Je možné vědět, co nás čeká v budoucnosti? Stvořitel lidstva má pro nás plán, který nám zjevuje prostřednictvím ročního cyklu svátků popsaných v Písmu. Je to úžasný plán, který nabízí neuvěřitelnou budoucnost každému muži, ženě a dítěti, které kdy žilo. Tato brožurka vám pomůže pochopit neuvěřitelnou pravdu o tom, co čeká celé lidstvo.
Obsah
Úvod: Boží plán svatých dnů
Proč Bůh chce, abychom dodržovali svaté dny? Dodržování těchto svátků odhaluje Boží velký plán pro budoucnost lidstva.
______________________________________________________________________
Každý národ dodržuje vlastenecké svátky. Tyto zvláštní dny připomínají důležité události v historii země. Zajišťují kontinuitu mezi minulostí a přítomností národa.
Obvykle občané rozumějí a dokážou vysvětlit alespoň část významu těchto oslav. Paradoxně však ti samí občané málokdy rozumějí významu dnů, kdy uctívají a ctí Boha. Nebiblické kořeny těchto náboženských zvyků jsou při jejich oslavách tiše ignorovány.
V důsledku toho lidé obvykle předpokládají, že populární svátky, jako jsou Velikonoce a Vánoce, jsou skutečným vyjádřením biblických témat. Boží slovo však nikde jejich dodržování nepřikazuje a Bible nezaznamenává, že by tyto svátky dodržovala raná novozákonní církev. Bůh však ve svém Slově přikazuje jiné, zřídka zaznamenávané svátky.
Někteří lidé si uvědomují, že Bible zmiňuje konkrétní dny pro náboženské oslavy. Jen málokdo však dokáže některé z nich pojmenovat nebo vysvětlit jejich význam.
Ti, kteří o těchto biblických svátcích vědí, obecně věří, že byly určeny pouze pro starověký Izrael a že jejich význam zanikl po ukřižování Ježíše Krista. Předpokládají, že tyto dny pouze odkazovaly na Krista, a docházejí k závěru, že jelikož žil na zemi před 2000 lety, jejich význam již dávno pominul. Většina lidí považuje tyto svátky za pouhé relikty historie, které nemají žádný význam pro moderní svět.
Věřte tomu nebo ne, ale Bible sama jasně odporuje těmto obecně přijímaným názorům. Objektivní pohled na biblické záznamy odhaluje, že Vánoce ani Velikonoce – dva hlavní svátky tradičního křesťanského kalendáře – se v Bibli nikde nevyskytují (s výjimkou Skutků apoštolů 12:4, kde King Jamesova verze nesprávně překládá řecké slovo znamenající Pesach jako Velikonoce). Pro mnohé je překvapivé, že Nový zákon ukazuje Ježíše Krista, jak dodržuje biblické svátky, a také jeho učedníky, kteří následují jeho příkladu a dodržují je mnoho desetiletí po jeho smrti, pohřbu a vzkříšení.
Učení apoštolů v prvních stoletích po vzkříšení se také liší od předpokladů většiny lidí. Pokyny apoštolů odhalují Boha, který chtěl, aby všichni křesťané dodržovali biblické svátky – a to z pozoruhodného důvodu!
Co tyto svaté dny odhalují
Proč Bůh chce, abychom dodržovali Jeho svaté dny? Protože chce, abychom znali svou budoucnost, zjevuje nám svůj velký záměr s lidstvem.
Vysvětluje, proč nás umístil na zem, zjevuje nám náš konečný osud a říká nám, jak ho můžeme dosáhnout! Dodržování Božích svátků poskytuje klíč k pochopení Božího velkého plánu pro budoucnost lidstva!
Biblické svátky a svaté dny v nich spadají do tří ročních období – do časné jarní sklizně, pozdní jarní sklizně a pozdní letní až časné podzimní sklizně v zemi biblického Izraele. Témata těchto dnů zobrazují Boží duchovní sklizeň lidstva k věčnému životu, o které mluvil Ježíš Kristus (Jan 4:35-38).
Tyto svátky slouží jako věčné připomenutí toho, jak Boží plán dává smrtelnému člověku věčný život. Náš Stvořitel uskuteční svůj plán navzdory rozhodnutím a činům člověka, které neustále vedly k odloučení od Boha, utrpení a smrti (Přísloví 14:12; Přísloví 16:25; Izaiáš 59:1-8; Jeremiáš 10:23). Tyto svátky odhalují naplňování Božího plánu pro lidstvo a to, jak Bůh ustanoví své království na zemi. To je dobrá zpráva, neboli evangelium, které kázal Ježíš Kristus (Marek 1:14-15). (Více informací najdete v pomůcce ke studiu Bible Evangelium království.)
Boží záměr dát lidstvu věčný život existuje již od „založení světa“ (Matouš 25:34). Jeho svaté dny učí lidstvo o tomto pozoruhodném plánu. Apoštol Pavel krásně shrnul jeho podstatu ve svém dopise Efezským: „Zjevil nám své tajné záměry, které předem stanovil v Kristu, aby se uskutečnily, až nastane čas: totiž sjednotit v Kristu všechno, co je na nebi i na zemi. V Kristu jsme také dostali podíl na tomto dědictví, jak bylo předurčeno v záměru toho, jehož záměr se všude uskutečňuje“ (Efezským 1:9-11, Revidovaná anglická Bible).
Boží svaté dny nám pomáhají pochopit Jeho velký plán – způsob, jakým chce, abychom se skutečně stali Jeho lidem. Všimněte si tohoto popisu našeho osudu: „Hle, Boží stánek s lidmi; bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem“ (Zjevení 21:3). Krok za krokem nám Jeho svaté dny ukazují, jak se tento krásný obraz stane skutečností.
V Leviticus 23 najdeme seznam Božích svátků. Po popisu týdenního sabatu text popisuje zvláštní svátky s neobvyklými názvy, jako je Svátek nekvašených chlebů a Svátek stánků – slovo „svátek“ je zde přeloženo z hebrejského chag nebo hag, což označuje festival nebo oslavu. Při stanovení těchto svátků Bůh Mojžíšovi přikázal, aby jasně řekl, že „Toto jsou Hospodinovy svátky“ (Leviticus 23:4, Leviticus 23:37, zdůraznění přidáno). Slovo přeložené jako „svátek“ je v tomto případě hebrejské mo’edim, což znamená „stanovené časy“ – schůzky s Bohem, které chce, abychom dodržovali.
Bible učí, že nakonec Bůh naučí všechny lidi, aby tyto dny dodržovali (Zachariáš 14:16). Na stránkách této brožury se dozvíte o fascinujícím účelu každého z Božích svatých dnů a o jejich slibu naděje pro lidstvo!

>>>>>> Jeremy Ricketts/Unsplash <<<<<<
Jsou Boží svaté dny relevantní i dnes?
Měli by křesťané dodržovat svaté dny?
______________________________________________________________________
Když Bůh v tomto současném věku lidstva něco začíná, téměř vždy začíná v malém. V Matoušovi 13:33 Ježíš Kristus přirovnal Boží království k hořčičnému semínku a kvasu. Obě analogie začínají něčím malým, co se rozroste do něčeho mnohem většího. Podobně v dobách Starého zákona Bůh povolal jen relativně málo lidí, kteří byli ochotni následovat Jeho cesty.
Biblické záznamy ukazují, že v raných dějinách lidstva se jen malý počet lidí rozhodl poslouchat Boha. Na zjevení Božího plánu spasení reagovalo několik věrných, jako například Ábel, Enoch a Noe (Matouš 23:35). Po velké potopě v Noemových dobách Bůh povolal Abrahama a jeho ženu Sáru a začal s nimi spolupracovat. O Božích poslušných lidech té doby se v Židům 11:13 píše, že „všichni zemřeli podle víry“ s jistotou, že získají věčný život (Židům 11:40).
Měli bychom si uvědomit, že plán na poskytnutí věčného života již působil v životech těchto prvních Božích lidí. Tento plán nezačal smlouvou, kterou Bůh uzavřel se starověkým Izraelem, ani nezačal Ježíšovým pozemským působením.
Bůh tak miloval svět, „že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:16). Boží láska, kterou projevil darováním svého Syna, pokračovala v Božím plánu spasení, který byl v platnosti od založení světa (Matouš 25:34; 1. Petr 1:20). Plán svatých dnů měl v pravý čas odhalit Boží záměr, který Bůh měl od samého počátku. Tyto svátky nebyly jen kosmickým dodatečným nápadem.
U Abrahamovy rodiny vidíme, jak Bůh začíná zjevovat dobrou zprávu o svém plánu spasení (Galatským 3:8). Genesis 26:3-4 uvádí konkrétní požehnání, která Bůh slíbil Abrahamovi a jeho potomkům. Stvořitel slíbil, že jim tato požehnání udělí, „protože mne Abraham uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, mé příkazy, má ustanovení a mé zákony“ (Genesis 26:5). Abrahamova víra a poslušnost jsou důvodem, proč ho Bible nazývá „přítelem Božím“ a „otcem všech věřících“ (Jakub 2:23; Římanům 4:11; Genesis 18:17-19).
Vybraný národ
Abrahamovi potomci se stali mocným národem (Genesis 18:18). Slibovaná linie požehnaných potomků se naplní a bude pojmenována po jeho vnukovi Jákobovi, jehož jméno bylo změněno na Izrael (Genesis 32:28). Po usídlení v Egyptě se nakonec stali otroky (Exodus 1). Příběh o Božím vysvobození starověkého Izraele z otroctví a o Jeho vysvobození lidí v dnešní době je součástí složitě utkané struktury Jeho svátků.
V pravý čas Stvořitel dal do pohybu řadu událostí spojených s dodržováním svátků, které ilustrovaly Jeho velký plán a vedly k osvobození Izraelitů z otroctví v Egyptě. Když se Mojžíš a jeho bratr Áron objevili před faraonem, řekli egyptskému vládci, že Bůh Izraele přikázal: „Propusť můj lid, ať mi v pustině slaví svátek“ (Exodus 5:1).
Mojžíš a Áron předtím svolali starší Izraele a vysvětlili jim Boží plán na jejich vysvobození (Exodus 3:16-18). Poté Bůh skrze tyto dva muže před zraky lidu vykonal zázraky (Exodus 4:29-30). V důsledku toho Izraelité (i když později zaváhali) uvěřili, že Bůh je vysvobodí a splní svou smlouvu s Abrahamem, jak slíbil (Exodus 4:31; Exodus 6:4-8).
Následoval první Pesach a svátek nekvašených chlebů pro Izraelity, kteří byli v otroctví. Mnohem později novozákonní církev zachovávala tyto stejné dny jako připomínku vysvobození křesťanů skrze Ježíše Krista. Například Pavel řekl členům církve v Korintu – Židům i pohanům (neizraelcům) –, že by měli vyhodit kvas, symbol hříchu, protože „Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován“ (1. Korinťanům 5:7). V následujícím verši Pavel řekl této smíšené skupině Židů a pohanů: „Slavme tedy svátek “, čímž odkazoval na stejný svátek, který Bůh zavedl v dávném Izraeli před mnoha staletími.
Svátek v Novém zákoně
Od svého raného dětství Ježíš dodržoval svátky se svými rodiči. „Jeho rodiče chodívali každý rok do Jeruzaléma na svátek velikonoc“ Lukáš 2:41 nám říká. Následující verše popisují, jak se dvanáctiletý Ježíš během tohoto svátečního období zapojil do živé diskuse s teology své doby (Lukáš 2:42-48). Je zřejmé, že svými znalostmi a postřehy ohromil tyto náboženské vůdce. Jan píše, že Ježíš i jako dospělý během svého působení pokračoval v dodržování Božích výročních svátků (Jan 2:23; Jan 4:45).
V jednom z nejvýstižnějších příkladů vidíme, že Ježíš riskoval svou osobní bezpečnost, aby se zúčastnil každoročního svátku stánků (Jan 7:1-2, Jan 7:7-10, Jan 7:14). Je nám řečeno, že „V poslední, velký den svátku Ježíš vstal a zvolal: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra! “ To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch svatý nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven“ (Jan 7:37-39).
Mnoho církví věří, že apoštol Pavel později zásadně změnil způsob, jakým mají křesťané uctívat Boha. Tato představa předpokládá, že učil pohany, že dodržování svátků a svatých dnů není nutné. Ačkoli některé jeho spisy byly těžko srozumitelné i pro jeho současníky (2. Petr 3:15-16), Pavlova výslovná prohlášení a činy vyvracejí jakoukoli představu, že zrušil nebo zrušil dodržování těchto svatých dnů.
Například v 1. Korinťanům 11:1-2 Pavel řekl svým následovníkům: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.“ a „držíte se mých pokynů, jak jsem vám je předal.“. O několik veršů dále vysvětluje: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazován, vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a řekl: ‚Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se za vás láme. Toto čiňte na mou památku” (1. Korinťanům 11:23-24).
Kdyby Pavel neslavil svátky, které Bůh ustanovil, jeho slova k Židům a pohanům v Korintu by neměla žádný smysl. Zjevně neexistuje žádný důkaz, že by Pavel někdy někoho odrazoval od dodržování výročních svátků. Taková myšlenka by pro něj byla nemyslitelná (viz Skutky 24:12-14; Skutky 25:7-8; Skutky 28:17).
Naopak, biblický záznam o Pavlově službě opakovaně popisuje svaté dny jako důležité události a milníky v jeho životě. Například křesťanům v Efezu řekl: „Zcela jistě musím nastávající svátek strávit v Jeruzalémě“ (Skutky 18:21). Ve Skutcích 20:16 a 1. Korinťanům 16:8 vidíme, jak Pavel upravuje svůj cestovní plán, aby se mohl zúčastnit svátku Letnic. V Skutcích 27:9 Lukáš, Pavlův společník na cestách, odkazuje na určité období roku jako na období po „půstu“, což je odkaz na Den smíření (kdy se, jak si později vysvětlíme, mělo postit).
The Expositor’s Bible Commentary v odkazu na Skutky apoštolů 20:6 poznamenává, že Pavel, který se nemohl dostat do Jeruzaléma na Velikonoce, „zůstal ve Filipech, aby je oslavil spolu s týdenním svátkem nekvašených chlebů“ (Richard Longenecker, 1981, sv. 9, str. 507). K Skutkům 20:16 stejný komentář poznamenává, že Pavel „chtěl, pokud to bude možné, dostat se do Jeruzaléma na Letnice, padesátý den po Velikonocích“ (str. 510).
Pavlovo poslání zahrnovalo dodržování svatých dnů s církví. Při obhajobě evangelia, které kázal, Pavel řekl, že přináší stejné poselství, jaké učili ostatní apoštolové: „Ať už tedy já, nebo oni — takto hlásáme a tak jste uvěřili“ (1 Korinťanům 15:11).
Pavel a všichni apoštolové učili jednotné poselství o povinnosti křesťanů následovat příklad Ježíše Krista ve všech věcech. Apoštol Jan, který psal na konci prvního století, shrnul toto poselství: „Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on“ (1. Jan 2:6).
Židovští křesťané pokračovali v dodržování svatých dnů, stejně jako věřící z pohanů (viz „Kolosanům 2:16 ukazuje, že křesťané z pohanů dodržovali biblické svaté dny“). Z těchto odkazů (stejně jako z mnoha dalších) můžeme vyvodit pouze to, že praxí rané církve bylo pokračovat v dodržování výročních svátků, které dal Bůh, z nichž prvním je Pesach.

>>>>>> Alex Jones/Unsplash <<<<<<
Boží svátky v Novém zákoně
Nový zákon zaznamenává, jak Ježíš Kristus, apoštolové a církev dodržovali svaté dny.
______________________________________________________________________
1. Pesach
Přikázáno ve Starém zákoně:
Dodržováno Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
Lukáš 2:41-42; Lukáš 22:1; Lukáš 22:7-20
Jan 2:13; Jan 2:23; Jan 6:4; Jan 13:1-30
2. Svátek nekvašených chlebů
Přikázáno ve Starém zákoně:
Dodržováno Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
Lukáš 2:41-42, Lukáš 22:1; Lukáš 22:7
3. Svátek Letnic
Přikázán ve Starém zákoně:
Dodržován Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
4. Svátek troubení*
Nařízený ve Starém zákoně:
Dodržovaný Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
5. Den smíření
Přikázán ve Starém zákoně:
Dodržován Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
6. Svátek stánků
Nařízený ve Starém zákoně:
Dodržovaný Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
Jan 7:1-2; Jan 7:8; Jan 7:10; Jan 7:14
7. Osmý den (někdy nazývaný Poslední velký den)
Nařízený ve Starém zákoně:
Dodržovaný Ježíšem Kristem, apoštoly nebo církví v Novém zákoně:
Jan, kapitoly 7–9
*Ačkoli svátek troubení není v Novém zákoně výslovně zmíněn, téma tohoto dne – troubení na trubky oznamující návrat Ježíše Krista – je zmíněno několika autory Nového zákona, jak je uvedeno v odkazech.
Velikonoce: Proč musel Ježíš Kristus zemřít?
Většina z nás slyšela, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale co to vlastně znamená? Proč byla Jeho smrt nezbytná?
______________________________________________________________________
Většina z nás slyšela, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, ale co to vlastně znamená? Proč byla Jeho smrt nezbytná? Jakou roli hraje Kristova oběť v Božím plánu pro lidstvo? Jak se Ježíšova smrt odráží v Božích svatých svátcích? Tato kapitola o novozákonním Pesachu se bude zabývat těmito důležitými otázkami.
Kristova oběť je klíčovou událostí v Božím plánu na spasení lidstva. Ježíš předpověděl, že bude „vyvýšen“ ukřižováním, aby „každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3:14-16).
Zde vidíme, že Ježíšova oběť, ústřední poselství Pesachu, byla nejvyšším projevem lásky k lidstvu. Tato důležitá událost položila základ pro následující výroční svátky. Je to nejvýznamnější krok v Božím plánu.
Těsně před velikonoční hostinou, která měla být svědkem jeho popravy, Ježíš řekl: „Vždyť proto jsem přišel k této hodině…A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě“ (Jan 12:27, Jan 12:32).
Den, kdy se tato významná událost, ukřižování, odehrála, byl 14. den prvního měsíce Božího kalendáře, tedy přesně ten den, kdy měl být zabit velikonoční beránek (Leviticus 23:5). Pavel později řekl na shromáždění v Korintu, že „Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován“ (1 Korinťanům 5:7).
Nyní se podívejme zpět do Bible, abychom našli pokyny a význam, které Bůh dal ohledně tohoto dne. To nám pomůže pochopit, proč Bůh očekává, že budeme pokračovat v dodržování Paschy.
Boží pokyny ohledně Paschy
Jak již bylo zmíněno, Bůh skrze Mojžíše řekl faraónovi: „Propusť můj lid, ať mi v pustině slaví svátek“ (Exodus 5:1). Prostřednictvím řady ran Bůh ukázal svou velikou moc a vysvobodil Izraelity z otroctví v Egyptě. Po devíti ranách dal Izraeli konkrétní pokyny ohledně další a poslední strašlivé pohromy a kroků, které musí každá izraelská rodina podniknout, aby jí unikla.
Bezvadný beránek symbolizoval Ježíše Krista jako dokonalou, bezhříšnou oběť za naše hříchy.
Bůh řekl, že desátého dne prvního měsíce (na jaře na Blízkém východě) si každý Izraelita vybere beránka nebo kozla, který bude dostatečně velký, aby nasytil celou rodinu (Exodus 12:3). Vybrané zvíře mělo být jednoroční samec bez jakékoli vady. Večer 14. dne toho měsíce měli Izraelité zvířata zabít a část jejich krve potřít na veřeje svých domů. Zvířata se pak měla upéct a sníst spolu s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami.
Stvořitel dále Izraelitům nařídil, že toho večera zabije všechny prvorozené v Egyptě, aby přesvědčil faraóna, aby propustil Izraelity z otroctví. Prvorození každého izraelského rodu budou ochráněni, pokud bude znamení krve na vchodu do jejich domů. Anděl Boží „ pominu“ jejich domy, aby je ušetřil – odtud pochází význam názvu tohoto svátku (Exodus 12:13).
Bůh řekl, že tento den bude pro Izraelity památným dnem, „a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení“ (Exodus 12:14). Autoři Bible později vysvětlili, že každoroční svátek Pascha symbolizuje Krista. Jak jsme právě viděli, Pavel označil Krista jako Pascha (1 Korinťanům 5:7) a apoštol Jan zaznamenal, že Jan Křtitel uznal Krista jako „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1:29).
Bezvadné samčí zvíře představovalo Ježíše Krista jako dokonalou, bezhříšnou oběť, která zemřela místo nás, svou smrtí zaplatila za naše hříchy a smířila nás s Bohem. Židům 9:11-12 nám říká, že „Ale když přišel Kristus jako velekněz budoucího dobra…vešel ne skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení“ Ježíš Kristus nás vykoupil svou krví, vylil svůj život jako naše velikonoční beránek, aby nám mohly být odpuštěny hříchy.
Proč musel Ježíš Kristus zemřít? Náš Spasitel musel zemřít, aby Bůh mohl milosrdně odpustit naše hříchy a zároveň zachovat integritu svého zákona a dokonalou spravedlnost. Bible nám říká, že hřích je porušení Božího zákona lásky (1 Jan 3:4). Všichni jsme zhřešili a nedosáhli slávy Boží (Římanům 3:23). Každý z nás si za svou neposlušnost zasloužil trest smrti (Římanům 5:12; Římanům 6:23).
Pavel ilustroval hlubokou lásku Ježíše Krista, který za nás obětoval svůj život (Římanům 5:6-8). Kdyby nebyl nějak zaplacen trest za naše hříchy, byli bychom všichni odsouzeni k věčnému zatracení. Kristus, který žil dokonalý život jako Beránek Boží bez poskvrny, nahradil svou smrt za naši. Ve skutečnosti byla jeho smrt jedinou možnou náhradou za naši. Jeho oběť se stala platbou za naše hříchy. Zemřel za nás, abychom mohli s ním navždy sdílet život. Už nemůžeme žít podle svých vlastních tužeb. Stali jsme se Božím vykoupeným, nebo zakoupeným a zaplaceným majetkem (1. Korinťanům 6:19-20).
Jak Ježíš, tak Pavel jasně řekli, že velikonoční svátky mají pokračovat jako křesťanský svátek. Ježíš sám určil prvky velikonoční večeře, které musí být dodnes obřadně konzumovány, aby křesťané poznali důležité pravdy o Něm a o Božím plánu spásy.
Paschální oběť ve Starém zákoně předznamenávala Kristovo ukřižování. Novozákonní Pascha připomíná toto ukřižování. Dodržováním Paschy „zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1. Korinťanům 11:26). Nyní se podívejme na konkrétní pokyny Krista týkající se paschálního obřadu a poučení, které z něj máme vyvodit.
Lekce pokory a služby
Apoštol Jan popsal události posledního večera Ježíše Krista s jeho učedníky: „Před velikonočním svátkem Ježíš věda, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci, protože miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce.“ Během večeře Ježíš „vstal od večeře a odložil své šaty, vzal lněné plátno a přepásal se. Potom nalil do umyvadla vodu a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, kterým byl přepásán“ (Jan 13:1-5).
Umývání nohou druhým bylo aktem pokorné služby (1. Samuelova 25:41). Ježíš se sklonil, aby sám umyl nohy učedníkům, a tím je naučil důležitou duchovní lekci. Vyprávění pokračuje: „když jim umyl nohy a vzal si své šaty, opět zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy‘“ (Jan 13:12-14).
Ježíš zanechal svým učedníkům trvalou připomínku důležitosti pokorné služby druhým. Tím posílil dřívější lekci, kterou jim dal a která je zaznamenána v Matoušovi 20:25-28, kde napomínal své učedníky ohledně nesprávného a správného způsobu vedení: „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem. Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Jednoduchý čin umývání nohou druhým nás učí důležitou lekci, která úzce souvisí s Velikonocemi. Závěr zní: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám“ (Jan 13:15). Kolik křesťanů dnes následuje Kristův příklad a poslouchá jeho jednoduchý pokyn, aby si navzájem umývali nohy, a tento postoj projevuje ve svém životě? Jako Boží vykoupené vlastnictví skrze Kristovu oběť by měl být náš život zasvěcen službě Bohu a našim bližním.
Chléb: symbol Kristova těla
Později, když učedníci jedli, Ježíš vysvětlil, že jeden z nich ho brzy zradí (Matouš 26:21-25). Ale všimněte si Matouše 26:26: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil ho, dal učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.‘“ Nekvašený chléb, který se jedl během starozákonní Paschy, tak pro učedníky nabyl nového významu.
Kristovo tělo se mělo stát obětním darem za hříchy, neboť „jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy. Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. On však …jedinou oběť zaplatil za hříchy a navždy …Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni“ (Židům 10:10-14). Tím, že přijímáme oběť Ježíše Krista místo naší vlastní smrti na základě našeho pokání a víry, Bůh nám odpouští a „posvěcuje“ nás – odděluje nás – pro svatý účel poslušnosti vůči Němu.
Naše rozhodnutí jíst velikonoční chléb znamená, že chápeme, že Ježíš Kristus „ zrušení hříchu skrze svou oběť“(Židům 9:26). Dobrovolně souhlasil, že za nás podstoupí mučivou smrt. Kristus nesl na svém těle duševní a fyzické utrpení způsobené hříchem.
Ježíšova oběť je také úzce spjata s naším uzdravením. Petr napsal o Kristově utrpení, že „On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho zraněním jste byli uzdraveni“ (1. Petr 2:24). Izaiáš prorokoval o Ježíšově utrpení za nás: „jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni“ (Izaiáš 53:4-5).
Matouš 8:16-17 popisuje události uzdravení během Ježíšova působení a uvádí, že pomohl „mnoho démonizovaným; i vyhnal duchy slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.“
Ježíš zázračnými uzdraveními dokázal, že je zaslíbeným Mesiášem. Kromě toho, že prokázal svůj soucit, tato uzdravení také ukázala, že Kristus má moc odpouštět hříchy (Matouš 9:2-6).
Hřích přináší utrpení! Konečné uzdravení, které umožnila Kristova úplná oběť, zahrnuje celou osobnost člověka a zmírňuje a odstraňuje duševní, emocionální a fyzické utrpení, které je důsledkem našich hříchů.
Odpuštěním našich hříchů nám Kristus také umožnil získat věčný život. „Já jsem chléb života,“ řekl. „Vaši otcové jedli v pustině manu [výživnou látku, kterou Bůh poskytoval Izraelitům během jejich čtyřicetiletého putování pouští], a zemřeli. Toto [Kristus zde odkazuje na sebe] je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost. A chléb, který já dám za život světa, je mé tělo.“ (Jan 6:48-51).
Vztah vedoucí k novému způsobu života
Pesachový chléb nám připomíná úzký vztah, který mají křesťané s Ježíšem Kristem. V Římanům 6:1-6 Pavel ukazuje, že jakmile jsme symbolicky sjednoceni s Ježíšem ve smrti skrze křest, „my už hříchu neotročíme“, ale „vstoupili jsme na cestu nového života“. Jídlo chleba vyjadřuje naše odhodlání dovolit Kristu, aby v nás žil.
Apoštol Pavel popisuje toto sjednocení s Kristem v Galatským 2:20: „Jsem ukřižován s Kristem, ale žiji, již nežiji já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře Syna Božího, který mě miloval a vydal sám sebe za mě“ (KJV). Pavel pochopil, že sledování vlastních cest již není smyslem jeho života. Jeho vztah s Ježíšem Kristem se pro něj stal nanejvýš důležitým.
Apoštol Jan nám říká, co Kristus od nás očekává v našem vztahu s Ním: „A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání…Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on“ (1 Jan 2:3-6).
Pesachový chléb posiluje naše pochopení, že Ježíš Kristus, pravý „chléb života“, musí žít v nás, aby nám umožnil žít zcela nový život. Bůh nám odpouští hříchy, aby nás posvětil – aby nás i nadále oddělil pro svatý účel, aby nás vykoupil (tj. koupil za cenu). Nyní patříme Bohu, aby mohl naplnit svůj záměr v nás.
Význam pesachového vína
Proč Ježíš přikázal svým učedníkům, aby během velikonoční bohoslužby pili víno jako symbol své krve? Co to symbolizuje?
Kristus věděl, že pití malého množství vína jako symbolu jeho prolité krve se nám hluboce vryje do paměti a připomene nám, že jeho smrt byla za odpuštění našich hříchů.
Mezi Židy se stalo tradicí pít víno při jídle při svatých příležitostech, včetně Paschy. Ale Ježíš tomuto vínu v tuto noc přisoudil zvláštní význam: „Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: „Napijte se z něho všichni. Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám,
že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi v království svého Otce‘“ (Matouš 26:27-29).
Co se z tohoto symbolu máme naučit? Za prvé, Kristus věděl, že pití malého množství vína jako symbolu Jeho prolité krve hluboce zapůsobí na naši mysl a uvědomíme si, že Jeho smrt byla za odpuštění našich hříchů. „toto čiňte, kdykoliv byste pili, na mou památku“ (1. Korinťanům 11:25). Ježíš „nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů“ (Zjevení 1:5). Bůh nám odpouští naše hříchy skrze prolitou krev Ježíše (1. Jan 1:7).
Mnoho lidí obvykle chápe tento princip – že Bůh nám odpouští naše hříchy skrze krev Ježíše Krista –, ale ne každý si uvědomuje, jak k tomu dochází. Pavel vysvětlil, že „podle Zákona […] všechno se očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění [hříchů].“ (Židům 9:22, Nová americká standardní bible).
Starý zákon zaznamenává, jak Bůh nařídil izraelským kněžím, aby plnili určité povinnosti, které zahrnovaly systém očištění a očisty pomocí krve obětovaných zvířat, čímž předznamenal prolití Kristovy krve, konečnou oběť za hříchy. Nařídil národu, aby se řídil tímto dočasným systémem rituálního očištění od hříchů (Židům 9:9-10). Zvířecí oběti sloužily jako symbol nebo zástupce jediné skutečné a budoucí oběti, Ježíše Krista, který jednou provždy zaplatil za hříchy všech lidí.
Bible učí, že život člověka je v jeho krvi (Genesis 9:4). Když člověk ztratí dostatečné množství krve, zemře. Proto krev, když je prolita, přináší smíření za hřích, který způsobuje smrt (Leviticus 17:11). Ježíš prolil svou krev, když byl bičován, ukřižován a proboden (Lukáš 22:20; Izaiáš 53:12). Prolil svou krev a zemřel za hříchy lidstva.
Při přijímání vína během velikonoční bohoslužby bychom měli pečlivě uvažovat o jeho významu. Ta malá část vína představuje samotnou životní krev, která tekla z umírajícího těla Ježíše Krista za odpuštění našich hříchů (Efezským 1:7). S tímto odpuštěním přichází nakonec osvobození od smrti.
Krev Ježíše Krista nejenže zcela zakrývá naše hříchy, ale také umožňuje odstranění naší viny. Židům 9:13-14 srovnává fyzickou oběť zvířete s krví Kristovou: „Jestliže totiž krev kozlů a býků a popel z jalovice kropením posvěcuje znečištěné k čistotě těla, čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu?“
Slovo „svědomí“ pochází z latinského slova „conscire“, což znamená „být si vědom viny“. Naše svědomí je naše vědomí dobra a zla.
Naše účast na víně v novozákonní velikonoční slavnosti je vyjádřením víry, že Bůh nám skutečně odpustil. Jsme osvobozeni od hříchu a viny (Jan 3:17-18) a naše srdce jsou „osvobozena od pocitu hříchu“ (Židům 10:22, Bible v základním překladu). Žijeme v novosti života s čistým svědomím (Římanům 6:14).
Někteří lidé se však cítí vinni i poté, co činili pokání. Ačkoli by nás naše svědomí mělo okamžitě usvědčit, když znovu zhřešíme, neměli bychom pokračovat v odsuzování sebe sama za hříchy, které nám Bůh již odpustil. Místo toho bychom měli plně důvěřovat v Boží dar osvobození od viny (1 Jan 1:9; 1 Jan 3:19-20).
Přístup k Otci
Kristova prolitá krev nám také umožňuje přístup k samotnému trůnu Boha Otce. Podle Staré smlouvy mohl do oblasti svatostánku známé jako Nejsvětější místo nebo Svatyně svatých vstoupit pouze velekněz (Židům 9:6-10). „Místo smíření“ umístěné tam nahoře na truhle smlouvy představovalo Boží trůn. Leviticus 16 popisuje obřad, který se konal každý rok při jiné svaté příležitosti, v den smíření. V té době velekněz vzal krev kozla, která symbolizovala budoucí oběť Ježíše Krista, a pokropil jí slitovnici, aby Izraelité mohli být symbolicky očištěni od všech svých hříchů (Židům 9:5-16).
Protože krev Ježíše Krista odstraňuje hřích a činí nás čistými před Bohem, můžeme mít přímý přístup k Otci (Židům 9:24). Ježíš, jako náš velekněz, vstoupil do svatyně svatých skrze svou vlastní krev (Židům 9:11-12). Nyní se můžeme přiblížit k Bohu Otci bez váhání nebo strachu z odmítnutí, ale s důvěrou a jistotou (Židům 10:19-22).
Židům 4:16 hovoří o této jistotě, kterou můžeme mít při přibližování se k Bohu: „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“ Ježíš Kristus nám umožňuje zažít tento důvěrný vztah s naším Otcem.
Naše smlouva s Bohem
Kristova krev také znamená, že uzavřel smlouvu, nebo dohodu. Jak jsme viděli, když Ježíš podával svým učedníkům víno během jejich poslední společné večeře, řekl jim: „toto je má krev nové smlouvy“ (Matouš 26:27-28).
Proč se toto víno nazývá „krev nové smlouvy“? Autor knihy Židům vysvětluje, že poté, co Bůh na hoře Sinaj uložil starověkému Izraeli to, co dnes nazýváme Starou smlouvou, a poté, co Izraelité odpověděli poslušným závazkem, byla smlouva stvrzena obřadem pokropení krví. Autoři Bible to nazvali „krev smlouvy“ (Židům 9:18-20; Židům 9:13:20; Exodus 24:3-8).
Musíme pochopit, že pokání, křest a přijetí oběti Ježíše Krista – spolu s vírou v Jeho slib odpuštění našich hříchů – tvoří smlouvu s Bohem. Prostřednictvím této smlouvy, kterou s vděčností přijímáme a na kterou se můžeme zcela spolehnout (Židům 6:17-20), nám Bůh uděluje věčný život. Přijetím Kristovy oběti za odpuštění hříchů vstupujeme do smluvního vztahu s Bohem vesmíru. Podmínky této smlouvy jsou absolutní, protože byla zpečetěna prolitou krví Ježíše Krista (Židům 9:11-12, Židům 9:15). Na tuto smlouvu si připomínáme každý rok, když slavíme Velikonoce.
Jaké jsou podmínky tohoto smluvního vztahu? „Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po těch dnech, praví Pán: budu dávat své zákony do jejich srdce a napíši je do jejich mysli,‘ dodává: ‚a na jejich hříchy a jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu‘“ (Židům 10:16-17).
Starověký Izrael neměl srdce, aby věrně dodržoval Boží přikázání (Deuteronomium 5:29). Pod Novou smlouvou však Bůh zapisuje své zákony do našich srdcí a myslí. Nejedná se o zákony fyzického očištění obsažené v systému obětí, omývání a rituálů ve svatyni. Jsou to naopak svaté a spravedlivé zákony, které definují správné chování vůči Bohu a bližním (Římanům 7:12) a vedou k věčnému životu (Matouš 19:17). Pití velikonočního vína symbolizuje naše přijetí tohoto smluvního vztahu, který je potvrzen krví Ježíše Krista.
Každoroční dodržování v rané církvi
Nový zákon ukazuje, že křesťané pokračovali v dodržování každoročních svátků v době, kterou Bůh přikázal. Jak jsme viděli, Ježíš v mládí každoročně slavil Paschu v určený den (Lukáš 2:41) a tuto praxi pokračoval se svými učedníky. Raná církev pokračovala v dodržování ostatních svátků v určených termínech. Například Skutky apoštolů zaznamenávají, že Ježíšovi následovníci se sešli, aby oslavili svátek Letnic: „Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě“ (Skutky 2:1).
Písmo nijak nenaznačuje, že by raná církev přidávala nebo měnila data, která Bůh stanovil pro své svátky. Výraz v 1. Korinťanům 11:26 – „Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich” – jednoduše znamená pokaždé, když to křesťané dělají. A to se týká dodržování Paschy každý rok v příslušný den, čímž „zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“
Bible stanoví každoroční dodržování Paschy a historie zaznamenává její každoroční slavení jako zvyk rané církve. Pascha, jako památka Ježíšovy smrti, se má dodržovat jednou za rok, a ne kdykoli nebo jakkoli často si to člověk zvolí, stejně jako všechny ostatní výroční svátky. Ani Ježíš Kristus, ani jeho apoštolové nenaznačili, že bychom měli měnit, kdy nebo jak často dodržujeme některý z Božích svatých svátků.
Podle jejich příkladu bychom měli pokračovat v dodržování Paschy na začátku večera 14. dne prvního měsíce (Abib nebo Nisan) hebrejského kalendáře. (Seznam dat najdete v publikaci „Roční svátky Boha – kalendář svatých dnů”.)
Během svého posledního Pesachu se svými učedníky Ježíš vysvětlil, že tato oslava má významný dopad i na budoucnost. V Matoušovi 26:29 jim řekl: „že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi v království svého Otce.“
Každoroční slavení Paschy nám připomíná, že Bůh je ten, kdo odpouští hříchy a skrze oběť Ježíše Krista, naší Paschy, nám dává věčný život v Jeho království. Toto sváteční období je připomínkou trvající role našeho Stvořitele v záchraně lidstva.

>>>>>> Designpics <<<<<<
Svátek nekvašených chlebů: Nahrazení hříchu chlebem života
Dny nekvašených chlebů nám připomínají, že s Boží pomocí musíme odstranit a vyhýbat se všem druhům hříchu ve všech oblastech našeho života.
______________________________________________________________________
Hned po Velikonocích následuje svátek, který znázorňuje další krok v naplnění Božího plánu. Jak můžeme pokračovat v vyhýbání se hříchu, když nám Bůh skrze Kristovu oběť odpustil naše hříchy, protože musíme žít v novosti života? Jak máme žít jako Boží vykoupený lid? Odpověď najdeme v pozoruhodné symbolice svátku nekvašených chlebů.
Když Bůh vysvobodil Izrael z Egypta, řekl svému lidu: „Sedm dnů budete jíst nekvašený chléb“ (Exodus 12:15). Exodus 12:39 dále vysvětluje: „ Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože nevykynulo. Když byli vypuzeni z Egypta, nemohli otálet a nepřipravili si ani potravu.“
Kvas je látka, jako například droždí, která způsobuje kynutí chlebového těsta. A proces kynutí trvá určitou dobu. Izraelité neměli při odchodu z Egypta čas nazbyt, a tak upekli a snědli plochý chléb. To, co začalo jako nutnost, pokračovalo celý týden. Bůh tento čas příhodně nazval Svátek nekvašených chlebů (Leviticus 23:6) nebo Dny nekvašených chlebů (Skutky 12:3).
Když Ježíš přišel na zem jako člověk, dodržoval tento sedmidenní svátek – někdy nazývaný Židy svátkem Paschy, protože Dny nekvašených chlebů následovaly bezprostředně po Pasše, takže tyto dva sousedící svátky mohly vypadat jako jeden – a ve skutečnosti se témata Paschy přenášejí i do svátku nekvašených chlebů. Ježíš tento svátek dodržoval jako dítě a později jako dospělý (Lukáš 2:41; Matouš 26:17). Raná církev, napodobující Krista v jeho náboženských zvyklostech, jej také dodržovala.
Nejstarší pokyny a Kristovo učení
Bůh dal Izraelitům své nejstarší biblické pokyny týkající se tohoto svátku, když se připravovali na odchod z Egypta: „Sedm dní budete jíst chléb bez kvasu. První den odstraňte z vašich domů kvas, neboť kdokoli by od prvního do sedmého dne jedl něco kvašeného, bude vyobcován z Izraele. První den se shromážděte na svaté shromáždění a sedmého dne také. V tyto dny nebudete dělat žádnou práci, kromě přípravy jídla, které každý sní – to je vše, co smíte dělat“ (Exodus 12:14-16, Nová mezinárodní verze). Jednalo se tedy o sedmidenní svátek, přičemž první a sedmý den byly každoročními sabaty neboli svatými dny.
Každý rok, když Izraelité slavili tento svátek, připomínal jim Boží vysvobození jejich předků z Egypta. Stvořitel přikázal: „Slavte svátek nekvašených chlebů, neboť právě v tento den jsem vyvedl vaše oddíly z Egypta“ (Exodus 12:17, NIV). Exodus z Egypta zůstává základním důvodem pro dodržování tohoto svátku dodnes. Stejně jako Bůh vysvobodil starověký Izrael, vysvobozuje nás z našich hříchů a obtíží.
Nyní si všimněte Ježíšova učení o kvasu, které rozšiřuje význam tohoto svátku. Během svého působení Ježíš vykonal dva zázraky, při nichž nakrmil tisíce lidí. Po jedné z těchto událostí, když jeho učedníci obešli Galilejské moře, zapomněli si vzít s sebou chléb. Ježíš jim tedy řekl: „Dávejte pozor a varujte se kvasu farizeů a saduceů“ (Matouš 16:5-6, NASB).
Učedníci si mysleli, že Ježíš mluví o jejich nedostatku chleba. On však využil této příležitosti, aby je poučil pomocí symboliky kvasu. Kristus se jich zeptal: „Jak to, že nechápete, že jsem nemluvil o chlebu? Ale dejte si pozor na kvas farizeů a saduceů.“ Tehdy učedníci „pochopili, že nemluvil o kvasu chleba, ale o učení farizeů a saduceů“ (Matouš 16:11-12, NASB).
Někteří členové náboženské instituce v Kristově době učili a praktikovali lidské tradice, které byly ve skutečnosti v rozporu s Božím zákonem, a tedy hříšné. Jak jim Ježíš řekl: „Zrušili jste Boží slovo pro svou tradici. Pokrytci!“ (Matouš 15:6-7).
Dny nekvašených chlebů nám připomínají, že s Boží pomocí musíme odstranit a vyhýbat se veškerému hříchu – symbolizovanému kvasem – a žít upřímně podle Božích přikázání ve všech oblastech našeho života.
Trvalý význam těchto dnů
Během svátku nekvašených chlebů učil Pavel stejné duchovní lekce, jaké učil Ježíš, a přirovnával hřích ke kvasu. Pavel pokáral korintskou církev za její rozdělení a toleranci sexuálního zneužití a napsal: „Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“ (1 Korinťanům 5:6-8).
Církev v Korintu zjevně a nezpochybnitelně slavila svátek nekvašených chlebů, na který Pavel opakovaně odkazoval. Pavel však použil věrnou poslušnost Korinťanů při fyzickém dodržování svátku (odstraňování kvasu z jejich domovů) jako základ, aby je povzbudil k oslavě tohoto svátku s správným pochopením jeho duchovního významu.
Dnes nám odstranění kvasu z našich domovů na sedm dní připomíná, že i my musíme skrze modlitbu, Boží pomoc a porozumění rozpoznat, vyhnat a vyhýbat se hříchu. Svátek nekvašených chlebů je tedy časem osobní reflexe. Měli bychom meditovat o svém postoji a chování a prosit Boha, aby nám pomohl rozpoznat a překonat naše nedostatky.
Pavel hovořil o této tolik potřebné sebereflexi v 2 Korinťanům 13:5, když řekl korintské církvi: „Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení.“
Uplatnění duchovních poučení
Učíme se tím, že něco děláme. Duchovní poučení získáváme tím, že děláme fyzické věci. Plnění úkolu zbavit naše domovy kvasu a vyhýbat se kvasu po celý týden nám připomíná, že máme bděle hlídat hříšné myšlenky a činy, abychom se jim mohli vyhnout. Bůh ví, že navzdory našim dobrým úmyslům všichni hřešíme.
Mnoho let po svém obrácení popsal Pavel silnou lidskou tendenci k hříchu: „Nalézám tedy tento zákon: Když chci činit dobro, je při mně zlo. Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu“ (Římanům 7:21-25).
Pavel věděl, že život sám o sobě je bojem s hříchem. Bible hovoří o „hřích snadno nás ovíjející “ (Židům 12:1). V boji o překonání hříchu máme svou vlastní roli. Musíme se však spolehnout na Boží pomoc. Pavel to vysvětlil Filipským slovy: „S bázní a chvěním pracujte na svém spasení, neboť Bůh je ten, který ve vás působí, abyste chtěli i činili podle jeho vůle“ (Filipským 2:12-13, KJV).
Pavel skutečně neukončil svou úvahu o boji s hříchem v Římanům 7 zdánlivě beznadějnou poznámkou o tom, že zůstáváme otroky hříchu. V kapitole 8 pokračoval a ukázal, že se můžeme osvobodit od cesty hříchu a smrti – s Kristovou pomocí skrze Božího Ducha Svatého.
Dodržování svátků nekvašených chlebů nám pomáhá uvědomit si, jak velmi potřebujeme Ježíšovu pomoc při překonávání našich slabostí. To se odráží v druhém aspektu toho, jak Bůh přikazuje dodržovat tento svátek – tím, že po sedm dní jíme nekvašený chléb. Jaký význam má nekvašený chléb, který máme jíst?
Poučení z jídla nekvašeného chleba
Abychom účinně odstranili hřích a zabránili mu, aby se znovu uchytil v našem životě, musíme něco udělat – musíme nahradit své lidské slabosti a hříšné sklony něčím mnohem lepším. To se učíme z Božího pokynu jíst nekvašený chléb po celou dobu tohoto svátku.
Co nekvašený chléb symbolizuje? Ježíš sám to vysvětluje v Janovi 6. Když se blížil svátek nekvašených chlebů a krátce poté, co vykonal velký zázrak a nasytil tisíce lidí (Jan 6:4-13), všimněte si, co řekl davu, který ho následoval, včetně některých výroků, kterých jsme se dotkli v minulé kapitole o Pesachu:
„Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka… ne Mojžíš vám dal chléb z nebe, nýbrž můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu….
„Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit..Já jsem ten živý chléb…Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako vaši otcové jedli manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost..
„Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost. A chléb, který já dám za život světa, je mé tělo…Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako vaši otcové jedli manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost“ (Jan 6:27-58).
Všimněte si různých výrazů, které Ježíš použil pro sebe – „pravý chléb z nebe“, „chléb Boží“, „chléb života“ a „živý chléb, který sestoupil z nebe“. Zdůraznil, že tento „chléb“, který Bůh poskytne, udělá mnohem víc, než jen uspokojí jejich fyzický hlad, jako to udělal, když je zázračně nakrmil. Uspokojí mnohem hlubší duchovní hlad a naplní duchovní prázdnotu, která existuje v každém člověku.
Význam chleba
Jak významný byl chléb pro lidi té doby? Byl zásadní v mnoha ohledech. Chléb byl nejdůležitější součástí jejich stravy. Jedl se při každém jídle. Byl tak běžný, že výraz „lámat chléb“ znamenal jíst jídlo. Slova „chléb“ a „jídlo“ byla prakticky synonyma. Na cestách bylo běžné brát si s sebou chléb, aby se člověk nasytil. Značnou část dne typické ženy zabíralo mletí obilí na mouku a pečení chleba z této mouky.
Chléb byl klíčovou součástí celého dne. Pro lidi té doby znamenal všechno. Chléb udržoval jejich životy. Bez chleba člověk trpěl hladem nebo hladověl. To se odráží i v části modlitby Páně: „Dej nám dnes náš denní chléb.“ Chléb byl pro lidi životně důležitý, proto se v evangeliích zmiňuje více než 60 krát.
Co tedy Ježíš Kristus míní tím, že se nazývá „pravým chlebem z nebe“, „chlebem Božím“ a „chlebem života“? Říká tím, že stejně jako fyzický chléb byl nezbytný pro fyzický život, On jako Chléb Boží, Chléb z nebe a Chléb života je nezbytný pro náš duchovní a věčný život! Bez něj nemáme a nemůžeme mít věčný život!
Vidíme tedy, že duchovní poučení z Božího přikázání jíst nekvašený chléb během tohoto svátku je, že pokud chceme zbavit svůj život kvasu hříchu a zla, musíme svůj život naplnit nekvašeným chlebem života, Ježíšem Kristem. Musíme ho přijmout do svého života.
To znamená, že Ho přijímáme jako konečnou autoritu ve svém životě. Znamená to, že po Něm toužíme stejně jako po fyzickém jídle. Znamená to, že toužíme poznat Ho, abychom se mohli stát jako On ve všech aspektech svého života. Znamená to, že studujeme Jeho učení a příklad, abychom Ho mohli lépe následovat jako učedníci. Znamená to, že Jeho priority jsou i našimi prioritami. Znamená to přijmout celé Boží slovo a žít podle něj.
To vše je součástí toho, co měl na mysli apoštol Pavel, když napsal v Galatským 2:19-20: „S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“
Tento svátek je jistě časem radosti, protože On nám zdarma dává pomoc, kterou potřebujeme, abychom opustili život v hříchu a vedli nový život. Ježíš Kristus, Beránek Boží, byl obětován za odpuštění našich hříchů, čímž nám umožnil být nekvašení, očištěni od hříchu. A On nám i nadále pomáhá zbavit se hříchu tím, že v nás přebývá skrze Ducha Svatého, čímž nás vede k pravidelnému pokání a dává nám sílu žít v poslušnosti Bohu – což nás přivádí k tématu další kapitoly.

>>>>>> 123RF <<<<<<
Svátek Letnic: První plody Boží sklizně
Letnice nám připomínají, že Bůh uděluje svého Ducha svatého prvním plodům své duchovní sklizně.
______________________________________________________________________
V procesu zjevování svého plánu spásy pro lidstvo stanovil Bůh své výroční svaté dny kolem období sklizně na Blízkém východě (Leviticus 23:9-16; Exodus 23:14-16). Stejně jako jeho lid sklízel úrodu kolem těchto tří svátečních období, Boží svaté dny nám ukazují, jak Bůh sklízí lidi pro věčný život ve svém království.
Svaté dny mají význam, který na sobě navazuje. Společně postupně odhalují, jak Bůh pracuje s lidstvem.
Dříve jsme viděli, že Pesach symbolizuje Kristovo obětování sebe sama za nás, aby nám byly odpuštěny hříchy a abychom byli vykoupeni ze smrti. Dozvěděli jsme se také, jak nás Dny nekvašeného chleba učí, že musíme odstranit a vyhýbat se hříchu a místo toho poslouchat Boha ve svých činech a postojích. Další svátek a svatý den, Letnice, staví na tomto důležitém základu.
Tento svátek je známý pod několika jmény, která vycházejí z jeho významu a načasování. Je také známý jako Svátek sklizně (Exodus 23:16) a představuje prvotiny (Numeri 28:26) shromážděné jako výsledek práce těch, kteří dokončili jarní sklizeň obilí ve starověkém Izraeli (Exodus 23:16).
Nazývá se také Svátek týdnů (Exodus 34:22), protože tento název pochází ze sedmi týdnů plus jeden den (celkem 50 dní), které se počítají k určení data tohoto svátku (Leviticus 23:16). Podobně v Novém zákoně, který byl napsán v řečtině, je tento svátek známý jako Letnice (Pentekostos v originále), což znamená „padesátý“ (W.E. Vine, Vine’s Complete Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1985, „Pentecost“).
Mezi Židy je nejoblíbenějším názvem pro tento svátek Svátek týdnů nebo Shavuot v hebrejštině. Při oslavách tohoto svátku si mnoho Židů připomíná jednu z největších událostí v historii, Boží zjevení zákona na hoře Sinaj.
Letnice však nepředstavují pouze darování zákona; prostřednictvím velkého zázraku, který se stal během prvních Letnic v rané církvi, také ukazují, jak můžeme vytrvale žít podle duchovního záměru Božích zákonů.
Dar Letnic: Duch Svatý
Bůh si vybral první Letnice po vzkříšení Ježíše Krista, aby vylil svého Ducha Svatého na 120 věřících (Skutky 1:15). „Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Skutky 2:1-4).
Mluvení v různých jazycích se odehrálo, když se v Jeruzalémě shromáždil dav lidí z mnoha národů a každý návštěvník slyšel řeč učedníků ve svém rodném jazyce (Skutky 2:6-11). Tyto ohromující události dokázaly přítomnost Ducha svatého.
Lidé z Jeruzaléma, kteří byli svědky tohoto zázračného jevu, byli zpočátku ohromeni a někteří přisuzovali prohlášení křesťanů opilosti (Skutky 2:12-13). Apoštol Petr, nyní naplněný Duchem Svatým, odvážně vysvětlil davu, že se jedná o naplnění Joelova proroctví: „I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji svého Ducha na každé tělo“ (Skutky 2:17; Joel 2:28).
Petr vysvětlil, jak mohou i jeho posluchači přijmout tohoto Ducha: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijměte dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh“ (Skutky 2:38-39).
Bůh použil tyto zázraky a Petrovo kázání, aby v jeden den přidal ke své církvi 3 000 lidí. Tito obrácení byli všichni pokřtěni a přijali Ducha Svatého (Skutky 2:40-41). Od tohoto klíčového okamžiku je Boží Duch dostupný všem, kteří skutečně činí pokání a jsou správně pokřtěni. Den nebo svátek Letnic je každoroční připomínkou toho, že Bůh vylil svého Ducha, aby založil svou církev, skupinu věřících, kteří jsou vedeni Jeho Duchem.
Proč potřebujeme Božího Ducha
Z lidského hlediska, bez ohledu na to, jak moc se snažíme, stále hřešíme (1 Královská 8:46; Římanům 3:23). Uznávajíc tuto vrozenou slabost lidstva, Bůh v Deuteronomiu 5:29 naříkal: „Kéž by se stalo, aby měli taková srdce, báli se mě a po všechny dny zachovávali všechny mé příkazy, aby se navěky vedlo dobře jim i jejich synům!“
Zde Bůh vysvětluje, že lidstvo má problém se srdcem. Akademická znalost zákona nám neumožňuje myslet jako Bůh. Stát se zbožným v našich myšlenkách, postojích a činech je mimo chápání a schopnosti mužů a žen bez dalšího přísadového prvku –Božího Ducha.
Boží způsob myšlení přináší mír, štěstí a starost o druhé. Ježíš pochválil náboženského učence, který správně citoval podstatu Božího zákona: „Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého“ (Lukáš 10:27). Tento muž citoval Deuteronomium 6:5 a Leviticus 19:18, dvě knihy z Pentateuchu (prvních pět knih Starého zákona). Ježíš zde potvrdil, že Starý zákon je založen na těchto dvou velkých principech lásky (Matouš 22:40).
Podstatou Božího zákona je láska (Římanům 13:8-10; 1 Tesalonickým 4:9). Bůh dal svá přikázání, protože nás miluje. Jan napsal křesťanům, kteří měli Božího Ducha: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká“ (1 Jan 5:2-3).
Protože Boží Duch nyní přebýval v církvi, její členové mohli projevovat opravdovou lásku. „Nové přikázání vám dávám,“ řekl Ježíš, „abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás…Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:34-35). Boží dar Ducha svatého o Letnicích umožnil církvi plně vyjádřit Boží přikázání lásky.
Ježíš Kristus: první plody věčného života
První plody jsou první zemědělské produkty, které dozrají. V celé Bibli používá Bůh analogii sklizně – a zejména na Letnice první plody – k ilustraci aspektů svého plánu spásy. Izrael tento den slavil na konci jara po sklizni ječmene a pšenice. Zvláštní obětování prvních zralých zrn během svátků nekvašených chlebů, zvané obětování snopu, znamenalo začátek sklizně, která pokračovala dalších 50 dní a vyvrcholila Letnicemi (Leviticus 23:11). Tato jarní sklizeň byla prvotinami ročního zemědělského cyklu.
Jedním z prvních ponaučení Nového zákona o sklizni je, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. (1. Korinťanům 15:20). Obětování snopu představovalo Ježíše Krista, který byl „prvorozený všeho stvoření“ a „prvorozený z mrtvých“ (Kolosanům 1:15, 18). Představil se Bohu Otci v neděli po svém vzkříšení, v ten samý den během svátků nekvašených chlebů, kdy měl být před Bohem obětován první snop jarní sklizně.
Brzy ráno prvního dne týdne, když bylo ještě tma a Ježíš již vstal z mrtvých (Jan 20:1), přišla Marie Magdaléna k jeho hrobu a zjistila, že kámen před ním byl odvalen. Běžela říct Petrovi a Janovi, že Ježíš už není v hrobě. Oba muži spěchali, aby se na to podívali, a ověřili, že Ježíšovo tělo zmizelo (Jan 20:2-10). Marie se také vrátila a poté, co Petr a Jan odešli, stála před hrobem (Jan 20:11). Když plakala, Ježíš se jí zjevil, ale nedovolil jí, aby se ho dotkla, protože „ještě nevystoupil“ k Otci (Jan 20:17).
Později téhož dne se Ježíš znovu zjevil. Tentokrát dovolil některým ženám, aby se ho dotkly (Matouš 28:9). Jeho vlastní slova ukazují, že mezi okamžikem, kdy ho Marie Magdaléna uviděla, a okamžikem, kdy dovolil ženám, aby se ho dotýkaly, vystoupil k Otci a byl jím přijat.
Obřad obětování snopu, který Bůh dal starověkému Izraeli, tak představuje přijetí Ježíše Krista jeho Otcem jako „prvotina těch, kdo zemřeli“ (1. Korinťanům 15:20).
Církev jako prvotiny
Římanům 8:29 hovoří o Ježíši Kristu jako o „prvorozený mezi mnoha bratřími“. Novozákonní církev je však také považována za prvotinu. Jakub o Otci řekl: „On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření“ (Jakub 1:18).
Boží Duch v nás, nás identifikuje a posvěcuje – odděluje nás jako křesťany. „Jestliže však někdo nemá Kristova ducha,“ napsal Pavel, „ten není jeho“ a „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové“ (Římanům 8:9, Římanům 8:14).
Pavel také označil členy církve jako ty, „kteří máme prvotiny Ducha“ (Římanům 8:23). Narážel na několik křesťanů z prvního století jako na prvotiny Božího povolání (Římanům 16:5; 1. Korinťanům 16:15).
Význam toho, že autoři Bible nazývají tento Boží lid prvotinami, se stává zřejmým, když se podíváme na Jan 14:6. Zde Ježíš řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než li skrze mne“.
Kolik lidí v průběhu staletí skutečně přijalo a praktikovalo způsob života, který Ježíš učil? I dnes mnoho lidí o Ježíši Kristu nikdy neslyšelo, nebo slyšelo jen velmi málo. Jak jim Bůh nabídne spásu?
Jen málo lidí chápe, že Bůh se řídí systematickým plánem, symbolizovaným Jeho svatými dny, aby spasil všechny lidi tím, že všem nabídne věčný život ve Svém království. V tomto světě jsme teprve na začátku žně pro Boží království.
Apoštol Pavel to pochopil: „Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli…Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi“ (1. Korinťanům 15:20, 1. Korinťanům 15:22-23). Každý, kdo je nyní povolán a vyvolen Bohem, je spolu s Kristem zahrnut mezi Boží první plody.
Bible nás učí, že Bůh musí povolat lidi (Jan 6:44; Jan 6:63). Náš Stvořitel tedy řídí načasování své sklizně. Když Bůh založil svou církev tím, že v den Letnic, 50 dní po Ježíšově vzkříšení, dal věřícím svého Ducha, rozšiřoval svou duchovní sklizeň. Bylo to začátkem toho, co prorokoval Joel, že Bůh nakonec vylije svého Ducha na „každé tělo“ (Joel 2:28-29; Skutky 2:14-17).
Duch Svatý v akci
Příchod Ducha Svatého dramaticky změnil životy těchto prvních křesťanů. Kniha Skutků je plná zpráv o pozoruhodném duchovním vlivu rané církve na okolní společnost. Proměna byla tak zřejmá, že nevěřící obvinili křesťany, že „pobouřili celý svět,“ (Skutky 17:6). Taková byla dynamická, zázračná moc Ducha Svatého.
Abychom plně pochopili, jak může Boží Duch působit v našich životech, musíme pochopit, co je Duch Svatý. Není to osoba, která spolu s Bohem Otcem a Kristem Synem tvoří „Svatou Trojici“. V Písmu je Duch Svatý popsán jako moc Boží působící v našich životech (Skutky 1:8; Římanům 15:13, Římanům 15:19), stejná moc, která působila v službě Ježíše Krista (Lukáš 4:14; Skutky 10:38). (Chcete-li se dozvědět více o tom, co je Duch Svatý, přečtěte si naše bezplatné pomůcky ke studiu Bible Transforming Your Life: Proces obrácení, Kdo je Bůh? a Je Bůh Trojice?)
Tato božská síla nám umožňuje být „vedeni Duchem Božím“ (Římanům 8:14). Byla to stejná síla, která proměnila životy prvních křesťanů a která působí v církvi i dnes. Pavel řekl Timoteovi, že Boží Duch je „duch moci a lásky a rozvahy” (2. Timoteovi 1:7).
Letnice nám každoročně připomínají, že náš Stvořitel stále koná zázraky, uděluje svého Ducha těm, kteří jsou povoláni, aby byli prvotinami Jeho duchovní sklizně, a dává jim moc vykonávat Jeho dílo v tomto světě.

>>>>>> Designpics <<<<<<
Svátek troubení: Zlomový bod v dějinách
Svátek troubení znázorňuje návrat Ježíše Krista na zem, aby založil Boží království.
______________________________________________________________________
Svátek troubení ohlašuje podzimní svátky, které představují vyvrcholení současné éry lidstva a začátek neuvěřitelného období, během kterého bude Bůh hrát mnohem přímější roli ve světových událostech. Tento svátek, který je svatým dnem, skutečně signalizuje zásah Boha do dění lidstva na globální úrovni. Svátek troubení tak představuje dramatický bod obratu v dějinách lidstva.
Tento svátek také označuje začátek třetího a posledního svátečního období (Exodus 23:14; Deuteronomium 16:16), které zahrnuje poslední čtyři svaté dny v roce.
Návrat Ježíše Krista!
Svátek troubení na trubky znázorňuje nic menšího než návrat Ježíše Krista na zem, aby založil Boží království! Kniha Zjevení odhaluje sled událostí, které otřesou zemí a které ohlašují andělé troubící na sedm trubkách. Zaznění poslední trubky sedmým andělem znamená, že „království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista“ (Zjevení 11:15, English Standard Version). Bible předpovídá, že v této době se Ježíš Kristus konečně vrátí na zem. Ze všech proroctví v Bibli je toto jistě nejvíce vzrušující zpráva pro tento unavený, hříchem naplněný svět!
Svátek troubení také označuje budoucí naplnění mnoha proroctví Starého zákona, která hovoří o Mesiáši, který přijde jako král z rodu Davidova, usedne na trůn Izraele a bude vládnout s mocí a autoritou nad všemi národy. Myšlenka na vítězného Mesiáše byla v myslích apoštolů ihned po Ježíšově vzkříšení. Když se jim zjevil těsně před svým návratem do nebe, zeptali se ho: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Skutky 1:6).
Ještě během svého pozemského působení Ježíš hovořil o rozdílech mezi svým prvním a druhým příchodem. Když ho před ukřižováním vyslýchal římský guvernér Judeje Pontius Pilát, Ježíš jasně prohlásil, že v té době nepřišel vládnout. „Mé království není z tohoto světa,“ řekl Ježíš guvernérovi. „kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud“ Pilát se ho tedy zeptal: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl, že ano: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18:36-37).
Po Kristově vzkříšení apoštolové s nadšením očekávali naplnění Ježíšových slibů. Znali mesiášská proroctví, jako například Izaiášovo, které popisuje dobu, kdy „na jeho rameni spočine panství” a „Nebude konce vzrůstu jeho panství a pokoje na“ (Izaiáš 9:6-7).
Na otázku apoštolů, kdy pak se to uskutečníí, Ježíš odpověděl, že jim nepřísluší znát „časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomo“ (Skutky 1:7). Místo toho jim Kristus řekl, aby se soustředili na šíření evangelia – této dobré zprávy – po celém světě. Později, v pravý čas, apoštolové pochopili, že Jeho druhý příchod nemusí být nutně bezprostřední. Četné biblické verše popisují svaté, jak netrpělivě očekávají Jeho návrat.
Proč symbolika trubek?
Vzrušení tohoto svatého dne, který připomíná tyto monumentální události, je zachyceno v symbolice tohoto svátku. Starověký Izrael jej slavil „svatým shromážděním, které se připomínalo troubením na trubky“ (Leviticus 23:24, NIV).
Jaký význam mají dramatické zvuky doprovázející tento den? Abychom lépe pochopili symboliku trubek, podívejme se na použití tohoto hudebního nástroje v Bibli.
Bůh dal starověkému Izraeli pokyny, jak správně používat trubky – v té době duté zvířecí rohy, známé jako šofar, a kovové nástroje – k sdělování důležitých zpráv. Zvuk jedné stříbrné trubky znamenal shromáždění izraelských vůdců. Dvě troubily svolávaly shromáždění celého lidu (Numeri 10:3-4). Bůh také použil šofar, aby oznámil své setkání s Izraelem, když sestoupil na horu Sinaj (Exodus 19:16).
Trubky mohly také znít jako varování. Numeri 10:9 říká: „A když ve své zemi vytáhnete do boje proti protivníkovi, který vás bude utlačovat, trubte poplašně na trubky.“ V tomto případě trubky zněly jako varování před blížícím se nebezpečím a bezprostřední válkou.
Trubky mohly také vydávat slavnostní zvuk: „I v den vaší radosti, o určených svátcích či na počátku novoluní trubte na trubky…Tak se stanou vaší připomínkou před vaším Bohem“ (Numeri 10:10).
Díky své schopnosti přenášet zvuk na velké vzdálenosti byly trubky v dávných dobách vynikajícími nástrojem pro upoutání pozornosti lidí. V souvislosti s tímto svátkem Žalm 81:4 nabádá: „při novoluní trubte na beraní roh…v den našeho svátku.“
Rozšíření významu trubek
Autoři Nového zákona odhalili další pochopení významu troubení na trubky. Všimněte si Pavlova popisu návratu Ježíše Krista: „rotože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. 17Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem“ (1. Tesalonickým 4:16-17).
Pavel také mluvil o dni, kdy budou první plody, symbolizované Letnicemi, vzkříšeny k nesmrtelnému životu. V 1. Korinťanům 15:52 říká, že se to stane „naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni“ Takto probudí poslední troubení této poslední trubky mrtvé!
Jak jsme viděli dříve, apoštol Jan spojil troubení na trubku s Kristovým návratem, když napsal: „Zatroubil sedmý anděl. A v nebi se ozvaly mocné hlasy, které říkaly: „Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista, a bude kralovat na věky věků‘“ (Zjevení 11:15). Tyto pasáže dramaticky dosvědčují význam Svátek trubek.
Ačkoli svátek trubek není v Novém zákoně výslovně zmíněn, nemáme žádný platný důvod předpokládat, že by tento svatý den neměl být dodnes dodržován. Naopak, raná církev používala hebrejské Písmo jako základ své nauky (2. Timoteovi 3:16). Stejně jako Desatero přikázání (viz Jakub 2:10-11) je každý z Božích svátků úzce a složitě propojen s ostatními. Dodržováním všech těchto svátků můžeme pochopit Boží pozoruhodný plán pro lidstvo, jak se postupně naplňuje. Neměli bychom ignorovat některé z Jeho svatých dnů a dodržovat jiné.
Ježíšovo prorocké učení
Ke konci Kristova pozemského působení se ho apoštolové zeptali na konec současné éry. Všimněte si Matouše 24:3: „Když seděl na Olivové hoře, v soukromí k němu přistoupili učedníci a říkali: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“
O staletí dříve prorok Daniel předpověděl založení Božího království a to, jak svatí, tedy Boží lid, toto království zdědí (Daniel 2:44; Daniel 7:18). Stejně jako učedníci však ani Daniel nechápal, kdy království přijde.
Ježíš v odpovědi na otázky svých učedníků popsal řadu událostí, které povedou k jeho návratu. Zmínil náboženské podvody, války, hladomory, nemoci, zemětřesení a další pohromy (Matouš 24:4-13). Čas svého návratu charakterizoval jako období nenávisti a bezpráví. V této souvislosti Ježíš řekl: tehdy přijde konec„Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec” (Matouš 24:14).
Více podrobností v knize Zjevení
Později Ježíš odhalil mnoho dalších podrobností o tomto klíčovém období. Kniha Zjevení je popsána jako „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým služebníkům ukázal, co se má brzy stát“ (Zjevení 1:1). Zde Kristus prostřednictvím apoštola Jana zopakoval stejné události, které popsal svým učedníkům o desítky let dříve. Nyní však Ježíš použil symboliku řady pečetí, které bude postupně otevírat (Zjevení 6).
Poté, na počátku Božího hněvu proti neposlušným národům, bude na hříšný svět vylito sedm ran, z nichž každá bude ohlašována troubením na trubku (Zjevení 8-9). Nakonec Bůh pošle dva „svědky“ nebo „proroky“, aby ohlašovali Jeho pravdu vzpurnému světu (Zjevení 11). Takové prorocké svědectví je přirovnáváno k varovnému troubení na trubku (Izaiáš 58:1). Tragicky, bezbožná společnost posledních dnů tyto dva Boží služebníky odmítne a zabije (Zjevení 11:7-10).
Tyto dramatické události připraví půdu pro zaznění sedmé trubky sedmého anděla a návrat Ježíše Krista, který převezme vládu nad vládami země (Zjevení 11:15).
O stejném scénáři se v Matoušovi 24 píše: „Ihned po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nebude vydávat svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebes se zatřesou. Potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou bít v prsa všechny kmeny země. A uvidí Syna člověka přicházejícího na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou. A pošle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř větrů, od jednoho nejzazšího konce nebes až k jejich druhému nejzazšímu konci” (Matouš 24:29-31).
Bezprecedentní události při Kristově návratu
Je neuvěřitelné, že když se Ježíš Kristus vrátí na Olivovou horu v Jeruzalémě, shromáždí se národy země, aby bojovaly proti Němu (Zachariáš 14:1-4). Zjevení 19:19 popisuje tuto blížící se bitvu: „A uviděl jsem šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby rozpoutali válku proti tomu, jenž seděl na koni, a proti jeho vojsku.“
Proč by někdo chtěl bojovat proti Mesiášovi? Armády se pokusí zničit Krista, protože Satan oklamal celý svět (Zjevení 12:9). Ďáblův vliv podnítí národy, aby bojovaly proti Kristu, až se vrátí.
Jak již bylo zmíněno, Svátek troubení také ohlašuje vzkříšení mrtvých. Apoštol Pavel o této události řekl: „Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi“ (1. Korinťanům 15:21-23).
Pavel dále vysvětlil: „protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve“ (1 Tesalonickým 4:16), a hned po nich lidé Boží, kteří budou v té době naživu 1 Tesalonickým 4:17).
Zjevení 20:5-6 popisuje tuto událost jako „první vzkříšení“, které je také „lepší vzkříšení“ (Židům 11:35). Tato proměna v nesmrtelný život byla nadějí prvních křesťanů a zůstává vroucí nadějí těch, kteří rozumějí Božímu plánu.
V knize Římanům Pavel popisuje toto vzkříšení jako slavné osvobození z otroctví: „Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů…že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí…A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“ (Římanům 8:19, Římanům 8:21, Římanům 8:23).
Vidíme, že i když nás čekají tragické události, dobrá zpráva je, že Bůh zasáhne, aby zachránil lidstvo a vedl ho k hojnému životu. Ježíš Kristus se vrátí, aby vzkřísil své následovníky z mrtvých a nastolil Boží dokonalou vládu nad zemí. To je nádherný a inspirativní význam Svátku troubení. Kristus nás naučil modlit se k Otci: „Přijď tvé království“ (Matouš 6:10, KJV). Jak naléhavě potřebujeme odpověď na tuto modlitbu!

>>>>>> 123RF <<<<<<
Smíření: Odstranění příčiny hříchu a usmíření s Bohem
Den smíření nezahrnuje pouze odpuštění hříchů; symbolizuje odstranění hlavní příčiny hříchu, Satana.
______________________________________________________________________
Již jsme viděli – prostřednictvím symboliky Paschy – že Kristova prolitá krev smírá naše minulé hříchy. Ve skutečnosti smíření znamená usmíření. Den smíření symbolizuje usmíření Boha a celého lidstva.
Pokud jsme smířeni s Bohem skrze Kristovu oběť, proč potřebujeme další svatý den, který nás učí o smíření? Pokud jsme již smířeni, proč musíme postit se, jak je přikázáno v Den smíření? (Leviticus 23:27; Skutky 27:9). Jaký je konkrétní význam tohoto dne v Božím plánu spásy lidstva?
Den smíření i Pesach nás učí o odpuštění hříchů a našem smíření s Bohem skrze Kristovu oběť. Pesach se však týká vykoupení prvorozených, a proto se nejvíce vztahuje na křesťany, které Bůh povolal v tomto věku, zatímco smíření má univerzální význam.
Den smíření navíc symbolizuje další nezbytný krok v Božím plánu spásy, který v symbolice Pesachu nenajdeme. Tento krok musí být učiněn, než lidstvo může zažít skutečný mír na zemi. Všichni lidé trpí tragickými důsledky hříchu. Hřích však nevzniká bez příčiny a Bůh tuto příčinu jasně ukazuje v symbolice spojené s Dnem smíření.
Satan je původcem hříchu
Den smíření nezahrnuje pouze odpuštění hříchů, ale symbolizuje také odstranění primární příčiny hříchu – Satana a jeho démonů. Dokud Bůh neodstraní původního podněcovatele hříchu, lidstvo bude i nadále upadat do neposlušnosti a utrpení. Ačkoli naše lidská přirozenost hraje v našich hříších určitou roli, Satan, ďábel, nese velkou odpovědnost za to, že ovlivňuje lidstvo k neposlušnosti vůči Bohu.
I když mnoho lidí pochybuje o existenci ďábla, Bible odhaluje Satana jako mocnou, neviditelnou bytost, která může ovlivnit celé lidstvo. Zjevení 12:9 nám říká, že jeho vliv je tak velký, že „ který svádí celý obydlený svět“.
Ďábel zaslepuje lidi, aby nepochopili Boží pravdu. Apoštol Pavel to vysvětlil Korinťanům: „Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím“ (2. Korinťanům 4:3-4).
Pavel nás také učí, že satan ovlivnil každého člověka, aby chodil po cestách neposlušnosti. Poznamenává, že ti, kteří byli povoláni do Boží církve, „v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti“ (Efezským 2:2). Pavel varoval Korinťany, že satan se může vydávat za spravedlivého, aby svedl lidi na scestí: „A není divu; vždyť sám Satan se přestrojuje za anděla světla. Není to tedy nic zvláštního, když se i jeho služebníci přestrojují za služebníky spravedlnosti; jejich konec bude podle jejich skutků“ (2. Korinťanům 11:14-15).
Ježíš Kristus jasně prohlásil, že satan vnesl do světa hřích a vzpouru. V Janovi 8:44 Kristus prohlásil těm, kteří byli nepřátelští vůči jeho učení: „Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži.”
Spojením těchto veršů můžeme vidět moc a vliv Satana. Pavel nás varoval, abychom si dávali pozor na lstivé metody ďábla: „Bojím se však, aby vaše mysl nebyla nějak svedena, jako byla svedena Eva lstí hada, a odpadla od své upřímné a čisté oddanosti Kristu“ (2. Korinťanům 11:3, NIV).
Křesťané, kteří bojují proti Satanovi a snaží se přestat hřešit, vedou duchovní boj proti ďáblu a jeho démonům. Pavel vysvětluje: „Náš boj není proti lidem z masa a krve, ale proti vládcům, proti mocnostem, proti světovým silám této temnoty, proti duchovním silám zla“ (Efezským 6:12, NASB).
Pavel zde dále vysvětluje, že Ježíš Kristus nás vysvobodí z vlivu ďábla (Efezským 6:13-18). Samozřejmě, Bůh je mnohem mocnější než Satan, ale my musíme udělat svou část tím, že aktivně odoláváme ďáblovi a pokušením těla (Jakub 4:7). Den smíření se těší na dobu, kdy bude Satanovo klamání odstraněno a on již nebude mít volnost ovlivňovat a klamat lidstvo (Zjevení 20:1-3).
Symbolika Starého zákona
Leviticus 16 popisuje, jak Bůh přikázal starověkému Izraeli, aby dodržoval Den smíření. Ačkoli křesťané dnes nemusí obětovat zvířata, tato kapitola významně přispívá k našemu pochopení Božího plánu.
Všimněte si, že kněz měl vybrat dvě kozy jako oběť za hříchy lidu a měl je přivést před Boha (Leviticus 16:5-7). Áron, nejvyšší kněz, měl losem vybrat jednu „pro Hospodina“, kterou měl obětovat (Leviticus 16:8-9). Tato koza představovala Ježíše Krista, který měl být zabit, aby zaplatil za naše hříchy.
Druhý kozel sloužil zcela jinému účelu: „Kozel, na kterého vyšel los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal obřad smíření a poslal ho Azázelovi do pustiny“ (Leviticus 16:10). Všimněte si, že tento kozel neměl být zabit. Velekněz měl „položit obě ruce na hlavu živého kozla a vyznat nad ním všechny nepravosti a vzpoury Izraelitů, všechny jejich hříchy, a vložit je na hlavu kozla. Potom vyhnal kozla na poušť v doprovodu muže, který byl k tomu určen. Kozel ponese na sobě všechny jejich hříchy na osamělé místo a ten muž ho propustí na poušť“ (Leviticus 16:21-22, NIV).
Kněz losem vybral „obětního beránka“ nebo Azazela, jak se toto slovo objevuje v původním hebrejském textu. Mnozí učenci ztotožňují Azazela s démonem obývajícím poušť (Interpreter’s Dictionary of the Bible, sv. 1, str. 326). Kozel Azazel představuje Satana, který nese odpovědnost za hříchy lidstva (Leviticus 16:22) kvůli podvodu, který lidstvu vnutil.
Velekněz vložil ruce na tohoto kozla a vyznával nad ním zlo, vzpouru a hříchy lidu. Proč to udělal? Jako současný vládce světa nese ďábel odpovědnost za svou zvrácenost, s níž svádí a nutí lidstvo k hříchu. „Poslání kozla obtěžkaného hříchy … znamenalo úplné odstranění hříchů lidu a jejich předání, jakoby zlé duši, které patřily“ (The One Volume Bible Commentary, 1975, str. 95).
Obětní beránek je v moderním použití někdo, kdo je nespravedlivě považován za odpovědného za chyby jiných. Moderní anglické slovo „scapegoat“ však nelze správně použít na Satana; ďábel není obětním beránkem v moderním smyslu tohoto slova. (Ačkoli některé verze Bible používají slovo „obětní beránek“, Greenův doslovný překlad ho přesněji nazývá „kozlem odchodu“). Satan nebude nespravedlivě obviňován z hříchu, ale bude spravedlivě odpovědný za své vlastní úmyslné činy, kterými po tisíce let vedl lidstvo k hříchu.
Symbolika živé kozy odpovídá osudu Satana a jeho démonů, kteří budou odstraněni na počátku Ježíšovy vlády nad národy. Kniha Zjevení popisuje toto odstranění: „Uviděl jsem, jak z nebe sestupuje anděl, který měl klíč od bezedné propasti a ve své ruce veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, jenž jest Ďábel a Satan, na tisíc let jej spoutal a uvrhl do bezedné propasti. A zamkl a zapečetil ji nad ním, aby již nesváděl národy, dokud se nedovrší těch tisíc let…“ (Zjevení 20:1-3).
Tak budou ďábel a jeho démoni, kteří po tisíce let vedli lidstvo ke všem možným zlým skutkům, odstraněni na místo, kde budou drženi v zajetí (Zjevení 20:2). Úplné globální smíření s Bohem nemůže nastat, dokud nebude odstraněn zdroj tolika hříchů a utrpení.
Moderní aplikace tohoto svátku
Nyní si všimněte konkrétních pokynů, kdy a jak máme tento svátek dodržovat. „Desátého dne toho sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít svaté shromáždění; budete pokořovat své duše..“ (Leviticus 23:27).
Jak „pokoríte svou duši“ v tento den? Slovo „pokoříte“ pochází z hebrejského slova „anah“, které znamená „být pokořen, sklonit se, být pokorný, být mírný“ (Vine’s Complete Expository Dictionary of Old and New Testament Words, „To Be Humbled, Afflicted“). Stejné slovo se používá v souvislosti s půstem v Žalmu 35:13, Izajášovi 58:3, 5 a Ezdrášovi 8:21. Půst znamená zdržet se jídla a pití (Ester 4:16).
Proč nám tedy Bůh říká, abychom během těchto konkrétních 24 hodin postili? Půst vyjadřuje naši pokornou touhu přiblížit se Bohu. Den smíření představuje nadcházející čas smíření, během kterého bude Satan vyhnán a svět zničen hroznými událostmi, které tomuto dni předcházely, a pokorné a kajícné lidstvo se konečně smíří s Bohem.
Málokdo rozumí správným důvodům půstu. Půst neslouží k tomu, abychom Boha přiměli k podřízení se naší vůli. Nepostíme, abychom od Boha něco dostali, kromě Jeho hojného milosrdenství a odpuštění za naše lidské slabosti. Půst nám pomáhá uvědomit si, jak pomíjivá je naše fyzická existence. Bez jídla a vody bychom brzy zahynuli. Půst nám pomáhá uvědomit si, jak moc potřebujeme Boha jako dárce a udržovatele života.
V Den smíření bychom se měli vždy postit v pokorném duchu. Všimněte si příkladného postoje proroka Daniela během půstu: „Tehdy jsem obrátil svou tvář k Panovníku Bohu, abych jej hledal modlitbou a úpěnlivými prosbami, v postu, žíněném rouchu a popelu. A tak jsem se modlil k Hospodinu, svému Bohu, vyznával jsem“ (Daniel 9:3-4).
Raná církev dodržovala Den smíření. Více než 30 let po Kristově smrti Lukáš stále odkazoval na čas a roční období zmínkou o tomto dni, když uvedl, že „plavba již byla nebezpečná, neboť již minul i půst“ (Skutky 27:9). Téměř všechny biblické komentáře a slovníky uznávají, že „půst“ odkazuje na Den smíření.
Den smíření nám přináší ještě jednu důležitou lekci. Již jsme viděli, že zabitá koza představovala oběť Ježíše Krista, který na sebe vzal trest smrti, který jsme si zasloužili svými hříchy. Ježíš Kristus však nezůstal mrtvý; vstal z mrtvých. Co nám Den smíření říká o Kristově roli po jeho vzkříšení?
Leviticus 16:15-19 popisuje slavnostní obřad, který se konal pouze jednou ročně, v Den smíření. Velekněz měl vzít krev zabité kozy do Nejsvětější svatyně – nejsvětější části svatostánku – a na slitovnici. Slitovnice symbolizovala samotný trůn Všemohoucího Boha. Velekněz vykonával funkci, kterou Kristus vykonává pro pokání křesťanů. Kristus vystoupil na samotný trůn Boha, aby předložil krev své oběti, a od svého vzkříšení se za nás přimlouvá – jako náš Velekněz.
Kniha Židům tento symbolismus jasně vysvětluje. „Ale když přišel Kristus jako velekněz budoucího dobra skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukama udělaný, to jest ne z tohoto stvoření, vešel ne skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení“ (Židům 9:11-12).
Díky Kristově oběti máme přímý přístup k skutečné milosti trůnu – trůnu našeho milosrdného, milujícího Boha. To se dramaticky a zázračně projevilo v okamžiku Kristovy smrti, kdy „opona svatyně, zakrývající vchod do svatyně svatých, „se roztrhla ve dví odshora až dolů“ (Matouš 27:51; Marek 15:38). Tato mohutná opona byla roztržena na dvě části jako dramatické svědectví o tom, že nyní máme přístup k Božímu trůnu.
Mnoho veršů v listě Židům zmiňuje Kristovu roli jako našeho velekněze a přímluvce. Díky Jeho oběti za nás, můžeme „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“ (Židům 4:16). Den smíření tak symbolizuje milující smíření, které mohou všichni lidé dosáhnout s Bohem skrze Kristovu oběť. Ukazuje také pozoruhodnou pravdu, že Satan, původce hříchu, bude nakonec odstraněn, aby lidstvo mohlo konečně dosáhnout smíření s Bohem na univerzální bázi.
Den smíření slouží jako důležitý přípravný krok v očekávání dalšího milníku v Božím slavném plánu svatých dnů, který je krásně znázorněn svátkem stánků.

>>>>>> iStockphoto <<<<<<
Svátek stánků: Ježíš Kristus vládne nad celou zemí
Boží plán pro lidstvo zahrnuje obnovení. Svátek stánků symbolizuje proces obnovení.
______________________________________________________________________
Ve svém prvním inspirovaném kázání po přijetí Ducha svatého o Letnicích shrnul apoštol Petr Boží pokyny pro lidstvo: „Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře, a aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. Nebe ho uchovává až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků“ (Skutky 3:19-21).
Ale co jsou to ty „časy osvěžení“ a „časy obnovy“, o kterých Petr mluvil?
Boží plán pro lidstvo zahrnuje obnovení. Svátek stánků symbolizuje proces obnovení, který začne návratem Ježíše Krista, znázorněným svátkem troubení, a vyhnáním satana, znázorněným dnem smíření. Jakmile se tyto události odehrají, jak je znázorněno předchozími svatými dny, bude položen základ pro obnovení stvoření v míru a harmonii s Bohem.
Sedmidenní Svátek stánků, který začíná každoročním svatým dnem (Leviticus 23:34-35), symbolizuje tisícileté kralování Ježíše Krista na zemi po jeho druhém příchodu (viz Zjevení 20:4). Toto období se často nazývá milénium, což jednoduše znamená „tisíc let“.
Tento svátek také odráží „odpočinek“ symbolizovaný týdenním sabatem (Židům 4:1-11), který oslavuje velkou sklizeň lidstva, kdy se všichni lidé, kteří budou tehdy žít, naučí Božím cestám. Lidstvo bude konečně obnoveno ve správném vztahu s Bohem. (Izaiáš 11:9-10).
Na počátku Bůh stvořil lidstvo, aby s Ním spolupracovalo v krásném vztahu charakterizovaném láskou, mírem a poslušností Jeho zákonům. Po dokončení svého stvoření „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré“ (Genesis 1:31).
Toto období míru a harmonie náhle skončilo kvůli Satanovu podvodu a neposlušnosti člověka (Genesis 3:1-6). Neposlušnost odloučila lidstvo od Boží cesty (Genesis 3:21-24). Bible popisuje tragický výsledek, který následoval: „Hospodin viděl, že zloba člověka je veliká na zemi a že všechny myšlenky jeho srdce jsou stále jen zlé“ (Genesis 6:5).
Tento rozbitý vztah mezi Bohem a člověkem pokračoval v průběhu dějin až do naší doby. Pavel přemýšlel o lidském stavu: „Proto jako skrze jednoho člověka [Adama] vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“ (Římanům 5:12).
Naštěstí, jak také Pavel věděl, je rozkol způsobený neposlušností člověka uzdraven skrze Ježíše Krista: „Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni“ (1. Korinťanům 15:21-22).
Izaiáš prorokoval obnovení světa
Bůh použil proroka Izaiáše, aby odhalil části svého velkolepého plánu na obnovení světa. Kniha Izaiáš, napsaná v době, kdy Izrael čelil trestu za pokračující neposlušnost, byla inspirována Bohem, aby povzbudila národ slibem lepšího světa, který přijde. Poté, co Ježíš v synagoze přečetl jedno z Izaiášových proroctví, uznal zvláštní porozumění, které bylo prorokovi dáno: „To řekl Izaiáš, protože spatřil jeho slávu a mluvil o něm“ (Jan 12:41). Izaiáš prorokoval nejen o Kristově pozemském působení, ale také psal o jeho návratu v moci a slávě (Izaiáš 66:15-16).
Základem mesiášské vlády Ježíše bude Boží zákon. Izaiáš opět předpověděl: „I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude pevně stát jako přední z hor a bude vyvýšená nade všechna návrší. Budou k ní proudit všechny národy a mnozí lidé přijdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma“ (Izaiáš 2:2-3).
Svět míru a hojnosti
Po svém návratu Ježíš Kristus uvede celé stvoření do souladu s Bohem a mír již nebude výjimkou. Král David řekl: „Velký pokoj mají ti, kdo milují tvůj zákon“ (Žalm 119:165). Představte si, jak bude svět vypadat, až všichni budou znát Boží zákon a budou podle něj žít!
V té době bude země rodit hojnou úrodu. „Hle, přicházejí dny,“ říká Bůh, „kdy oráč předstihne žence…“
K této úžasné proměně je samozřejmě zapotřebí více než jen znalosti. Mezi lidmi musí dojít k duchovní proměně. Bůh skrze proroka Ezechiela popisuje, jak k tomu dojde: „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit” (Ezechiel 36:26-27).
Duch Boží bude ovlivňovat lidi, aby z celého srdce ochotně a nadšeně poslouchali Boha. Lidé začnou upřednostňovat zájmy druhých před svými vlastními. Začnou považovat druhé za „lepší než sebe“ (Filipským 2:3, KJV). Místo výlučné sebestřednosti bude jejich cílem pomáhat svým bližním. Krádeže ustanou. Bude odstraněno pohrdání majetkem a city druhých. S příchodem světového míru překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji“ (Izajáš 2:4; Micheáš 4:3).
Během tohoto tisíciletého období Bůh změní i povahu divokých zvířat, což bude odrážet mír, který sestoupí na společnost. Tuto idylickou dobu popisuje Izajáš 11:7-9: „Kráva i medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé mé svaté hoře…“
Zrušení následků hříchu
Bůh také uzdraví fyzické neduhy lidí. Izaiáš 35:5-6 prorokuje o této době, během níž „otevřou se oči slepých a uši hluchých se otevřou. Tehdy budou chromí skákat jako jeleni a jazyk němých bude zpívat radostí“ (ESV).
Ještě důležitější bude duchovní uzdravení, které nastane. Izaiáš prorokoval, že Ježíš Kristus dokončí uzdravení, které započal během svého působení na zemi: „Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře; vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící .. .“ (Izaiáš 61:1-3; Lukáš 4:18-19). Výsledky hříšného života generací lidí, kteří následovali Satana, se začnou obracet.
Svátek stánků se také nazývá svátek sklizně (Exodus 23:16). Tento název znamenal dokončení každoroční sklizně v Izraeli. V této souvislosti Bůh řekl: „Budete se radovat před Hospodinem, svým Bohem“ (Deuteronomium 12:12, Deuteronomium 12:18; Deuteronomium 14:26). Tento svátek je tedy časem oslavování hojnosti, kterou Bůh dal.
Stejné téma hojné sklizně pokračuje i v budoucím naplnění tohoto svátku. Skrze Izaiáše Bůh mluvil o poušti, která se stane úrodnou zemí: „neboť v pustině vytrysknou vody a potoky. Horký písek se změní v jezero a žíznivá země ve vodní zřídla“ (Izaiáš 35:6-7).
V té době bude země rodit hojnou úrodu. „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy se přiblíží oráč k ženci a ten, kdo lisuje hrozny, k rozsévači; z hor bude kanout sladké víno a všechny kopce budou oplývat hojností“ (Amos 9:13).
Význam svátku stánků
Název svátku stánků pochází z Božího příkazu starověkému Izraeli, aby postavil dočasné „stánky“, někdy nazývané „chaty“, ve kterých budou během svátku bydlet. Izraelité opustili své domy a postavili si dočasná obydlí (hebrejské slovo sukkah označovalo „chýši z propletených větví“), ve kterých bydleli a radovali se před Bohem. Ty jim připomínaly jejich osvobození z otroctví a jejich bydlení v chýších, když je Bůh vyvedl z Egypta (Leviticus 23:34, Leviticus 23:41-43). V ostrém kontrastu s útrapami otroctví klade tento svátek důraz na odpočinek, mír a prosperitu, protože uspokojuje potřeby všech lidí, včetně cizinců, vdov a chudých.
Bible zdůrazňuje, že stejně jako stánky nebo dočasná obydlí je i náš fyzický život pomíjivý. Apoštol Pavel ve svých spisech odráží toto téma: „Víme totiž, že když se rozpadne náš pozemský příbytek, máme od Boha stavbu, dům ne rukou udělaný, věčný v nebesích. V tom totiž sténáme a toužíme být oblečeni do našeho domu, který je z nebe“ (2 Korinťanům 5:1-2, KJV).
List Židům 11 uvádí příklady mnoha věrných služebníků Božích v průběhu staletí. Poté dochází k závěru, že „Tito všichni zemřeli podle víry, aniž v plnosti přijali ta zaslíbení; jen zdaleka je zahlédli a pozdravili, a vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi“ (Židům 11:13).
Svátek stánků je každoroční připomínkou našeho dočasného stavu a toho, že také „hledáme vlast“ (Židům 11:14). Tato lekce se ještě více prohlubuje, když cestujeme na místo konání svátku stánků a ubytujeme se v dočasných příbytcích, jako jsou hotely a kempy.
Tento svátek nám připomíná, že navzdory našemu hmotnému majetku jsme stále fyzickými, smrtelnými lidskými bytostmi, které potřebují doslovnou proměnu, abychom mohli získat věčný život (1. Korinťanům 15:50-54).
V popisu vidění, které se stalo známé jako „proměnění Pavla, proměnění Ježíše před Petrem, Jakubšm a Janem nahlédnout do Božího království. Kristus se zjevil v slávě a hovořil s Mojžíšem a Eliášem. Petr okamžitě navrhl, aby rychle postavili tři stany. Zdálo se, že rozumí důležitému spojení mezi stany a budoucím věkem Božího království (viz Matouš 17:1-9; Lukáš 9:27-36).
Role vzkříšených svatých v tisíciletí
Soud nad obyvateli země, kteří žijí během 1000 let, jak je znázorněno na svátku stánků (Izaiáš 2:4; Izaiáš 51:4-5), říká, že Kristus přivede „mnoho synů do slávy“ (Židům 2:10). Tyto verše ukazují, že tento soud je časem všeobecné příležitosti ke spasení. Za tímto účelem Bůh vyhradil 1000 let, během nichž vzkříšení svatí, první plody Boží sklizně z tohoto věku, budou vládnout s Kristem na zemi jako králové a kněží a budou vést mnoho dalších do Božího království (Zjevení 5:10; Zjevení 20:6).
Ježíš slíbil: „Kdo zvítězí a zachová moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy“ (Zjevení 2:26). Lidé, které Kristus vzkřísí při svém návratu, budou mít jedinečnou příležitost spolupracovat s ním a pomáhat všem národům budovat správný vztah s Bohem. (Více podrobností najdete v brožuře Jaký je váš osud?)
Základ tohoto vztahu začíná výukou Božího zákona, včetně dodržování právě těch svátků, které nyní studujeme. Všimněte si slov proroka Zachariáše: „I stane se, že všichni zbývající ze všech národů, jež vytáhly proti Jeruzalému, budou rok co rok přicházet, aby se klaněli králi, Hospodinu zástupů, a slavili svátek stánků“ (Zachariáš 14:16). Jiní proroci popsali tuto budoucí dobu jako éru, kdy Boží zákon pokryje zemi „tak jako vody pokrývají moře“ (Izaiáš 11:9; Habakuk 2:14).
Mnozí budou pomáhat Ježíši Kristu v tomto univerzálním vzdělávacím programu, jehož cílem je pomoci druhým pochopit Boží cestu. O této době Izaiáš říká, že učitelé „ tvoji učitelé se již nebudou skrývat, ale na vlastní oči uvidíš své učitele. A na vlastní uši uslyšíš za sebou říkat: To je ta cesta, po ní jděte, ať se dáte napravo nebo nalevo“ (Izaiáš 30:20-21).
Příležitost pomáhat druhým porozumět Bohu a smířit se s ním je úžasné povolání. Každý, kdo takto slouží, bude nazýván tím „kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím“ (Izaiáš 58:12).
Bůh v této době volá lidi ze světa, aby se stali Jeho vyvoleným lidem, posvěceným a vykoupeným. (2 Korinťanům 6:16-18, 2 Korinťanům 7:1). Mají žít příkladný život, zatímco Bůh je připravuje na službu během tisícileté vlády Krista a poté.
„Milovaní,“ napsal apoštol Petr, „prosím vás jako cizince a příchozí: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení (1. Petr 2:11-12).
Poslední konflikt
V celém Božím plánu na záchranu lidstva Bůh nikdy nikoho nenutí, aby ho poslouchal. Každý člověk má svobodu volby, co bude dělat a zda přijme nebo odmítne Boží způsob života.
Po 1000 letech Bůh dovolí Satanovi, aby vyzkoušel duchovní přesvědčení obyvatel země. Zjevení 20:7-10 popisuje tuto dobu. Bůh propustí ďábla z místa, kde je držen, a dovolí mu, aby oklamal ty, kteří nejsou přesvědčeni o dokonalé spravedlnosti Boží cesty. Bůh zničí ohněm ty, kteří se v této vzpouře přidají k Satanovi. Marné úsilí ďábla bude zmařeno. Tato poslední tragická vzpoura proti Bohu skončí neúspěchem a Satanův ničivý a klamný vliv na lidstvo konečně pomine.
Poté bude připravena scéna pro události, které popisuje ještě jeden svatý den. Svátek stánků nabízí úžasnou příležitost ke spasení pro ty, kteří zůstanou naživu při Kristově návratu, stejně jako pro jejich fyzické potomky během tisíciletí. Ale co ty miliardy lidí minulých generací, kteří žili a zemřeli, aniž by kdy pochopili – nebo dokonce slyšeli – Boží pravdu? A co ti, kteří zemřou v kataklyzmatických otřesech předcházejících Kristův návrat? Jak jim Bůh nabídne spasení? Odpověď najdete v následující kapitole.

>>>>>> Fotografie: Shaun Venish/Corel Professional Photos/PhotoDisc <<<<<<
Osmý den: Věčný život nabídnutý všem
Co má Bůh v úmyslu s těmi, kteří nikdy nevěřili v Krista ani nepochopili žádnou z Božích pravd? Co pro ně Stvořitel ve svém plánu zajistí?
______________________________________________________________________
Bible v Skutcích 4:12 jasně říká, že „neboť není pod nebem jiného jména“ kterým by mohli být lidé spaseni, než jméno Ježíš Kristus.
Tento konkrétní úryvek vyvolává znepokojivé otázky pro každého, kdo věří, že Bůh se v této době zoufale snaží spasit celý svět. Pokud je toto jediná příležitost ke spasení, musíme dojít k závěru, že Kristovo poslání spasit lidstvo z velké části selhalo. Koneckonců, během staletí žily a zemřely miliardy lidí, aniž by kdy slyšely jméno Ježíše Krista. I dnes každý den umírají tisíce lidí, aniž by kdy slyšely o Kristu.
Navzdory misijnímu zápalu tolika lidí po staletí bylo „ztraceno“ mnohem více lidí než „spaseno“. Pokud je Bůh skutečně všemocný, proč tolik lidí ani neslyšelo evangelium spásy? Tradiční zobrazení konfliktu mezi Bohem a Satanem o lidstvo staví Boha na stranu poražených.
Jaký je osud těchto lidí? Co má Bůh v úmyslu s těmi, kteří nikdy neuvěřili v Krista ani nepochopili žádnou Boží pravdu? Co pro ně Stvořitel ve svém plánu zajistí? Jsou navždy ztraceni bez jakékoli naděje na spasení?
Neměli bychom pochybovat o Boží spasitelné moci! Podívejme se na některé běžné předpoklady a snažme se pochopit úžasné řešení našeho Stvořitele.
Řešení dilematu
Pavel nám říká, že Bůh „který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy” (1. Timoteovi 2:4). Petr dodává, že Bůh „nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. Petr 3:9). To je Boží nejvyšší cíl v jednání s lidstvem: Přeje si, aby co nejvíce lidí činilo pokání, došlo k poznání pravdy a přijalo Jeho dar spasení!
Ježíš vysvětlil, jak se to stane. Jan 7:1-14 popisuje, jak Ježíš přišel do Jeruzaléma na svátek stánků. Objevil se na veřejnosti, stál uprostřed lidí a volal: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra“ (Jan 7:37-38).
Kristovo poselství zaznamenané zde bylo s největší pravděpodobností vysloveno sedmého dne svátku stánků. Učenci se liší v názoru, zda to byl sedmý den nebo den následující, ale váha důkazů a sled událostí naznačují, že Jan 7 popisuje události sedmého dne, zatímco děj se v Janovi 8 a 9 přesouvá na osmý den.
Je také možné, že Kristovo učení zaznamenané v Janovi 7:37-38 přišlo na konci sedmého dne nebo na samém začátku osmého dne (Boží svaté dny začínají západem slunce a končí následujícím západem slunce), protože kapitola končí tím, že se lidé po západu slunce vrací domů na noc. Téma Kristova učení pak pokračuje v kapitole 8 (která se zjevně odehrává následujícího rána, Jan 8:2) a zahrnuje nabídku spásy pro celé lidstvo.
V Leviticus 23:39 vidíme, že tento den bezprostředně následuje po svátku stánků, ale je to samostatný svátek s vlastním významem. Na základě Kristových slov a tématu nabídky spásy pro celé lidstvo se tento svátek někdy označuje jako „poslední velký den“, ačkoli Bible jej jednoduše nazývá „osmý den“.
Symbolika Kristova učení
Jaký význam mělo Kristovo učení o „živé vodě“? Podle tradice kněží v Kristově době během svátku stánků přinášeli zlaté nádoby s vodou ze Siloamské nádrže na jižní straně Jeruzaléma a vylévali ji na oltář v chrámu. Radostné oslavy doprovázené zvukem trubek provázely tuto ceremonii, při které lidé zpívali slova Izaiáše: „S jásotem budete čerpat vodu z pramenů té spásy“ (Izaiáš 12:3).
Ježíš stál tam, kde ho všichni mohli slyšet, a z vody vyvodil poučení, že všichni, kdo mají žízeň, mohou přijít k Nemu a být osvěženi – navždy. V Kristově podobenství voda představovala Božího Ducha Svatého, kterého měli přijmout ti, kdo uvěřili v Ježíše (Jan 7:39). Ukázal, že základní touhy duchovní žízně a hladu mohou být uspokojeny pouze jedením „chléba života“ (Jan 6:48) a zdrojem živé vody.
Ale kdy se to stane? Během šesti měsíců Kristovi vlastní krajané vyvinuli tlak na římské úřady, aby Ho popravily. Asi o 40 let později byl chrám a všechny jeho obřady, včetně těch výše popsaných, zničeny římskými legiemi.
Lidstvo stále hladoví a žízní po poselství, které přinesl Kristus – a po prostředcích, jak žít tak, jak by se mělo, a najít skutečné štěstí. Boží slib, že vylije svého Ducha na všechna těla (Joel 2:28), se ještě plně nenaplnio,. Miliardy lidí zemřely, aniž by byly uspokojeny jejich nejhlubší duchovní potřeby. Kdy budou osvěženy životodárnou silou Božího Ducha?
Fyzické vzkříšení jako příležitost ke spasení
Abychom našli odpověď, musíme se znovu zamyslet nad otázkou, kterou učedníci položili Kristu těsně předtím, než vstoupil do nebe: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Skutky 1:6). Když učedníci mluvili o tomto obnovení, chápali to v kontextu mnoha proroctví o sjednoceném izraelském národu pod vládou přicházejícího Mesiáše.
Jedno takové proroctví najdeme v Ezechielovi 37. Tento úryvek popisuje Ezechielovo vidění údolí plné kostí. Bůh se ptá: „synu, jestlipak tyto kosti ožijí?“ Na což prorok odpovídá: „Panovníku Hospodine, ty to víš“ (Ezechiel 37:3). Bůh pak říká kostem: „Hle, uvedu do vás ducha a vy ožijete. Dám na vás šlachy, nanesu na vás maso a natáhnu na vás kůži, vložím do vás ducha a ožijete. I poznáte, že já jsem Hospodin“ (Ezechiel 37:5-6).
V tomto vidění dochází k fyzickému vzkříšení. Zpráva uznává beznadějnou situaci, v níž se tito lidé ocitli: „Naše kosti uschly a naše naděje zahynula, jsme ztraceni“ (Ezechiel 37:11).
Jejich Stvořitel jim však nabízí naději na vzkříšení a dar Ducha Svatého v prostředí znovu sjednoceného národa. V tomto dramatickém vidění slouží starověký Izrael jako vzor pro všechny národy, které Bůh vzkřísí k fyzickému životu. Bůh říká: „Hle, otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů…Vložím do vás svého ducha a ožijete“ (Ezechiel 37:12-14). V této budoucí době Bůh zdarma poskytne životodárnou duchovní vodu svého Svatého Ducha.
Bůh říká, že „Uzavřu s nimi smlouvu pokoje, bude to věčná smlouva s nimi…Můj příbytek bude nad nimi, já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ (Ezechiel 37:26-27).
Apoštol Pavel také zmínil tuto budoucí událost: „Pravím tedy: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, potomek Abrahamův, z kmene Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který předem pozna“ (Římanům 11:1-2).
Jak dále píše Pavel: „Bude však zachráněn celý Izrael“ (Římanům 11:26). To neznamená, že každý jednotlivý člověk, protože někteří nakonec Boží nabídku spásy odmítnou („Jaký je osud těch, kteří nečiní pokání?“). Je však jasné, že převážná většina národa bude spasena.
Ale nejen Izrael, nýbrž všichni, kdo nikdy neměli příležitost napít se živé vody Božího slova a Jeho Svatého Ducha, budou konečně moci tak učinit (Římanům 9:22-26). Bůh jim zdarma nabídne příležitost k věčnému životu.
Soud před velkým bílým trůnem
V Zjevení 20:5 Jan píše, že „Ostatní mrtví neožili, dokud se těch tisíc let nedovršilo“. Zde Jan jasně rozlišuje mezi prvním vzkříšením, které nastane při Kristově druhém příchodu (Zjevení 20:4-6), a druhým vzkříšením, které se odehraje na konci Kristovy tisícileté vlády. Pamatujte, že první vzkříšení je k věčnému životu. Naproti tomu Bůh vzkřísí ty, kteří budou v druhém vzkříšení, k fyzické existenci z masa a krve.
Jan pojednává o tomtéž druhém vzkříšení k fyzickému životu, o kterém psal Ezechiel: „A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo. A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách. A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků“ (Zjevení 20:11-13).
Mrtví, kteří stojí před svým Stvořitelem, jsou všichni ti, kteří zemřeli, aniž by poznali pravého Boha. Stejně jako v Ezechielově vidění, kdy suché kosti ožily, i tito lidé vstanou ze svých hrobů a poznají svého Boha. Knihy (biblia v řečtině, od kterého pochází slovo Bible) jsou Písma, jediný zdroj poznání věčného života. Nakonec budou mít všichni příležitost plně pochopit Boží plán spásy.
Toto fyzické vzkříšení není druhou šancí na spasení. Pro tyto lidi je to první příležitost skutečně poznat Stvořitele. Vzkříšení budou „souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách“ (Zjevení 20:12). Tento soud bude zahrnovat období hodnocení, během kterého budou mít příležitost slyšet, porozumět a růst v Božím způsobu života, a jejich jména budou zapsána do Knihy života (Zjevení 20:15). Během této doby získají miliardy lidí přístup k věčnému životu.
Tento poslední přikázaný svátek v roce ukazuje, jak hluboké a dalekosáhlé jsou milosrdné soudy Boží. Ježíš Kristus mluvil o úžasné pravdě, kterou tento den znázorňuje, když porovnal tři města, která nereagovala na jeho zázračné skutky, se třemi městy starověkého světa:
„Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by v žíni a popelu učinili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude v den soudu snesitelněji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do podsvětí budeš strženo! Neboť kdyby se v Sodomě staly mocné činy, které se staly v tobě, zůstala by až do dnešního dne. Ale pravím vám, že sodomské zemi bude v den soudu snesitelněji nežli tobě“ (Matouš 11:21-24).
Obyvatelé starověkých měst Tyru, Sidonu a Sodomy, která si svou zkažeností vysloužila Boží hněv, budou v den soudu milosrdně přijati. Na rozdíl od Chorazínu, Betsaidy a Kafarnaumu v Kristových dnech měly tyto starověké města jen málo příležitostí poznat Boha. Přesto je Bůh nakonec vzkřísí hned po prvních 1000 letech Kristovy vlády nad světem a zahrne je do soudu, kdy se s Bohem smíří i ti, kteří žili v dávných dobách.
V podobných příkladech Ježíš odkazuje na dávno zemřelé obyvatele pohanského města Ninive, na královnu Jihu (ze Sáby) ze Šalamounových časů a znovu na starověké Sodomu a Gomoru, které slouží jako symbol zkaženosti (Matouš 10:14-15; Matouš 12:41-42). Bůh netoleruje zvrácenost a hříšnost, ale je zřejmé, že ještě nedokončil své dílo v životech lidí těchto dávných generací. To vyžaduje, aby byli vzkříšeni – znovu přivedeni k životu – a nakonec poučeni o Božích cestách.
Ježíš popisoval dobu, během níž lidé ze všech minulých věků – dávno zemřelí obyvatelé starověkého asyrského města Ninive a biblická „královna z jihu“ ze Salomonových časů – vstanou spolu s lidmi z Jeho generace a budou žít ve stejné době. Společně všichni pochopí pravdu o tom, kým byl Kristus a jaký je smysl života. Bude to doba všeobecného poznání Boha. Od nejmenšího po největšího ho všichni poznají (Židům 8:11). Ti, které Ježíš výslovně zmínil, a nesčetní další jako oni, konečně dostanou příležitost ke spasení.
Toto poslední období soudu završí Boží plán spasení pro svět. Bude to doba lásky, hlubokého milosrdenství a nevyzpytatelného soudu Božího. Příležitost napít se životodárné vody Ducha Svatého skutečně uhasí nejhlubší žízeň mužů a žen. Tato doba spravedlivého soudu přivede zpět k životu ty, na které lidstvo dávno zapomnělo, ale Bůh nikdy nezapomněl.
Jaký je osud těch, kteří zemřou bez skutečné znalosti Ježíše Krista, Syna Božího? Jaká naděje je pro miliardy lidí, kteří žili a zemřeli bez znalosti Božího záměru? Písmo ukazuje, že tito lidé nejsou odříznuti bez naděje. Bůh je přivede zpět k životu a dá jim příležitost k věčnému životu jako duchovní bytosti v Božím království.
Bůh svůj plán uskuteční a přivede mnoho synů ke slávě (Židům 2:10). Jeho slib, že vylije svého Ducha na všechna těla, se naplno projeví. Voda svatého Ducha, která uhasí žízeň, bude k dispozici všem v době, kterou představuje osmý den, poslední z Božích výročních svátků.
Jak úžasný plán tyto biblické svátky představují. Jak velká by byla naše nevědomost bez nich!

>>>>>> Juan Ignacio Tapia/Unsplash <<<<<<
Jaký je osud těch, kteří nečiní pokání?
Jaký je osud těch, kteří odmítají činit pokání, podřídit se Bohu a přijmout Jeho dar věčného života?
______________________________________________________________________
Ačkoli Bůh štědře nabídne příležitost ke spasení všem, kteří ho nikdy nepoznali, někteří i tak odmítnou činit pokání, podřídit se Bohu a přijmout jeho dar věčného života.
Jaký je jejich osud? Bible odhaluje, že namísto věčného utrpení v pekle, jak se obecně věří, prostě přestanou existovat.
Zjevení 20:15 nám říká, že po posledním soudu, který je popsán v osmém dni, „A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.“
Zjevení 21:8 dodává: „Avšak bázliví, nevěřící, ti, kdo propadli modlářské ohavnosti, vrahové, smilníci, kouzelníci, modloslužebníci a všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá.“
Všimněte si, že jejich osudem je jasně smrt, nikoli věčný život v neustálém trestu.
I Pavel chápal, že smrt je trestem pro bezbožné. „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 6:23).
Proti smrti, kterou si zasloužíme za své hříchy, staví život, který je Božím darem pro nás díky oběti Ježíše Krista, který zemřel za nás.
Prorok Malachiáš jasně vyjádřil osud nenapravitelných bezbožných: „Neboť hle, přichází den planoucí jako pec a všichni domýšlivci i všichni, kdo páchají ničemnost, se stanou strništěm. Ten přicházející den je spálí, praví Hospodin zástupů, nezanechá z nich kořen ani větev.
Avšak vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti a na jeho paprscích bude uzdravení. Vyjdete a budete poskakovat jako vykrmené tele. 21Pošlapete ničemy, ano, budou popelem pod chodidly vašich nohou v den, který já učiním, praví Hospodin zástupů.“ (Malachiáš 3:19-21).
Chcete-li se dozvědět více o pekelném ohni a osudu těch, kteří nakonec odmítají následovat Boha, přečtěte si studijní materiál k Bibli Nebe a peklo: Co opravdu učí Bible?

>>>>>> Caleb Ekeroth/Unsplash <<<<<<
Jak nám Boží svátky učí o Ježíši Kristu
„Svátek Hospodinův, který vyhlásíte jako svaté shromáždění, jsou to mé svátky“ (Leviticus 23:2). Zde Všemohoucí Bůh v Písmu říká, že to jsou Jeho svátky. Proč jsou pro Něho důležité? A proč by měly být důležité pro každého křesťana?
______________________________________________________________________
Odpověď je jednoduchá, ale hluboká: Jsou zaměřeny na Boží plán pro celé lidstvo a učí nás o něm a o ústřední roli Ježíše Krista v každém kroku k jeho naplnění. Většina tradičního křesťanství však považuje tyto biblické svátky za svátky dodržované pouze Židy a pro křesťany za bezvýznamné.
Jejich význam v tomto ohledu bohužel unikl většině čtenářů Bible za posledních 2000 let. Pojďme se ještě jednou krátce podívat na každý z těchto svátků a zjistit, co nás učí o Spasiteli lidstva, Ježíši Kristu, a o tom, jak naplňuje Boží neuvěřitelný plán pro lidstvo.
Pesach: Boží plán začíná Kristovou vykupitelskou obětí
Jak již bylo zmíněno, Pesach je prvním z Božích výročních svátků zmíněných v Písmu. Připomíná největší událost v historii izraelského národa – jejich zázračné vysvobození z Egypta. Je však tento svátek pouze oslavou toho, že Izraelité byli ušetřeni, když Bůh seslal soud na Egypťany? Co se o tomto svátku dozvídáme z pozdějšího Písma?
Když Jan Křtitel uviděl Ježíše Krista přicházet k Jordánu, aby se dal pokřtít, zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ (Jan 1:29). V Bibli je beránek symbolem Paschy, protože na začátku Paschy byl beránek zabit a v noci sněden. Izraelité věděli, že krev beránka je ochránila před smrtí jejich prvorozených v první noc Pesachu, kterou strávili v Egyptě (Exodus 12:12-13).
V noci před svou smrtí Ježíš věděl, že naplňuje symboliku pesachového beránka, když dobrovolně obětůje svůj život za hříchy celého světa, aby ostatní byli ušetřeni smrti. Poté zavedl symboly, které nepředstavovaly obětování beránka, ale Jeho mnohem větší oběť. Symboly Pesachu nyní představovaly Kristovu úplnou oběť – nekvašený chléb představoval Jeho bezhříšné tělo, které bylo za nás zbito, a víno symbolizovalo krev, kterou prolil, aby nás očistil od našich hříchů.
Od té doby získal tento svátek pro církev mnohem větší nový význam. Namísto zrušení nyní odhalil svůj skutečný, konečný význam. Učedníci nyní pochopili, že velikonoční beránek byl pouze fyzickým předchůdcem dokonalé oběti, kterou byl Ježíš Kristus. Nyní budou tento svátek slavit s mnohem větším významem a porozuměním.
Asi 25 let po Kristově smrti apoštol Pavel poučil korintský sbor, složený z věřících Židů i pohanů, o Velikonocích: „Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován“ (1. Korinťanům 5:7).
Pavel chápal, že tento starodávný svátek Paschy nyní odhalil svůj skutečný význam díky Kristově oběti. Bylo součástí Božího plánu pro celé lidstvo, že Ježíš přijde a obětuje svůj život za hříchy světa – a všechna paschální beránka zabitá téměř 15 století předtím představovala tu největší ze všech obětí.
Pesach tedy zdaleka nebyl zastaralý, ale ukázal se jako velmi důležitý pro křesťany, s Ježíšem Kristem v jeho středu.
Apoštol Pavel jasně pochopil, že biblické svátky představovaly nebo byly předobrazem toho, co mělo přijít v Božím velkém plánu spásy. V pasáži, která je mnohými často špatně chápána, Pavel ukazuje, že tyto svátky byly „stín budoucích věcí“ – ne jen připomínkou věcí, které se již staly (Kolosanům 2:16-18).
Koneckonců, když vidíte, že se blíží stín, znamená to, že se něco blíží, ne že už něco pominulo. Pavel tedy zmiňuje, jak důležité jsou tyto Boží svátky jako předzvěst událostí, které přijdou v Jeho plánu pro lidstvo. Tyto události dosud nebyly zcela naplněny a jejich význam pro drtivou většinu lidstva leží stále v budoucnosti.
Dny nekvašených chlebů: Kristova role v životě křesťana
A co Dny nekvašených chlebů? Jsou zastaralé, nebo také učí velkolepou lekci o Ježíši Kristu jako Spasiteli lidstva?
Před příchodem Ježíše Krista byly Dny nekvašených chlebů chápány jako připomínka toho, co se stalo s Izraelity po velikonoční noci, kdy zemřeli všichni egyptští prvorození. Následujícího rána Izraelité naložili své věci a odešli na blízké shromaždiště, připraveni k odchodu. Téhož večera opustili Egypt.
Před tím večerem se stalo ještě jedna věc: „Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože nevykynulo. Když byli vypuzeni z Egypta, nemohli otálet a nepřipravili si ani potravu“ (Exodus 12:39).
Tento svátek je jasně popsán v Leviticus 23:6: „Patnáctého dne toho měsíce je Hospodinův svátek nekvašených chlebů. Po sedm dní budete jíst nekvašené chleby..“
Co má tento svátek společného s Kristem? Co nás učí?
V dopise církevnímu sboru v Korintu apoštol Pavel vysvětluje duchovní symboliku nekvašených chlebů. Kárá tamní členy církve za to, že přijímají hřích, a říká jim: „Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován” (1. Korinťanům 5:6-7).
Ano, jak říká Pavel, je to oběť Ježíše Krista, která odstraňuje naše hříchy, a tak se stáváme „nekvašenými“ v duchovním smyslu. Dále Bůh přikázal, aby se během tohoto sedmidenního svátku jedly nekvašené chleby. Jak již bylo řečeno, jíst nekvašený chléb znamená přijmout Ježíše Krista a učinit ho součástí svého života.
Jak vysvětlil v Janovi 6, On je „pravý chléb z nebe“, „chléb Boží“ a „chléb života“. Je božským chlebem, který Bůh poskytuje, aby uspokojil duchovní hlad a naplnil duchovní prázdnotu v každém člověku. Ježíš dále vysvětlil: „Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit…Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost“ (Jan 6:35, Jan 6:51).
Takže i v tomto svátku je opět v centru pozornosti Ježíš Kristus. Stín tohoto svátku ukazuje na to, co Ježíš udělal pro nás všechny, když nás očistil od hříchu a pomohl nám žít život bez hříchu – což činíme tím, že se denně účastníme Jeho života a dovolujeme Mu, aby v nás znovu žil (Galatským 2:20).
Pavel řekl bratřím v Korintu, že by měli pokračovat v dodržování tohoto svátku, který následoval po Velikonocích: „Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“ (1. Korinťanům 5:8).
Vidíme tedy, že duchovní význam Dnů nekvašených chlebů byl odhalen. Jeho hlubší význam nakonec nebyl nalezen v tom, co se stalo ve Starém zákoně, ale v Ježíši Kristu, bezhříšném Spasiteli, který očistil naše hříchy a umožňuje nám být před Bohem duchovně „nekvašení“.
Měli bychom také poznamenat, že Ježíš byl pohřben během prvních tří dnů tohoto svátku a poté uprostřed něj vstal z mrtvých. To poukazuje na naši potřebu, abychom své staré já obrazně pohřbili s Ním a poté s Ním vzkříšili k novému životu, jak to symbolizuje křest (Římanům 6:1-14). Pouze tímto způsobem můžeme skutečně vyjít z hříchu a vstoupit na Kristovu cestu spravedlnosti.
Letnice: založení Jeho církve a život v nás skrze Ducha Svatého
Jak již bylo zmíněno, svátek Letnic se v Exodu 34:22 nazývá svátkem týdnů. Důvodem je, že Leviticus 23:15-16 zmiňuje počítání sedmi týdnů (nebo sabatů) nebo „Tad viņi deva Viņam [Jēzum] dzert vīnu, kas bija sajaukts ar mirti, bet Viņš to neņēma.“ od dne, kdy byla během svátků nekvašených chlebů obětována snopka. Svátek tak získal název „padesátý“, což je význam slova „Letnice“ v řečtině Nového zákona.
Padesát dní po vzkříšení Ježíše Krista oslavovali první křesťané Letnice, jeden z biblických svátků Boha. A jak je zaznamenáno ve Skutcích apoštolů 2, jaký to byl den! V ten den přijali Ducha Svatého mocným a dramatickým způsobem. Najednou získal svátek týdnů nový význam. Stín tohoto svátku se nyní stal skutečností! Letnice se staly dnem, kdy Ježíš Kristus založil církev, kterou dříve slíbil, že vybuduje (Matouš 16:18).
Ježíš Kristus odhalil význam tohoto svátku tím, že poslal Ducha Svatého svým bratrům ve víře. Řekl jim také: „A hle, já na vás posílám zaslíbení mého Otce; vy však zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti“ (Lukáš 24:49).
Boží Duch hraje v životě křesťanů dnes stejně jako tehdy zásadní roli. Když člověk přijme Božího Ducha po pokání a křtu, tento Duch v jeho životě zahájí proces duchovní proměny, kterou Bible nazývá obrácením (více se dozvíte v brožuře Proměňte svůj život: Proces obrácení).
Prostřednictvím tohoto procesu se zbavujeme svého způsobu myšlení a života a dovolujeme, aby vše, co děláme, řídil postoj a způsob života Ježíš Kristus. Pavel popsal tuto život měnící proměnu v Galatským 2:20: „Jsem ukřižován s Kristem, ale žiji, již nežiji já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře Syna Božího, který mě miloval a vydal sám sebe za mě.“ Skutečně, skrze Ducha svatého přichází Ježíš Kristus, aby žil ve věřících.
Vidíme tedy, že Ježíš je také v centru svátku Letnic. Konečné naplnění však nastane až po Jeho návratu na zem, kdy nastolí Boží království a všichni budou mít přístup k Božímu Duchu.
Tento svátek by tedy měl být dodržován jako předobraz toho, co teprve přijde, dokud nebude jeho účel zcela naplněn.
Svátek troubení: slavný návrat Ježíše Krista
Dalším z Božích svatých svátků je Svátek troubení. Je to „svaté shromáždění, které se slaví troubením na trubky“ (Leviticus 23:24, NRSV). Bůh řekl, že když zazní trubky, „Tak budete připomenuti před Hospodinem, svým Bohem, a budete zachráněni od svých nepřátel“ (Numeri 10:9).
Co nám tento svátek říká o roli Ježíše Krista v budoucích událostech?
Ježíš sám odkazuje na symboliku trubky, když popisuje okolnosti svého návratu na zem – svého druhého příchodu: „potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou bít v prsa všechny kmeny země. A uvidí Syna člověka přicházejícího na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou. A pošle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř větrů, od jednoho nejzazšího konce nebes až k jejich druhému nejzazšímu konci“ (Matouš 24:30-31).
V novozákonních spisech často nacházíme polnice spojené s Kristovým příchodem. Všimněte si opět Pavlova popisu vzkříšení mrtvých v okamžiku, kdy velká trubka ohlásí Kristův návrat v 1. Tesalonickým 4:16: „protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve.“ A Ježíš sám vzkřísí své následovníky (Jan 6:44).
Kristus tak nakonec naplní symboliku svátku troubení na trubky. On je také středobodem tohoto předzvěstného svátku. Při svém druhém příchodu zazní trubka, která ohlásí triumfální příchod Krále králů! Jak jsme viděli, hlasitě se ozývá: „Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista, a on bude kralovat na věky věků“ (Zjevení 11:15, ESV).
Ale dokud nezazní zvuk trubky, tento svátek stále ukazuje na budoucnost a jeho význam se ještě musí naplnit – s Ježíšem v jeho středu.
Den smíření: lidstvo smířené s Bohem skrze Krista
Snad nejneobvyklejší biblický svátek je Den smíření. Zahrnoval složitý rituál popsaný v Leviticus 16. Velekněz měl přinést dvě kozly, z nichž první byl obětován za hříchy národa (Leviticus 16:15). Poté, co byly hříchy národa symbolicky přeneseny na druhého kozla, byl onen vyhnán na poušť (Leviticus 16:21-22).
Co nám Den smíření prozrazuje o úloze Ježíše Krista? Je také v centru tohoto svátku?
V listu Židům 13 čteme o Dni smíření a o tom, že Kristus je symbolem kozla a dalších zvířat zabitých v ten den jako oběť za hříchy. „eboť těla těch zvířat, jejichž krev je veleknězem vnášena za hřích do svatyně, jsou spalována venku za táborem. Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou“ (Židům 13:11-12).
Den smíření nejenže znázorňuje Kristovu oběť za hříchy a skutečné duchovní smíření lidu s Bohem, ale Kristus je také náš velekněz, který vzal svou vlastní krev do Nejsvětější svatyně nebes a svou krví nás očistil a posvětil. A jako náš velekněz se Ježíš za nás přimlouvá u Otce – stejně jako se bude v budoucnu přimlouvat za pokání lidstva.
Ježíš je dále přímo zapojen do symboliky druhého kozla, který byl silným mužem vyhnán do pouště (Leviticus 16:21). Druhý kozel, na kterého velekněz vyznával hříchy Izraelitů, představoval podněcovatele těchto hříchů – nikoho jiného než satana, ďábla. Při svém druhém příchodu Kristus přikáže mocnému andělu, aby svázal Satana a uvrhl ho na 1000 let do vězení, čímž ho vyžene z lidstva, stejně jako byl živý kozel vyhnán z izraelského tábora v den smíření.
Jak napsal Jan: „Uviděl jsem, jak z nebe sestupuje anděl, který měl klíč od bezedné propasti a ve své ruce veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, jenž jest Ďábel a Satan, na tisíc let jej spoutal” (Zjevení 20:1-2).
Kristus tedy v symbolice Dne smíření hraje několik rolí. Je obětován jako první kozel za hříchy lidu, jehož smíření bude po Jeho návratu uplatněno na celé lidstvo. Je to zprostředkovatel, velekněz. A jako Král králů se také podílí na vyhnání Satana, aby na zemi založil Boží království.
Svátek stánků: Ježíš Kristus vládne nad celou zemí
Následuje šestý biblický svátek, svátek stánků. Původně ho Izraelité slavili, aby si připomněli všechny Boží zázračné zásahy během čtyřicetiletého putování pouští: „Ve stáncích budete bydlet po sedm dní; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, 43aby vaše generace poznaly, že jsem nechal bydlet syny Izraele ve stanech, když jsem je vyvedl z egyptské země“ (Leviticus 23:42-43).
Ale co má Svátek stánků společného s Ježíšem Kristem? Apoštol Jan popisuje Kristovo pozemské působení slovy: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1:14). Řecký výraz přeložený jako „přebývalo“ zde doslovně znamená, že „tabernakloval“ mezi námi. Stejně jako Ježíš Kristus jako Stvořitel Starého zákona (Jan 1:1-3, Jan 1:10; Židům 1:2; Kolosanům 1:16) „bydlil“ s Izraelity na poušti, tak učinil i se svým lidem ve svém fyzickém životě o mnoho století později.
Apoštol Pavel říká, že všichni Izraelité na poušti „pili stejný duchovní nápoj, neboť pili z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 Korinťanům 10:4, NIV).
Při svém druhém příchodu bude Kristus opět „přebývat“ s těmi, kteří jsou spaseni. Bude přebývat se svým lidem po tisíc let a tato tisíciletá vláda Ježíše Krista nad zemí je konečným naplněním tohoto svátku. „Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá pravomoc, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let“ (Zjevení 20:6).
Kristus je tedy rozhodně i v centru tohoto svátku – jako vládce, který „přebývá“ se svým lidem, zatímco vládne na zemi v Božím království po tisíc let.
Osmý den: poslední soud
Svátek stánků trvá sedm dní. Poté, osmého dne, následuje další, samostatný svátek, poslední z biblických svátků (Leviticus 23:36). Co má tento den společného s Ježíšem Kristem?
Během tisícileté vlády Krista bude celému lidstvu nabídnut Boží Duch. A kromě toho Bible zjevuje, že přijde čas, kdy Kristus nabídne Ducha těm, kteří vstanou z mrtvých ze všech minulých věků. Ve Zjevení 20 čteme, co se stane po skončení tisíciletí (znázorněného svátkem stánků):
„A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo. A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách“ (Zjevení 20:11-12).
Toto období se také nazývá soud bílého trůnu a Ježíš Kristus byl určen, aby soudil celé lidstvo (Jan 5:26-27; Římanům 14:10). To neznamená okamžité odsouzení, ale období hodnocení, protože je otevřena Kniha života – což znamená, že je otevřena příležitost přijmout Božího Ducha a mít své jméno zapsáno do ní. Apoštol Pavel píše ve Filipským 4:3 o těch, „můj vlastní druhu, pomáhej jim, neboť vedly zápas za rozšíření evangelia…a ostatními mými spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.“
Kristus tedy také splní ústřední roli této poslední hostiny, a to milosrdně a milostivě nabídnout zástupům neinformovaných a oklamaných příležitost k obrácení a spáse a poté je odměnit podle života, který vedli.
Sedm výročních svátků Božích je tedy „stínem věcí budoucích“ a Ježíš Kristus je středem všech těchto svátků. Ještě je však nedovršil; to se stane až v přicházejícím Božím království.
Ano, Kristus je náš Velikonoční Beránek, který nás vykoupil. On je nekvašený chléb, který nás očišťuje, a Ten, který nás vyvádí z hříchu. Na Letnice poslal Ducha Svatého, skrze kterého v nás žije. On je přicházející Král, ohlašovaný zvukem polnic. On je Ten, který vyžene satana a jako Velekněz se přimluví za lidstvo. Bude přebývat s lidmi na zemi jako Král králů. A nakonec bude soudit lidstvo a nabídne velké většině příležitost, aby jejich jména byla zapsána do Knihy života.
Proto Boží církev dodržovala tyto svátky, jak je uvedeno v Novém zákoně (viz Boží svátky v Novém zákoně). Proto je třeba tyto svaté svátky dodržovat i nadále – aby nám připomínaly ústřední roli, kterou má Ježíš Kristus při naplňování plánu Boha Otce. Není na čase, abyste Ho uctili a začali je dodržovat i vy?

>>>>>> iStock/Thinkstock <<<<<<
Jak bychom měli dodržovat Boží svátky?
Jak byste měli dodržovat Boží svaté dny?
______________________________________________________________________
Poté, co si uvědomíme, že Boží svátky jsou pro lidstvo životně důležité a že se výtečně hodí do našeho moderního světa, měli bychom přirozeně chtít vědět více o tom, jak je dodržovat.
Kde bychom je měli slavit? Měli bychom je dodržovat doma nebo v rámci nějakého náboženského obřadu? Co bychom měli v tyto dny dělat? Vadí Bohu, když v tyto dny vykonáváme svou běžnou práci, nebo bychom si je měli vyhradit pro jiné účely? Jak dodržování těchto dnů ovlivní naše rodiny a práci?
To jsou všechny důležité otázky, které musíme zvážit, když se učíme o Božích svátcích. Podívejme se na některé biblické zásady, které bychom měli zvážit při řešení těchto otázek v reálném životě.
Všechny jsou odlišné, ale všechny jsou svaté
Některé z těchto svátků mají stanovené způsoby dodržování, které je odlišují od ostatních. Například pouze Pesach zahrnuje přijímání chleba a vína jako symbolů Kristovy smrti. Dny nekvašeného chleba jsou jedinými svátky, během nichž nám Bůh přikazuje, abychom neměli v našich domech kvas a nejedli nic kvašeného. Den smíření je také jediným svátkem, který se dodržuje půstem. Správné dodržování těchto dnů zahrnuje uznání jejich odlišností, z nichž každá má za úkol naučit nás důležité duchovní lekce.
Celkově však existují zásady, které platí pro dodržování všech Božích svátků. Nejprve si musíme uvědomit, že tyto svátky jsou svaté pro Boha. Jsou to „Toto jsou Hospodinovy svátky, které budete svolávat, svatá shromáždění,“ říká Bůh (Leviticus 23:2).
Bůh je jediný, kdo může něco posvětit. Bůh staví tyto konkrétní dny na vyšší úroveň než všechny lidmi vymyšlené oslavy. Muži a ženy mohou věnovat čas Bohu pro zvláštní účel, ale pouze Bůh může určit čas jako svatý (Genesis 2:3; Exodus 20:8, Exodus 20:11). Když projevujeme náležitou úctu a vděčnost za tyto zvláštní výroční události, ctíme také samotného Boha tím, že uznáváme Jeho autoritu nad našimi životy. Porozumění tomuto principu je důležité pro správné uctívání Boha.
Náš Stvořitel si přeje, aby lidé ochotně a ve víře následovali všechny Jeho pokyny (Izajáš 66:2). Spolupracující a pokorný postoj je v kontrastu s přístupem těch, kteří chtějí udělat co nejméně, aby se nějak protloukli. Jádrem věci je, zda opravdu věříme a milujeme Boha. Apoštol Jan ilustroval postoj, který Bůh požaduje, když napsal: „To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká“ (1. Jan 5:3).
Shromáždění nařízená pro naše dobro
Ale jak chce Bůh, abychom se v těchto dnech chovali? Zvažte Jeho základní pokyn: „Toto jsou svátky, které Hospodin ustanovil, svatá shromáždění, která budete vyhlašovat v určený čas . . .“ (Leviticus 23:4, NIV). Jiné verze Bible, jako například King James a New King James, používají výraz „svatá shromáždění“, ale význam je stejný. Jsou to zvláštní příležitosti, kdy bychom se měli scházet s ostatními věřícími. Stejně jako v případě týdenního shabbatu Bůh přikazuje zvláštní bohoslužby v každý svatý den.
Bůh zjevil raným křesťanům zásadu setkávání se s ostatními stejně smýšlejícími v soboty a svaté dny: „Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný; a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Židům 10:23-25). Jaký lepší čas na vzájemné povzbuzování a napomínání než dny, které znázorňují Boží veliký plán spasení!
Když se scházíme v době těchto výročních svátků, máme si úžasnou příležitost dozvědět se více o Božím plánu spasení. Nehemiáš 8 zaznamenává pozoruhodný příklad shromáždění Božího lidu k oslavě Svátek troubení (Nehemiáš 8:2). Během bohoslužby pomáhali vůdci „všechen lid pozorně naslouchal knize zákona…Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby všichni rozuměli tomu, co se četlo“ (Nehemiáš 8:7-8). Raná církev pokračovala v dodržování těchto každoročních svátků podle stejných zásad, ale s mnohem větším duchovním porozuměním (Skutky 2; 1. Korinťanům 5:6-8).
V Nehemiášových dnech potřeboval lid povzbuzení, protože zanedbával Boží svátky. „Potom Nehemjáš, který byl místodržitelem, kněz a písař Ezdráš a lévité, kteří vyučovali lid, řekli všemu lidu: Tento den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte! Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova zákona. Řekl jim: Jděte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte podíly těm, kteří nic nemají, protože tento den je svatý našemu Pánu. Netrapte se, protože radost z Hospodina bude vaší silou“ (Nehemiáš 8:9-10). Poté, co byli poučeni o Božím zákoně, „Všechen lid šel, aby jedli, pili, posílali podíly a slavili velký svátek, protože porozuměli slovům, která jim oznámili“ (Nehemiáš 8:12).
Tyto zvláštní dny jsou určeny k radosti celé rodiny – všech, kteří se jich účastní! Zejména na Svátek stánků je dostatek času na rodinné aktivity a odpočinek, stejně jako na radost z duchovního poznání, které Bůh zjevuje.
Činit, co Bůh říká, žít z víry
Abychom se mohli správně radovat o Božích svátcích, nemáme vykonávat svou obvyklou práci (Leviticus 23:3, Leviticus 23:7-8, Leviticus 23:21, Leviticus 23:25, Leviticus 23:35-36). Všimněte si, že i když příprava jídla na výroční svaté dny vyžaduje práci, Bůh říká, že tento druh úsilí je přípustný a vhodný (Exodus 12:16). V den smíření však máme upustit od veškeré běžné práce, včetně přípravy jídla (Leviticus 23:28, Leviticus 23:30-31).
Svou poslušnost a oddanost Bohu projevujeme také tím, že si zařídíme volno v práci, abychom mohli svátky dodržovat. S řádným plánováním a ohleduplnou komunikací se zaměstnavateli si většina lidí dokáže vyřešit podrobnosti potřebné k tomu, aby si tyto dny mohla vzít volno. Je naší odpovědností, abychom při informování členů rodiny o svém rozhodnutí dodržovat Boží svátky postupovali moudře a trpělivě.
Reagovat na Boží pokyny je otázkou víry. Jak řekl Pavel v 2. Korinťanům 5:7: „Neboť chodíme vírou, ne tím, co vidíme.“ Je proto důležité, abychom začali dodržovat svaté dny, jakmile se o nich dozvíme. I když zpočátku možná nebudeme rozumět všemu, naučíme se mnohem více, až je začneme skutečně dodržovat (srovnej Žalm 111:10).
Pokud se chcete dozvědět více o dodržování výročních svátků, kontaktujte prosím naši kancelář pro vaši zemi nebo region uvedenou na zadní straně této brožury. Pokud budete mít zájem, rádi vaši žádost předáme ministrovi ve vašem okolí. Ten vám sdělí časy a místa konání výročních svátků a týdenních sabatních bohoslužeb ve vašem okolí.
Stručně řečeno, výroční svátky jsou časem radosti, a to nejen kvůli jejich významu pro nás, ale také kvůli úžasné naději, kterou slibují celému lidstvu. Dodržování svatých dnů nám připomíná Boží velkou lásku k lidstvu. Uctívání Boha tímto způsobem je radostí a potěšením. Tyto svátky jsou skutečně úžasnými dary od Boha pro Jeho lid!

>>>>>> United Church of God, aia <<<<<<
Kolosanům 2, verš 16: Ukazuje, že pohanští křesťané dodržovali biblické svátky
Co potvrzují Pavlova slova v tomto verši o pohaných křesťanech?
______________________________________________________________________
„Ať vás tedy nikdo nesoudí kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novým měsícům nebo sobotám, které jsou jen stínem budoucích věcí…“ napsal Pavel v Kolosanům 2:16-17 (KJV). Tento úryvek je často špatně vykládán. Co ve skutečnosti říká?
Pavel bojoval proti místní herezi. Falešní učitelé zavedli svou vlastní náboženskou filozofii, která byla směsicí židovských a pohanských konceptů. Jejich zkreslené myšlenky byly založeny na lidské „tradici“ a „principech světa“, nikoli na Božím slově. Pavel varoval Kolosanům, aby „Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii — prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista“ (Kolosanům 2:8).
Tito falešní učitelé zavedli vlastní pravidla a předpisy pro své představy o správném chování (Kolosanům 2:20-22). Obsah Pavlova varování kolosenské církvi jasně naznačuje, že tito kacíři byli předchůdci významné hereze, která se vyvinula v gnosticismus – systém víry, který tvrdil, že tajné znalosti (gnosis je řecké slovo pro „znalost“, odtud pochází termín gnosticismus) mohou posílit náboženství. Gnostici tvrdili, že jsou tak duchovní, že pohrdají prakticky vším fyzickým a považují to za něco pod svou úroveň.
Falešní učitelé v Kolosách odmítali fyzické – pomíjivé věci, které bylo možné dotknout se, ochutnat nebo uchopit (Kolosanům 2:21-22) – zejména pokud se týkaly uctívání. Jejich filozofie povzbuzovala zanedbávání fyzických potřeb těla, aby bylo dosaženo vyšší duchovnosti. Ve skutečnosti však jejich vlastní náboženství nic takového nečinilo a v boji proti lidské přirozenosti nedosáhlo ničeho. Jak napsal Pavel, nemělo to „ale nemají žádnou cenu, leč pro uspokojení těla (Kolosanům 2:23).
Křesťané v Kolosech poslouchali Boha. Dodržovali Jeho sobotu a svaté dny a radovali se z nich podle biblických pokynů (Deuteronomium 16:10-11, Deuteronomium 16:13-14). Kacíři odsoudili kolosenskou církev za způsob, jakým Kolosané dodržovali svaté dny. Všimněte si, že nezpochybňovali samotné dny. Bylo to fyzické užívání těchto dnů – radost a hodování – co vyvolalo námitky těchto falešných učitelů.
Všimněte si znovu Pavlových slov: „Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli [řecky meros, což znamená „část“ nebo „týkající se jakékoli části“] svátku, novoluní nebo sobotám“ (Kolosanům 2:16). Pavel kolosanům říkal, aby ignorovali soudy a kritiku těchto kacířů ohledně jejich radosti z jídla a pití během Božích svátků.
Paulin komentář v tomto úryvku neprojevuje pohrdání dny, které Bůh ustanovil jako svaté, ale naopak potvrzuje, že kolosští křesťané – kteří byli převážně pohané (Kolosanům 2:13) – dodržovali týdenní sabat a Boží svátky více než 30 let po smrti a vzkříšení Ježíše Krista.
Kdyby tyto dny nedodržovali, kacíři by neměli žádný důvod k námitkám proti jídlu a pití – tedy hostinám – během soboty a svatých dnů. (Přečtěte si online brožuru pro studium Bible Nová smlouva: Zrušila Boží zákon?)

>>>>>> iStock/Thinkstock <<<<<<
Roční svátky Boha: Kalendář svatých dnů
Zobrazit data Božích svatých dnů – Pesach, Dny nekvašených chlebů, Letnice, Svátek troubení, Den smíření, Svátek stánků a osmý den.
______________________________________________________________________
Roční svátky Boha
2026
Pesach: 1. dubna (slaví se večer předem)
Svátek nekvašených chlebů: 2.–8. dubna
Letnice: 24. května
Svátek troubení: 12. září
Den smíření: 21. září
Svátek stánků: 26. září – 2. října
Osmý den: 3. října
2027
Pesach: 21. dubna (slaví se večer předem)
Svátek nekvašených chlebů: 22.–28. dubna
Letnice: 13. června
Svátek troubení: 2. října
Den smíření: 11. října
Svátek stánků: 16.–22. října
Osmý den: 23. října
2028
Pesach: 10. dubna (slaví se večer předem)
Svátek nekvašených chlebů: 11.–17. dubna
Letnice: 4. června
Svátek troubení: 21. září
Den smíření: 30. září
Svátek stánků: 5.–11. října
Osmý den: 12. října
2029
Pesach: 30. března (slaví se večer předem)
Svátek nekvašených chlebů: 31. března – 6. dubna
Letnice: 20. května
Svátek troubení: 10. září
Den smíření: 19. září
Svátek stánků: 24. září – 30. září
Osmý den: 1. října
Podle biblického počítání začínají dny večer (Genesis 1:5), když zapadá slunce (Jozue 8:29; 2. Paralipomenon 18:34; Marek 1:32), a počítají se „od večera do večera“ (Leviticus 23:32). Všechny Boží svátky tedy začínají večer těsně před daty uvedenými v této tabulce. Například v roce 2017 se Pesach slaví večer 9. dubna po západu slunce a Svátek nekvašených chlebů začíná následující večer, 10. dubna. Svátek končí západem slunce v uvedených datech.

>>>>>> UCG.org <<<<<<
[Infografika] Boží svaté dny: Kroky v Božím plánu spasení
„Toto jsou Hospodinovy svátky, které budete svolávat, svatá shromáždění — to jsou mé svátky“ (Leviticus 23:2)
______________________________________________________________________
1. Pesach: Proč musel Ježíš Kristus zemřít
Pesach nás učí, že Ježíš Kristus byl bez hříchu a jako pravý Beránek Boží dal svůj život, aby byly odpuštěny hříchy lidstva a zrušen trest smrti (1. Korinťanům 5:7; 1. Petrův 1:18-20; Římanům 3:25). Pesach, ačkoli není slaven jako svatý den, je prvním svátkem roku.
2. Svátek nekvašených chlebů: Nahrazení hříchu chlebem života
Svátek nekvašených chlebů nás učí, že jsme byli povoláni, abychom zavrhli bezzákonnost a činili pokání ze svých hříchů. Máme žít podle každého slova Božího a podle učení Ježíše Krista (1. Korinťanům 5:8; Matouš 4:4). Během tohoto svátku symbolizuje kvas hřích, a proto je na sedm dní svátku odstraněn z našich domovů (1. Korinťanům 5:7-8; Exodus 12:19). Jídlem nekvašeného chleba symbolizujeme život v upřímnosti a pravdě, bez hříchu.
3. Svátek Letnic: První plody Boží sklizně
Svátek Letnic, neboli prvotin, nás učí, že Ježíš Kristus přišel, aby vybudoval svou církev. Tento svátek symbolizuje příchod Ducha svatého a založení církve. Prvotiny jsou ti, kterým bude při Kristově návratu dána spása. Byli naplněni Duchem Svatým, který v každém z nich vytvořil nové srdce a povahu, aby mohli žít podle Božích přikázání (Exodus 23:16; Skutky 2:1-4, Skutky 2:37-39; Skutky 5:32; Jakub 1:18).
4. Svátek troubení: Zlomový bod v historii
Svátek troubení nás učí, že Ježíš Kristus se na konci tohoto věku viditelně vrátí na zem. V té době vzkřísí svaté, kteří již nežijí, a ty svaté, kteří jsou ještě naživu, okamžitě promění v nesmrtelné duchovní bytosti (Matouš 24:31; 1. Korinťanům 15:52-53; 1. Tesalonickým 4:13-17). Tento svátek připomíná troubení na trubky, které bude předcházet Jeho návratu. Sedm andělů se sedmi trubkami je popsáno ve Zjevení 8-10. Kristus se vrátí s troubením sedmé trubky (Zjevení 11:15).
5. Den smíření: odstranění příčiny hříchu
Tento svatý den představuje našeho velekněze, Ježíše Krista, který smířil hříchy celého lidstva, což nám umožňuje smíření s Bohem a vstup do „nejsvatějšího“ (Leviticus 16:29-30; Leviticus 16:20-22; Hebrejcům 9:8-14; Hebrejcům 10:19-20). Také poukazuje na dobu, kdy bude Satan svázán na 1000 let (Zjevení 20:1-3). Půstem v tento den se přibližujeme k Bohu a symbolicky vyjadřujeme smíření lidstva s Bohem. Kristus je v tomto procesu nepostradatelný jako náš Velekněz (Židům 4:14-15; Židům 5:4-5; Židům 5:10) a jako naše věčná oběť za hříchy (Židům 9:26-28).
6. Svátek stánků: Ježíš Kristus vládne nad zemí
Svátek stánků nás učí, že když se Ježíš Kristus vrátí, bude založena nová společnost s Kristem jako Králem králů a Pánem pánů. Kristus, s pomocí vzkříšených svatých, nastolí na zemi svou vládu na 1000 let (Zjevení 19:11-16; Zjevení 20:4; Leviticus 23:39-43; Matouš 17:1-4; Židům 11:8-9). Vláda podle Jeho zákonů se rozšíří z Jeruzaléma do celého světa a nastane bezprecedentní období míru a prosperity (Izaiáš 2:2-4; Daniel 2:35; Daniel 2:44; Daniel 7:13-14).
7. Osmý den: Spása rozšířená na celé lidstvo
Osmý den nás učí, že Ježíš Kristus dokončí svou sklizeň lidí tím, že vzkřísí z mrtvých a rozšíří spasení na všechny lidské bytosti, které zemřely v minulosti a nikdy nedostaly plnou příležitost ke spasení (Ezechiel 37:1-14; Římanům 11:25-27; Lukáš 11:31-32; Zjevení 20:11-13).
Tato infografika je k dispozici pouze online a není součástí tištěné verze brožury „Boží svatý plán: Slib naděje pro celé lidstvo“.

>>>>>> UCG.org <<<<<<