NIV). Bůh přikazuje svému lidu, aby se v tento den shromažďoval k uctívání.
Od Božích služebníků se očekává, že budou Boží lid učit o Jeho způsobu života. Pavel poučil mladšího služebníka Timotea, aby „kázal Slovo, byl připraven včas i v nevhodnou dobu, napomínal, kárál a povzbuzoval – s velkou trpělivostí a pečlivým poučováním“ (2. Timoteovi 4:2, NIV).
Jak jsme již četli, Ježíš Kristus a apoštol Pavel pravidelně navštěvovali shromáždění v synagoze v sobotu, aby učili ve společenství s těmi, kteří se chtěli naučit Božím způsobům. Ježíš Kristus neustále svými činy – vysvětlováním Božího slova a způsobem života a konáním skutků milosrdenství – ukazoval správný způsob, jak tento den dodržovat. Dnes je Boží sobota vhodným dnem k odpočinku od naší běžné práce a zaměstnání, den, kdy si vyhradíme čas na setkání s ostatními věřícími, abychom uctívali Boha, byli poučováni o Jeho způsobu života a stejně tak konali dobré skutky, které tento způsob života ilustrují.
Sobota nám má pomoci budovat vztah s Bohem
Bůh nám říká: „ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Exodus 20:10). Dal jasně najevo, že naše běžná, rutinní práce je v tento den nepřijatelná. Sobota měla být jiná. Pod národní správou Božích zákonů ve starověkém Izraeli byla sobota pro Boha tak důležitá, že stanovil, že ti, kdo poruší tento příkaz, budou popraveni (Exodus 31:14-16; Exodus 35:2).
Když Izrael vyšel z Egypta, Bůh toto přikázání posílil tím, že po dobu 40 let dával šestého dne dvojnásobnou porci manny a v sobotu žádnou (Exodus 16:26, Exodus 16:35; Jozue 5:12) – celkem více než 2 000 zázraků! Přikázání o sobotě je pro Boha zjevně důležité a očekává, že ho budeme dodržovat. Dodržování soboty je nezbytné pro udržení správného vztahu s Bohem.
Life Application Bible v komentáři k Exodu 20:8-11 vysvětluje, proč my lidé potřebujeme sobotu:
„Sobota byla dnem vyhrazeným pro odpočinek a uctívání. Bůh přikázal sobotu, protože lidé potřebují každý týden strávit čas bez spěchu v uctívání a odpočinku. Bůh, který se o nás stará natolik, že nám každý týden poskytuje den odpočinku, je skutečně úžasný. Dodržování pravidelného času odpočinku a uctívání v našem uspěchaném světě ukazuje, jak je Bůh pro nás důležitý, a navíc nám přináší další výhodu v podobě osvěžení ducha. Nezanedbávejte Boží dar.“
Ježíš Kristus svým příkladem ukázal správný způsob dodržování sabatu. Nikdy neměl být rigidním dnem omezeným nekonečnými pravidly, která podrobně stanovují, co se smí a co se nesmí dělat. On ho využíval jako čas, kdy se radoval ze sdílení Božího slova a způsobu života s ostatními a ukazoval, že je to čas pro posílení našeho vztahu s Bohem. Využil ho jako čas pro uzdravení – fyzické, duševní, emocionální a duchovní. Měl to být čas pro povzbuzení a pomoc těm, kteří mají méně radostií.
Ježíš Kristus jasně řekl, že není nic špatného na tom, dělat v sobotu dobré skutky, a poukázal na to, že Boží přikázání o sobotě to nikdy nezakazovalo. Zdůraznil, k čemu tento den slouží, místo aby vypočítával všechny věci, které nesmíme dělat. Jeho činy v sobotu poukazovaly na přicházející věk, který nazýval „Božím království“, v němž se celé lidstvo bude podílet na Božím zaslíbeném uzdravení, radosti a svobodě (Matouš 4:23; Matouš 9:35; Lukáš 4:16-19; Lukáš 9:11; Lukáš 10:9).
Kristův příklad ukázal, že sobota má být dnem fyzického odpočinku a duchovní obnovy. Má to být vítaná, osvěžující přestávka od našich týdenních prací, čas, během kterého se již nemusíme zabývat svými běžnými každodenními starostmi a problémy.
Účel Božích přikázání – požehnat nám a prospět nám!
Boží slovo nám říká, že Jeho přikázání nejsou nikdy těžká (1. Jan 5:3). Nejsou bezvýznamná ani svévolná. Byla dána lidstvu v lásce Bohem nekonečné moudrosti a poznání (Izaiáš 55:8-9). Byla dána, aby byla prospěšná lidstvu a přinášela požehnání, když jsou dodržována (Deuteronomium 4:40; Deuteronomium 5:29-33). Mezi tato přikázání patří i Boží sobota. Je to den odpočinku a osvěžení, dar lidstvu od Toho, který nás stvořil a vytvořil. Je to čas pro fyzickou, emocionální a duchovní obnovu.
Bůh věděl, že budeme potřebovat tento čas, abychom mohli pěstovat a posilovat správný vztah s Ním. Část přikázání o sobotě zní: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci…“ (Exodus 20:9). Bůh nám říká, abychom se o své běžné práce a starosti postarali během ostatních šesti dnů a svůj čas a mysl si nechali volné, abychom mohli správně uctívat Boha a poslouchat Ho tím, že dodržujeme sobotu. Když jsme svobodní a můžeme soustředit svou mysl a myšlenky na Boží cestu a záměr, sabat se skutečně stává požehnáním a radostí, jak to Bůh zamýšlel (Izaiáš 58:13-14).
V tento sedmý den každého týdne bychom měli přestat pracovat a dovolit Bohu, aby v nás působil, budoval a posiloval náš vztah s naším Stvořitelem. Pak objevíme a zakusíme požehnání Božího sabatního odpočinku!

>>>>>> Designpics <<<<<<
Co je pravá bohoslužba?
Pravá bohoslužba Bohu ctí Boží přikázání týkající se soboty.
Tématem této brožury je pojem „uctívání“. Většina lidí si pod uctíváním představuje nějakou veřejnou bohoslužbu s chvalozpěvy, modlitbami a dobře naplánovaným obřadem. Takové bohoslužby pro mnohé představují podstatu uctívání Boha. To však je jen částečný obraz.
Slovník definuje uctívání jako „úctu prokazovanou božské bytosti“ a „čin vyjadřující takovou úctu“. Slovo „uctívání“ pochází ze staroanglického slova znamenajícího „hodnost“ a odkazuje na hodnotu, respekt a úctu vůči Bohu.
Projevujeme svou vděčnost za Boží hodnotu?
Naše uctívání Boha by tedy doslova znamenalo projevovat uznání Boží hodnoty. Vnější formy náboženské praxe s rituály, obřady a modlitbami mohou jistě projevovat uctívání Boha. Musíme však věnovat pozornost tomu, co nám Bůh říká ve svém Slově, v Bibli.
Je čas podívat se novým pohledem na to, co je skutečné uctívání. Když pochopíme jeho skutečný význam, stane se skutečné uctívání nesmírně důležité pro náš současný život i pro náš konečný osud.
Bůh jasně říká, že hledá ty, kteří ho budou uctívat „v duchu a v pravdě“ (Jan 4:23-24). Když se satan pokoušel svéstl Ježíše Krista, aby ho uctíval, Ježíš ho ostře pokáral slovy: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ (Matouš 4:10). Apoštol Pavel přirovnal svou úctu k Bohu k „věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích“ (Skutky 24:14), čímž měl na mysli to, co nazýváme Starým zákonem.
Bůh chce, abychom ho uctívali v pravdě. To činíme tím, že ho ctíme, sloužíme mu a dbáme na jeho pokyny. Bůh nás žádá, abychom žili „každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Matouš 4:4; Deuteronomium 8:3). Naše uctívání Boha se projevuje v tom, jak žijeme svůj každodenní život. Křesťanství je způsob života (Skutky 18:25-26; Skutky 19:9, Skutky 19:23; Skutky 22:4; Skutky 24:14, Skutky 24:22). Je to způsob myšlení, jednání a života. Ovlivňuje všechny aspekty života člověka.
Co zahrnuje pravá úcta?
Pravá úcta k Bohu zahrnuje nic menšího než vnitřní proměnu lidského srdce vírou v Ježíše Krista a Jeho oběť a to, že Kristus žije v nás skrze Ducha svatého, aby nám pomáhal být poslušnými. Vnější projevy úcty samy o sobě nestačí. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v duchu, z obráceného a proměněného srdce. (Nezapomeňte si přečíst naše bezplatné brožury Můžete mít živou víru a Proměňte svůj život: Proces obrácení.)
Skutečná úcta je tedy mnohem více než chvála Boha při veřejném bohoslužebném shromáždění. Tento širší význam naznačuje skutečnost, že v Novém zákoně je slovo „uctívat“ přeloženo pěti řeckými slovesy. „Uctívání Boha není nikde v Písmu definováno. Není omezeno na chválu; v širším smyslu může být považováno za přímé uznání Boha, Jeho přirozenosti, vlastností, způsobů a nároků, ať už prostřednictvím srdce v chvále a díkůvzdání, nebo prostřednictvím skutků vykonaných v tomto uznání“ (Vine’s Expository Dictionary of Biblical Words, „Worship, Worshiping“, str. 686).
Ježíš Kristus ostře pokáral náboženské vůdce své doby, protože zkreslovali Boží přikázání a nahrazovali je svými vlastními lidskými učeními (Matouš 15:9; Marek 7:7). Řekl, že takové uctívání je marné. Kristus si nejtvrdší slova varování schoval pro ty, kteří se hlásí k uctívání Boha (kteří říkají „Pane, Pane“, Matouš 7:21), ale odmítají plnit Boží vůli nebo poslouchat Jeho zákony (Matouš 7:21-23). Takové uctívání je prázdné a bezcenné, nepřijatelné pro Boha a Ježíše Krista.
Žijeme v době, kdy mnoho lidí je zklamáno tradičními bohoslužbami. Považují je za prázdné, bezvýznamné a irelevantní pro svůj život. Je čas podívat se novým pohledem na to, co je skutečná bohoslužba. Když pochopíme její skutečný význam, stane se pro náš současný život a náš konečný osud nesmírně důležitá.
Sobota je dnes plná významu
Mnoho lidí, zejména ti, kteří se hlásí ke křesťanství, by mohlo být šokováno, když se dozví, že sedmý den, sobota – den odpočinku a společného uctívání, který Bůh přikázal – není pro dnešní křesťany zrušen. Jak je ukázáno v této brožuře, zůstává v platnosti. Je plný významu a nesmírně důležitý pro život celého lidstva. Ignorujeme-li dodržování Jeho přikázaného dne odpočinku, přicházíme o některé z nejúžasnějších Božích požehnání.
Skutečná úcta k Bohu ctí Boží přikázání týkající se soboty. Naproti tomu dodržování neděle nespočívá na Boží autoritě ani na Jeho Slově, ale na lidském uvažování a tradici, včetně přijetí pohanských náboženských zvyků k Jeho uctívání, které On zakazuje (viz Deuteronomium 12:19-32). Je třeba si položit těžkou otázku, zda Bůh přijímá takové uctívání, když jsou ignorována Jeho jasná přikázání týkající se těchto záležitostí.

>>>>>> Ben White <<<<<<
Sobota v budoucím věku
Bůh stvořil sobotu pro lidstvo a ještě přijde čas, kdy celé lidstvo bude dodržovat Boží sobotu.
Bůh stvořil sobotu pro lidstvo (Marek 2:27) a ještě přijde čas, kdy všichni lidé budou dodržovat Boží sobotu.
Bible hovoří o Božím království, které bude založeno na zemi, až se Ježíš Kristus vrátí, aby vládl jako „Král králů a Pán pánů“ (Zjevení 11:15; Zjevení 19:11-16). Kromě toho, že bude vládnout synům Božím, kteří budou proměněni v duchovní bytosti a budou vládnout s Kristem v Božím království v době Jeho druhého příchodu, bude Ježíš vládnout jako hlava doslovné vlády nad fyzickými národy na zemi (Žalm 22:27-28; Žalm 72:1-11; Daniel 2:34-35; Zachariáš 14:8-9).
V té době budou všechny národy vládnuty Božími zákony (Jeremiáš 31:31-34; Micheáš 4:2; Izaiáš 2:2-3; Židům 8:7-13).
Celé lidstvo se pak naučí dodržovat Boží sabat: „Od nového měsíce k novému měsíci a od sabatu k sabatu přijdou všichni lidé a pokloní se přede mnou, praví Hospodin“ (Izajáš 66:23, Nová mezinárodní verze).
Sobotu budou dodržovat pohané a ti, kteří nikdy nebyli součástí fyzického národa Izraele. „Toto praví Hospodin: Zachovávejte právo a jednejte spravedlivě, protože brzy přijde má záchrana a bude zjevena má spravedlnost. Blahoslavený je člověk, který to činí, a lidský syn, který se toho drží; který zachovává sobotu před znesvěcením a střeží svou ruku před pácháním čehokoliv zlého . .
O eunuších, kteří zachovávají mé soboty, zvolili si to, v čem mám zalíbení, a drží se pevně mé smlouvy: Dám jim ve svém domě a mezi svými hradbami místo a jméno lepší než syny a dcery, dám jim věčné jméno, které nebude zmařeno.
„.Také cizince, kteří se připojují k Hospodinu, aby mu sloužili a aby milovali Hospodinovo jméno, aby byli jeho otroky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby“ (Izajáš 56:1-2, Izajáš 56:4-7).
Dodržování soboty je výslovně zmíněno jako součást smlouvy, kterou Bůh uzavře se všemi národy, a jako součást jejich uctívání Boha. Bude to důležitá součást Ježíšova Kristova příchodu a jeho vlády na zemi!

>>>>>> Hudson Hintze/Unsplash <<<<<<
Znamení Božího lidu
Ti, kdo svatí Jeho sobotní den – jediný den v týdnu, který Bůh kdy vyhradil – svými činy prohlašují, že Ho přijímají jako nejvyšší autoritu nad tím, jak mají žít, myslet a uctívat.
Bůh zjevuje několik důležitých bodů o sobotním dni v Exodu 31:13-17: „Promluv k synům Izraele: je znamení mezi mnou a vámi po všechny vaše generace, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete zachovávat sobotu, neboť je pro vás svatá. Ten, kdo by ji znesvětil, jistě bude usmrcen . .
„ Ať synové Izraele zachovávají sobotu a slaví sobotu po všechny své generace jako věčnou smlouvu. Bude věčným znamením mezi mnou a syny Izraele, neboť v šesti dnech Hospodin učinil nebesa a zemi a sedmý den přestal a oddechl si.“
Nejprve si všimněte trvání soboty jako znaku Božího lidu: „Ať synové Izraele zachovávají sobotu a slaví sobotu po všechny své generace jako věčnou smlouvu. Bude věčným znamením.“
Jak mohl Bůh prohlásit, že sobota má být dodržována navždy, když měl v úmyslu ji později zrušit? A jak mohl upustit od tohoto požadavku vůči rané církvi, která byla koneckonců převážně židovská? Je zřejmé, že buď je Bůh nekonzistentní, nebo jsou nekonzistentní tvrzení teologů o Něm. Písmo nás ujišťuje, že problém není v Bohu (Malachiáš 3:6; Židům 13:8; Jakub 1:17).
Všimněte si také účelu, který Bůh dal dodržování soboty: „abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji.“ Bůh říká, že svatost soboty je připomínkou pro ty, které povolal, že On je ten, kdo je posvětil, oddělil a navázal s nimi zvláštní vztah jako se svým lidem.
Tento úryvek nám také říká, že sobota je znamením, které má dvojí význam. Pro ty, kdo sobotu dodržují, označuje pravého Boha – „Hospodin učinil nebesa a zemi“ – jako toho, koho uctívají. Jeho lid v ten den odpočívá, tak jako On, v uznání toho, že On je jejich Stvořitel.
Pro Boha jeho sobota odlišuje ty, kteří věří v dodržování jeho přikázání, od těch, kteří se spoléhají na vlastní rozum, aby určili, jak mají žít a jak se k němu mají chovat. Ti, kdo svatí jeho sobotu – jediný den v týdnu, který Bůh kdy oddělil – svými činy prohlašují, že ho přijímají jako nejvyšší autoritu nad tím, jak mají žít, myslet a uctívat.

>>>>>> Tim Marshall/Unsplash <<<<<<
Naše schůzka s Bohem
Bůh říká, že Jeho sabat je božská schůzka, kterou přikazuje svému lidu dodržovat tím, že se shromažďují před Ním spolu s ostatními věřícími.
V Leviticus 23:2-3 Bůh odhaluje důležitý aspekt týdenního sabatu a svých dalších výročních svátků: „Mluv k Izraelitům a řekni jim: ‚Toto jsou mé stanovené svátky, svátky Hospodinovy, které budete vyhlašovat jako svaté shromáždění . . . sedmý den je sobota, den odpočinku, den svatého shromáždění‘“ (New International Version, zdůraznění přidáno).
Bůh je ten, kdo stanoví schůzku, ne my. On je ten, kdo určuje čas – tím časem je Jeho týdenní sedmý den, sobota, a Jeho výroční svátky.
.
Bůh jasně říká, že se jedná o Jeho svátky, Jeho „posvátná shromáždění“. Hebrejské slovo mo`ed, které je zde v množném čísle přeloženo jako „stanovené svátky“, znamená „stanovený čas“ nebo „setkání“ (Lawrence Richards, Expository Dictionary of Biblical Words, 1985, „Feast/Festival“). „Posvátná shromáždění“ a „posvátné shromáždění“ jsou zde přeloženy z miqra, což označuje shromáždění svolané Bohem.
Jinými slovy, Bůh říká, že Jeho sobota je božím ustanovením, které přikazuje svému lidu dodržovat tím, že se shromažďují před Ním spolu s ostatními věřícími (srovnej Židům 10:24-25).
Všimněte si, že Bůh je ten, kdo stanoví schůzku, ne my. On je ten, kdo určuje čas – tím časem je Jeho týdenní sedmý den, sobota, a Jeho výroční svátky. Týdenní nedělní bohoslužba nesplňuje Boží příkaz.
To vyvolává zajímavou otázku: Pokud před Něj nepřijdeme v čas, který On přikazuje, ať už tím, že nepřijdeme vůbec, nebo přijdeme v jiný den, dodržujeme opravdu schůzku s Ním?
Pokud se domluvíte, že se s někým setkáte příští středu, ale on se rozhodne přijít místo toho ve čtvrtek, myslíte si, že dodržel schůzku? Samozřejmě že ne. Proč bychom tedy měli myslet, že Bůh bude považovat za přijatelné, když se rozhodneme sejít se v jiný den, než který nám přikázal?
Sobota je Boží den, ne náš. Je to čas, kdy se s vámi chce setkat, čas pro čtení Jeho slova, pro modlitbu, pro společenství s ostatními věřícími, pro vaši rodinu – ale především je to čas pro Jeho přítomnost s vámi, zejména když jste vyučováni z Jeho slova na shromáždění, které přikázal.

>>>>>> UCG.org <<<<<<
Zkouška pro vás?
Splníte tuto zkoušku? Jste ochotni obětovat část svého času, abyste vybudovali vztah, jaký si Bůh přeje mít s vámi?
Možná jste si již uvědomili, že většina lidstva nedokázala poslechnout Boha, pokud jde o Jeho sabat. Většina lidí Boha zcela ignoruje a vůbec se nestará o to, aby si vyhradila jeden den k Jeho uctívání a oslavování.
Udělejte si raději otázku: Pokud Bůh při stvoření posvětil sobotu, pokud ji zahrnul do Desatera přikázání, pokud ji dodržoval Ježíš Kristus, apoštolové a raná církev, není logické, že by chtěl, abyste ji dodržovali i vy?
Možná patříte k mnoha lidem, kterým bylo řečeno, že přikázání o sobotě bylo přesunuto ze sedmého dne v týdnu, tedy ze soboty, na první den v týdnu, tedy na neděli. Nebo vám možná řekli, že už není nutné ji vůbec dodržovat.
Je smutné, že tradiční křesťanství se z velké části odvrátilo od čtvrtého přikázání – považuje sobotu za zastaralou, naplněnou Ježíšem Kristem, nahrazenou nedělí nebo nějakým způsobem vyvrácenou desítkami argumentů, které byly proti ní předloženy v průběhu staletí. Neměli bychom se však divit tomuto rozšířenému pohrdání sobotou, protože Boží slovo nám říká, že „mysle těla je nepřátelská vůči Bohu, protože se nepodřizuje Božímu zákonu“ (Římanům 8:7, Holman Christian Standard Bible).
A co vy? Jaký je váš názor na Boží nejvíce ignorované přikázání ve světle jasných pokynů v Jeho Slově? Jednoduchá skutečnost je, že nikde v Písmu nenajdete, že by den, který Bůh při stvoření stanovil jako správný den odpočinku a uctívání, byl změněn nebo zrušen. Většina náboženských skupin nemá problém s ostatními devíti přikázáními, ale málokdo je ochoten podřídit se Boží vůli v případě čtvrtého.
Je poučné si všimnout, co Bůh řekl, když Izraelitům v Exodu 16 zjevil svůj sabat prostřednictvím zázraku manny, kterou je nakrmil na poušti. Na rozdíl od jiných dnů neměli lidé v sabat chodit ven, aby sbírali potravu, protože žádná nebyla. Místo toho měli den předem nasbírat dvojnásobné množství, aby se na sabat připravili.
Všimněte si Božího záměru: „abych ho vyzkoušel, bude-li chodit podle mého zákona nebo ne“ (Exodus 16:4). Sobota byla skutečně zkouškou – a zůstává jí dodnes. Zatímco ostatní přikázání Desatera jsou obecně uznávána jako správná a správná, dodržování přikázání soboty často přináší posměch a dokonce i ostrakizaci. Toto přikázání tedy odhaluje, kdo je ochoten jít až do konce v poslušnosti Bohu. Jste to vy?
Církevní organizace málokdy změní své přesvědčení. Ale s Boží pomocí a vedením můžete vy jako jednotlivec změnit své přesvědčení a začít žít podle Jeho pokynů. Uděláte dobře, když se zeptáte sami sebe: Pokud Bůh při stvoření posvětil sobotu, pokud ji zařadil do Desatera přikázání, pokud ji dodržoval Ježíš Kristus, apoštolové a raná církev (jak dokládá Nový zákon a historie), není logické, že by chtěl, abyste ji dodržovali i vy?
Splníte tuto zkoušku? Jste ochotni obětovat část svého času, abyste vybudovali vztah, jaký si Bůh přeje mít s vámi?

>>>>> Ben White/Unsplash <<<<<<
Názvy soboty v mnoha jazycích dokazují, který den je pravým sabatem
Který den v týdnu je biblický sabat? Z názvů sedmého dne v týdnu, soboty, v mnoha jazycích je to jasné.
Který den v týdnu je biblická sobota? Mnozí jsou v této otázce zmateni, ale takové zmatení není nutné. Odpověď je jasná nejen z historie a Bible, ale také z názvů sedmého dne v týdnu, soboty, v mnoha jazycích.
Například španělské slovo pro sedmý den v týdnu, sobotu, je sabado – stejné slovo jako „sabbat“. Ve skutečnosti byl sedmý den v týdnu ve více než 100 starověkých a moderních jazycích nazýván „sabbat“ nebo jeho ekvivalentem. Následuje seznam názvů sedmého dne v týdnu, soboty, ve 24 jazycích, ve kterých je kořen slova sabbat stále snadno rozpoznatelný.
Takové rozšířené používání slov odvozených od slova „sabbath“ pro sedmý den v týdnu, sobotu, je jasným důkazem toho, že mluvčí těchto jazyků chápali, který den je sabat.
Stejně tak skutečnost, že v žádném jazyce nevidíme „sabbath“ podobně spojené s nedělí, prvním dnem v týdnu, je jasným potvrzením toho, že tento den nikdy nebyl považován za biblický sabat, dokud se pozdější náboženští vůdci nepokusili nahradit pravý sabat nedělí.
Arabština: Sabet
Arménština: Shabat
Bosňština: Subota
Bulharština: Sabota
Korsština: Sàbatu
Chorvatština: Subota
Čeština: Sobota
Gruzínština: Sabati
Řečtina: Savvato
Hebrejština: Shabbat
Maďarština: Szombat
Indonéština: Sabtu
Italština: Sabato
Latina: Sabbatum
Maltština: is-Sibt
Polština: Sobota
Portugalština: Sábado
Rumunština: Sambata
Ruština: Subbota
Srbština: Subota
Slovština: Sobota
Slovinština: Sobota
Somálština: Sabti
Španělština: Sabado
Súdánština: Saptu
Ukrajinština: Subota

>>>>>> UCG.org <<<<<<
Překvapivá přiznání o sobotě a neděli
Vedoucí představitelé a autority mnoha náboženských denominací upřímně přiznávají, že sobota je biblický sabat a že pro dodržování neděle neexistuje žádný biblický základ.
Vedoucí představitelé a autority mnoha náboženských denominací upřímně přiznávají, že sobota je biblický sabat a že pro dodržování neděle neexistuje žádný biblický základ. Níže uvádíme některé z jejich přiznání, že ke změně došlo na základě rozhodnutí římskokatolické církve, a nikoli na základě biblického pokynu.
Přiznání římskokatolické církve
„Nikde v Bibli nenajdeme, že by Kristus nebo apoštolové nařídili změnit sobotu na neděli. Máme Boží přikázání dané Mojžíšovi, abychom světili den soboty, tedy sedmý den v týdnu, sobotu. Dnes většina křesťanů dodržuje neděli, protože nám to bylo zjeveno [římskokatolickou] církví mimo Bibli“ („To Tell You the Truth“, The Catholic Virginian, 3. října 1947, str. 9).
„Ale protože v Bibli je uvedena sobota, nikoli neděle, není zvláštní, že nekřesťané, kteří tvrdí, že se řídí přímo Biblí, a ne církví, dodržují neděli místo soboty? Ano, samozřejmě, je to nekonzistentní; ale tato změna byla provedena asi v 15 století před vznikem protestantismu a v té době byl tento zvyk všeobecně dodržován. Pokračovali v tomto zvyku, který se opírá o autoritu katolické církve a ne o výslovný text v Bibli“ (Dr. John O’Brien, Faith of Millions, str. 543-544).
„Můžete číst Bibli od Genesis po Zjevení a nenajdete ani jedinou větu, která by povolovala posvěcení neděle. Písmo svaté nařizuje náboženské dodržování soboty, dne, který nikdy neposvěcujeme“ (James Cardinal Gibbons, Faith of our Fathers, 88. vydání, str. 89).
„Otázka: Který den je sabat?
Odpověď: Sobota je sabat.
„Otázka: Proč dodržujeme neděli místo soboty?
„Odpověď: Dodržujeme neděli místo soboty, protože katolická církev na koncilu v Laodiceji přesunula svátek ze soboty na neděli“ (Peter Geiermann, The Convert’s Catechism of Catholic Doctrine, 1957, str. 50).
Protestanti následují příklad Říma
„Sobota byla závazná v Edenu a platí od té doby. Čtvrté přikázání začíná slovem „pamatuj“, což ukazuje, že sobota již existovala, když Bůh napsal zákon na kamenné desky na Sinaji. Jak mohou lidé tvrdit, že toto jedno přikázání bylo zrušeno, když přiznávají, že ostatních devět je stále závazných?“ (Dwight L. Moody, Weighed and Wanting, str. 47-48).
Anglikáni/episkopálové: „Kde se v Písmu píše, že máme dodržovat první den? Je nám přikázáno dodržovat sedmý den, ale nikde není přikázáno dodržovat první den . . . Důvod, proč světíme první den v týdnu místo sedmého, je stejný jako důvod, proč dodržujeme mnoho jiných věcí, ne proto, že to říká Bible, ale proto, že to nařídila církev“ (Isaac Williams, Plain Sermons on the Catechism, 1882, sv. 1, str. 334, 336).
Baptista: „Existovalo a existuje přikázání, abychom světili den sabatu, ale tím dnem sabatu nebyla neděle. S jistou triumfální grácií se však snadno řekne, že sabat byl přesunut ze sedmého na první den týdne… Kde lze najít záznam o takové změně? V Novém zákoně rozhodně ne. Neexistuje žádný biblický důkaz o změně instituce soboty ze sedmého na první den v týdnu . . .
„Mně se zdá nepochopitelné, že Ježíš během tří let diskusí se svými učedníky, kdy s nimi často hovořil o otázce soboty . . . nikdy nenaznačil žádné přesunutí tohoto dne; a také během čtyřiceti dnů svého života po vzkříšení nic takového nenaznačil . . .
„Samozřejmě dobře vím, že neděle se v rané křesťanské historii začala používat… Ale jaká škoda, že je poznamenána pohanstvím a pokřtěna jménem boha slunce, přijata a schválena papežskou apostasií a zanechána jako posvátné dědictví protestantismu.“ (Dr. Edward Hiscox před konferencí newyorských duchovních, 13. listopadu 1893, jak bylo uvedeno v New York Examiner, 16. listopadu 1893).
“Nikdy nedošlo k žádné formální ani autoritativní změně ze židovského sedmého dne, soboty, na křesťanský první den, neděli“ (William Owen Carver, The Lord’s Day in Our Day, 1940, str. 49).
Kongregacionalista: „Je zcela jasné, že ať už trávíme neděli jakkoli přísně nebo oddaně, nedodržujeme sabat . . . Sabat byl založen na konkrétním božím přikázání. Nemůžeme se odvolávat na žádný takový příkaz, který by nás zavazoval dodržovat neděli“ (Dr. R.W. Dale, The Ten Commandments, 1884, str. 100).
Kristovi učedníci: „První den v týdnu se běžně nazývá sabat. To je omyl. Sabat v Bibli byl den bezprostředně předcházející prvnímu dni v týdnu. První den týdne se v celém Písmu nikde nenazývá sobotou. Je také chybou hovořit o změně soboty na neděli. V Bibli není nikde žádná zmínka o takové změně“ (Alexander Campbell, First Day Observance, str. 17, 19).
Luteráni: „Ale oni se mýlí, když učí, že neděle nahradila sabat ze Starého zákona a proto musí být dodržována jako sedmý den, který museli dodržovat synové Izraele . . . Tyto církve se mýlí ve svém učení, protože Písmo v žádném případě nestanovilo první den týdne jako náhradu za sabat. V Novém zákoně prostě není žádný zákon, který by to stanovoval“ (John Theodore Mueller, Sabbath or Sunday, str. 15-16).
Metodisté: „Vezměme si například neděli. V Novém zákoně jsou náznaky toho, jak církev začala dodržovat první den v týdnu jako den bohoslužeb, ale není tam žádná pasáž, která by křesťanům přikazovala dodržovat tento den nebo přesunout židovský sabat na tento den“ (Harris Franklin Rall, Christian Advocate, 2. července 1942, str. 26).
Presbyteriáni: „Sobota je součástí Desatera – Deseti přikázání. To samo o sobě navždy vyřešilo otázku trvalosti tohoto instituce… Dokud tedy nebude prokázáno, že celý morální zákon byl zrušen, sobota zůstane… Kristovo učení potvrzuje trvalost soboty“ (T.C. Blake, D.D., Theology Condensed, str. 474-475).
Záleží na tom Bohu?
Ježíš Kristus odsoudil praktiky náboženských vůdců své doby slovy: „Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými příkazy.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte tradici lidí…Krásně odmítáte přikázání Boží, abyste zachovali svou tradici“ (Marek 7:7-9).
Podle Kristových vlastních slov je možné uctívat Ho způsobem, který nepřináší žádný užitek – tedy marně. Bůh nám nedává na výběr, jak Ho uctívat – pouze zda Ho budeme uctívat podle Jeho pokynů, nebo ne. Co si tedy musí myslet o těch, kteří ignorují Jeho přikázání týkající se sabatu a nahrazují jej jiným dnem?

>>>>>> Syd Wachs/Unsplash <<<<<<