Jaký je váš osud? Proč existujete? Má lidský život nějaký smysl, nějaký účel? Tyto otázky trápily největší myslitele a filozofy všech dob.
Obsah
Otázka věků: Proč jste se narodili?
Jaký je váš osud? Proč existujete? Proč jste se narodili? Má lidský život nějaký smysl, nějaký účel?
Tyto otázky trápily největší myslitele a filozofy všech dob.
Zamýšlíme se nad smyslem života. Dítě se přirozeně ptá: „Odkud jsem přišel?“ Jako dospělí se ptáme, zejména v pokročilém věku: „Je tento fyzický život vše, co existuje? Má můj život smysl?“
Zamyslete se nad svou vlastní existencí. Vidíte smysl svého života s jeho vzestupy a pády, směsicí radostí a smutků? Cítíte trvalou hodnotu v jeho úsilí, výzvách a nejistotách?
Proč jste se vlastně narodili? Na následujících stránkách se budeme zabývat touto jednou z největších záhad.
Místo člověka ve stvoření
Před třemi tisíci lety král David uvažoval o zdánlivé bezvýznamnosti lidských bytostí ve srovnání s nekonečností noční oblohy. Jako pastýř strávil mnoho nocí pod širým nebem a pozoroval hvězdnatou oblohu nad sebou. Všimněte si myšlenek, které zaznamenal v Žalmu 8:3-4: „Když hledím na tvá nebesa — dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ?“
David se divil, proč se Bůh při pohledu na velkolepý a rozsáhlý vesmír tak zajímá o lidské bytosti a jejich budoucnost. Uvědomil si, že v širším kontextu obrovského nebe můžeme vypadat bezvýznamně. Přesto však pochopil, že v plánu velkého Stvořitele se žádná část Božího fyzického stvoření nemůže rovnat Jeho záměru s lidmi.
S vědomím, že pouze Bůh může odhalit svůj záměr, proč nás stvořil, David pokračoval ve svých úvahách o osudu člověka: „Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunoval jsi ho slávou a důstojností. Svěřil jsi mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy, všechen brav a skot i polní zvěř, nebeské ptactvo, mořské ryby i vše, co se brodí mořskými stezkami“ (Žalm 8:5-8, zdůraznění přidáno).
David přemýšlel o vládě, kterou Bůh dal lidstvu při stvoření, a použil přitom stejná slova jako v Genesis 1:26. Zde Bůh řekl: „řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.” Člověk byl tedy stvořen k Božímu obrazu, aby vládl nad Jeho stvořením.
David si uvědomil, že Bůh již lidem dal schopnost spravovat významnou část svého stvoření – naši planetu a její divy. Věděl však, že ještě mnohem více má přijít.
Davidova slova z žalmu 8 jsou citována v Židům 2:6-8 s vysvětlujícím komentářem na konci: „Ale někde je místo, kde někdo dosvědčil: ‚Co je to člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se o něj staráš? Učinil jsi ho o málo menším než anděly, korunoval jsi ho slávou a ctí a dal jsi mu pod nohy všechno. Tím, že lidem poddal všechno, Bůh jim nenechal nic, co by jim nebylo podřízeno. Přesto v současné době nevidíme, že by jim bylo všechno podřízeno.“ (Nový mezinárodní překlad).
„Všechno“ je zde přeloženo z řeckého ta panta, což znamená „vše“ – v podstatě „vesmír“. To je to, co Bůh určil, aby bylo podřízeno člověku – ale, jak je zde objasněno, zatím ne.
Když David hleděl na nebeskou velkolepost nad sebou, možná si vzpomněl na úžasné Boží prohlášení, které dal Mojžíšovi: „slunce, měsíc a hvězdy, celý nebeský zástup …tvůj Bůh, je přidělil všem národům pod celým neb… dědictvím“ (Deuteronomium 4:19).
To je ohromující! Tyto verše odhalují, že člověk byl stvořen, aby se spolu s Bohem podílel na vládě nad celým stvořeným vesmírem. To je však jen jeden aspekt ještě větší reality.
Za hranicemi našich nejdivočejších snů
Co to znamená, že Bůh stvořil člověka „o málo nižšího než anděly“? Když David hleděl na nekonečnou oblohu nad sebou, opravdu měl na mysli, že člověk je jen o málo nižší než nesmrtelné duchovní bytosti? Jako smrtelné, hmotné stvoření jsme daleko, daleko pod tím, co Písmo zjevuje o moci a slávě bytostí v nebeské říši.
Místo „o málo nižší“ by možná bylo lepší použít překlad z New American Standard Bible v Židům 2:7: „Učinil jsi ho na krátký čas nižším než anděly…“ To se zdá pravděpodobné, vezmeme-li v úvahu obrovskou propast mezi námi a nebeskou říší, a důsledky jsou ohromující. Pokud jsme totiž pouze dočasně na nižší úrovni existence než andělé, co to pak znamená pro budoucnost?
Zamyslete se znovu nad tím, co Bůh řekl v Genesis 1:26: „Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali…“ Ze všeho, co Bůh stvořil, stvořil pouze člověka k obrazu a podobě své. Pouze člověku dal vládu nad stvořením. Lidstvo je jedinečné v Božím stvoření. A Bůh pro nás připravil nepochopitelný osud!
Apoštol Pavel o Božím úžasném plánu řekl: „Toto poselství bylo po staletí a po generace utajeno, ale nyní bylo zjeveno jeho svatému lidu“ (Kolosanům 1:26, New Living Translation; srovnej 1 Korinťanům 2:7; Efezanům 3:9).
Po celé věky drtivá většina lidí nedokázala pochopit úžasnou budoucnost, kterou Bůh připravil pro ty, kteří s ním naváží správný vztah. Jak to vyjádřil apoštol Pavel: „ oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1. Korinťanům 2:9).
Písmo nám říká, že náš osud může přesáhnout vše, co si dokážeme představit v našich nejdivočejších snech! Není na čase, abychom nechali Boha, aby nám ze svého Slova vysvětlil, co pro nás má v úmyslu?
První nápovědu o naší fantastické budoucnosti nám dává prorocký úryvek.
Mluví o vzkříšení mrtvých a říká nám, že přijde čas, kdy „mnozí z těch, kdo spí v prachu země, procitnou, jedni pro život věčný, ale druzí k naprosté hanbě pro věčnou ohavnost.“.A dodává: „Ti rozumní však budou zářit jasem oblohy, a ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy.“ (Daniel 12:2-3).
To je jen náznak úžasné budoucnosti, kterou pro nás Bůh připravil – žít věčně a zářit ve slávě jako jasné hvězdy!
Co je člověk nyní
Než však budeme moci pochopit věčný osud člověka, musíme jasně pochopit, co je člověk nyní. Jsme fyzické bytosti složené z chemických látek země. Tak nás Bůh stvořil: „Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší“ (Genesis 2:7).
Ale téměř všechna starověká náboženství učila mylné nauce, že člověk je nehmotná duchovní bytost na určitou dobu uvězněná ve fyzickém těle. Učily, že člověk má dvojí složení, že lidská bytost je jak fyzické tělo, tak nesmrtelná duše.
I dnes většina lidí věří, že po smrti našeho fyzického těla bude naše údajně nesmrtelná „duše“ pokračovat jako živá a vědomá bytost oddělená od těla. Myšlenka, že máme nesmrtelnou duši, se v Písmu svatém nikdy neučí. Pochází z pověr starověkých náboženství – možná až z dob Edenu, kdy Satan přesvědčil Evu, že nezemře, i když neuposlechne Boha (Genesis 3:2-4).
Naopak, Bible nám jasně říká, že naše „duše“ je smrtelná, nikoli nesmrtelná, protože může zemřít (Ezechiel 18:4-20; Matouš 10:28). Slova, která se v Písmu běžně překládají jako „duše“ – hebrejské nephesh ve Starém zákoně a řecké psuche v Novém zákoně – odkazují jednoduše na fyzické, smrtelné bytosti. Používají se nejen pro označení lidských bytostí, ale i mnoha druhů zvířat, včetně ptáků, plazů a ryb.
Bible jasně říká, že nesmrtelnost není něco, co již máme. Pavel nám jasně říká, že jen Bůh má nesmrtelnost (1. Timoteovi 6:13-16). Vysvětluje, že jsme „porušitelní“ a „smrtelní“ a že „ toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost.“, když se při posledním troubení Ježíše Krista změníme z porušitelné existence na neporušitelnou (1. Korinťanům 15:51-53; srovnej 1. Tesalonickým 4:16; Zjevení 11:15).
V současné době jsou Boží služebníci ti, kteří „hledají slávu, čest a neporušitelnost.“ (Římanům 2:7) – což dokazuje, že ještě nejsou nesmrtelní. Ale chápou, že Ježíš Kristus tím, že obětoval svůj život za nás, „zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost“ (2. Timoteovi 1:10). Nesmrtelnost je dostupná pouze skrze Spasitele lidstva, Ježíše Krista (Skutky 4:12).
Opakuji, člověk je smrtelný! Lidský život je dočasný! Jsme fyzické bytosti, které mohou zemřít; můžeme přestat existovat. Náš život nespočívá v nějaké údajně nesmrtelné duši. V Písmu se žádné takové učení nenachází. Když zemřeme, naše vědomí zaniká (Žalm 6:5; Kazatel 9:5-10); nepokračuje v jiné formě.
Existuje jistá duchovní složka lidské existence, ale nemá nic společného s pojmem nesmrtelné duše.
Boží dar budoucího života
Mnoho pasáží odhaluje, že naše jediná naděje na věčný život spočívá v vzkříšení z mrtvých v proměněném těle, stejně jako byl vzkříšen Ježíš Kristus. (Podrobné vysvětlení toho, co se skutečně děje při smrti a po ní, a mnoho mylných představ o posmrtném životě najdete v našich brožurách Nebe a peklo: Co skutečně učí Bible? a Co se stane po smrti?)
Kromě toho Bible také jasně říká, že vzkříšení k nesmrtelnosti je možné pouze díky milosrdné milosti Boha: „Mzdou hříchu je smrt [nikoli nesmrtelný život v jiné formě nebo na jiném místě], ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 6:23).
Věčný život je dar, který Bůh připravil pro ty, kteří se odvrátí od hříšné cesty a začnou Ho z celého srdce poslouchat. Opět platí, že to není něco, co lidé mají od přírody. Je to spíše něco, co nám Bůh nabízí – pokud se odvrátíme od svých starých hříšných způsobů a skrze Krista přijmeme Jeho odpuštění a vedení pro svůj život.
To je to, co Bůh chce pro každého: „ aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy“ (1. Timoteovi 2:3-4). On nechce „aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. Petrův 3:9). Bůh nám chce dát drahocenný dar věčného života. Udělá vše, co je v jeho moci, aby zajistil, že dostaneme věčný osud, který pro nás připravil!
Ale co je to vlastně ten osud? Podívejme se blíže na to, co nám odhaluje Bible.

>>>>>> IStockphoto/Shaun Venish <<<<<<
Duch v člověku
Duch člověka předává lidský intelekt našemu fyzickému mozku. Díky němu jsou lidé mnohem inteligentnější než zvířata.
Lidské bytosti mají ve své podstatě duchovní složku. Jak říká Job 32:8: „V člověku je duch.“ A apoštol Pavel poukázal na to, že „Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který je v něm?“ (1 Korinťanům 2:11).
Právě tento lidský duch předává lidský intelekt našim fyzickým mozkům a vytváří lidskou mysl. To je to, co činí lidi mnohem inteligentnějšími než zvířata.
Tento duchovní aspekt lidské existence však nemá nic společného s konceptem nesmrtelné duše. Duch v člověku není sám o sobě živý. Není to duchovní bytost, která „žije dál“ po smrti. Jak ukazuje Písmo, lidský duch nemá žádné vědomí oddělené od těla, protože člověk je smrtelný. Když zemřeme, nebudeme si ničeho vědomi – až do budoucnosti, kdy Bůh vloží naše individuální duchy do nových těl, která nám dá, a tím nás přivede zpět k životu.
Lidský duch je rozhodující pro náš osud, protože Boží Duch Svatý, který se s ním spojuje, je tím, co z nás dělá Božími dětmi (Římanům 8:16). A stejně jako lidský duch nám dává lidské porozumění, tak Boží Duch nám dává vyšší, božské porozumění (1 Korinťanům 2:10-16). Nejsme zrozeni s Duchem Svatým, ale přijímáme ho od Boha po pokání a křtu (Skutky 2:38).

>>>>>> iStockphoto, Corbis Digital Stock <<<<<<
Cíl a korekce: naplánovány od samého počátku
Díky oběti Ježíše Krista mohou být lidé smířeni s Bohem a Boží odpuštění jejich hříchů odstraní trest smrti.
Apoštol Pavel nám říká, že Bůh naplánoval naši úžasnou budoucnost ještě předtím, než stvořil naše první rodiče, Adama a Evu. Naplánoval náš osud „ podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2. Timoteovi 1:9).
Naše věčná budoucnost byla součástí Božího velkého plánu a záměru ještě předtím, než tento svět vznikl. I tehdy Bůh rozhodl, že pouze dokonalý Vykupitel může dovršit jeho velkolepý plán, protože předvídal, že lidé se odchýlí od cesty, kterou pro ně připravil.
Při stvoření prvního muže a ženy, Adama a Evy, Bůh dal na výběr mezi dvěma způsoby života. Prvním lidem jasně nařídil, aby jedli ze stromu života. Jako jejich Stvořitel chtěl, aby s Ním navázali blízký osobní vztah. Strom života v rajské zahradě symbolizoval poslušný vztah vedoucí k věčnému životu (Genesis 2:9; Genesis 3:22).
Existovala však i jiná možnost – ta, která vedla ke katastrofě! Místo toho, aby si vybrali život v poslušnosti Bohu, mohli se rozhodnout pro život, ve kterém si sami rozhodují, co je správné a co špatné, a jsou neposlušní Bohu. Tuto volbu symbolizoval další strom v zahradě – strom poznání dobra a zla (Genesis 2:16-17; Genesis 3:1-6). Bůh jim výslovně přikázal, aby z tohoto stromu neochutnávali, ale nezabránil jim v tom. Dal jim svobodnou vůli.
Svým rozhodným činem Adam a Eva odmítli způsob života, který jim Bůh přikázal (Genesis 3:6). Namísto toho, aby se spoléhali na Boha, že jim ukáže správnou cestu, rozhodli se spoléhat na sebe. Vydali se na špatnou cestu, která je směsem dobra a zla.
Svým rozhodnutím na sebe přivolali trest za hřích, kterým je utrpení a nakonec smrt (Římanům 6:23). Od té doby následuje celé lidstvo jejich příklad a je zkaženo hříchem (Římanům 5:12). Všichni selhali v Božím zjeveném způsobu života (Římanům 3:23). Lidstvo dodnes pokračuje touto cestou, která vede ke smrti (Římanům 3:9-12).
Z tohoto důvodu zahrnuje Boží plán Spasitele, Mesiáše – „Beránka Božího, který snímá hřích světa“ (Jan 1:29). Skrze oběť Ježíše Krista mohou být lidé usmířeni s Bohem a Boží odpuštění jejich hříchů odstraní trest smrti (Kolosanům 1:20-22).
S Božím odpuštěním a pomocí se člověk může vrátit na cestu, na které od Boha obdrží dar věčného života (Římanům 6:23; Římanům 8:11). Osud člověka spočívá v tomto věčném životě. (O tom, jak se lidé mohou smířit s Bohem, si přečtěte v našich bezplatných brožurách Proměňte svůj život: Proces obrácení a Cesta k věčnému životu.)

>>>>>> Designpics <<<<<<
Boží vlastní děti
Tento rodinný vztah, kdy se stáváme dětmi Boha Otce, je srdcem a jádrem Božího neuvěřitelného plánu pro lidstvo!
Písmo odhaluje, že všichni lidé pocházejí z prvních dvou lidí, Adama a Evy. Jsme jejich rozšířená rodina. Díky přímému stvoření k Božímu obrazu byl Adam Božím synem (Lukáš 3:38; srovnej Genesis 5:1-3). Protože jsme potomky Adama, jsme také Božími dětmi. Bůh je náš Otec, protože je otcem našeho prvního lidského otce. Jak nám říká Skutky 17:28-29: „Jsme tedy rodem Božím.“
Ale Boží záměr jde daleko za stvoření smrtelných, pomíjivých lidských bytostí. On právě vytváří a formuje „nové stvoření“ (2. Korinťanům 5:17) a zplodí své vlastní duchovní děti – nesmrtelné a neporušitelné děti, které budou naplněny Jeho samotnou podstatou a charakterem.
Čím více chápeme, co to znamená, tím více budeme ohromeni – nejen majestátností Božího záměru, ale také tím, co to znamená pro každého z nás osobně.
Rodina podle Božího obrazu
Pavel vysvětluje toto nové stvoření tím, že porovnává „starého člověka, který je zkažený svými klamnými touhami“, s „novým člověkem, stvořeným k Božímu obrazu v pravé spravedlnosti a svatosti“ (Efezským 4:22-24, NIV).
Pavel popisuje velmi potřebnou duchovní proměnu v lidech. Nejprve dochází ke změně povahy a charakteru člověka. Poté následuje vzkříšení – úplná proměna v duchovní bytost s věčným životem.
Bůh tuto proměnu uskutečňuje skrze moci Ducha svatého. Biblický termín pro tuto duchovní proměnu je spása. Pavel popisuje ty, kteří spasení obdrží, jako Boží děti: „Sám ten Duch [tj. Boží Duch Svatý] svědčí spolu s naším duchem [naším individuálním lidským duchem], že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové — dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni“ (Římanům 8:16-17).
Dokážeme pochopit význam Pavlova inspirovaného výroku? Vysvětluje, proč jsme tady, ten samotný důvod naší existence, proč jsme se narodili. Dává smysl samotnému životu. Vysvětluje, proč Bůh chce, aby všichni lidé poznali pravdu. Písmo nám říká, že Bůh vytváří rodinu – svou vlastní rodinu. Máme neocenitelnou příležitost být součástí této rodiny, Boží rodiny!
Tento rodinný vztah – to, že se stáváme dětmi Boha Otce – je srdcem a jádrem Božího neuvěřitelného plánu pro lidstvo!
Od počátku byl Bohem tento záměr jasně vyjádřen. Všimněte si znovu slov z Genesis 1: „I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu…Bůh stvořil člověka ke svému obrazu … stvořil je muže a ženu“ (Genesis 1:26-27). Muži a ženy jsou stvořeni k Božímu obrazu a podobě, aby byli jako On.
Tento jazyk se týká rodiny. Uvažte, že teprve poté, co Bůh stvořil rostliny a zvířata, aby se rozmnožovaly „podle svého druhu“, řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu“ (Genesis 1:26). To ukazuje, že člověk byl stvořen podle „Božího druhu“. Abychom lépe pochopili paralelu mezi tím, jak Bůh stvořil člověka k obrazu svému a podle své podoby, Genesis 5:3 říká, že první člověk Adam později „zplodil syna ke své podobě jako svůj obraz. Dal mu jméno Šét.“
Bůh jasně říká, že jeho rodina zahrnuje lidi, kteří jsou nyní fyzickými muži a ženami, syny i dcerami: „Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3:26-28).
Bible často souhrnně označuje fyzické děti obou pohlaví jako „synové“, protože to byl zvyk v době, kdy byla Bible napsána. Tento zvyk se v mnoha jazycích zachoval po staletí. V hebrejštině a řečtině, v nichž byla Bible původně napsána, se slovo „synové“ používalo obecně pro označení „potomků“. Podobně používáme slova „lidstvo“ a „bratři“ v souhrnném smyslu, aby zahrnovala obě pohlaví.
Bůh nám také říká: „budu vám Otcem a vy mi budete syny a dcerami‘, praví Pán Všemohoucí“ (2 Korinťanům 6:18). Stejně jako jsou muži i ženy Božími dětmi skrze fyzické stvoření, tak mohou být oba Božími dětmi skrze duchovní prostředky.
Opravdu Boží děti?
Ale když nás Bůh nazývá svými dětmi a přikazuje nám, abychom ho nazývali Otcem, myslí to v pravém smyslu? Vytváří Bůh skutečně rodinu jiných bytostí, které jsou mu podobné, prostřednictvím procesu rozmnožování? Nebo je to míněno ve stejném smyslu, jako když Bůh je Otcem lidského rodu prostřednictvím stvoření?
Svou stvořitelskou činností je Bůh také Otcem andělů, které nazývá „Boží synové“ v Jóbovi 38:7. Existuje však důležitější smysl, v němž si přeje být Otcem lidských bytostí – privilegium, které nebylo uděleno andělům.
To můžeme začít vidět v knize Židům: „Neboť kterému z andělů kdy řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem“ (Židům 1:5). V tomto úryvku je srovnáváno postavení andělů a Ježíše Krista, božského Syna Božího.
To však platí i pro lidské bytosti. Musíme si uvědomit, že Ježíš zaujímá jedinečné postavení jako „ jediný Syna.“ Boha (Jan 1:18; Jan 3:16; 1 Jan 4:9)
.Byl Bohem s Otcem před svým lidským početím jako božské Slovo. (Jan 1:1-14). Poté, skrze Božího Otce, který uplatnil moc Ducha Svatého, byl nadpřirozeně počat jako člověk Ježíš Kristus v lůně Marie, která byla ještě pannou (Lukáš 1:35; Matouš 1:20).
Ježíš neměl žádného přímého lidského otce. Jeho otcem byl přímo Bůh Otec, a to i ve fyzickém smyslu, skrze Ducha svatého. Současně byl Ježíš také zplozen Otcem k duchovnímu životu skrze téhož Ducha (srovnej Jan 5:26; Jan 6:63). A při svém vzkříšení po smrti se Kristus vrátil ke své dřívější slávě u Otce, když se těsně před svou smrtí modlil: „A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět“ (Jan 17:5).
Zatímco ostatní lidé nejsou fyzicky počati nadpřirozeným způsobem, jako byl Kristus, mohou ho následovat tím, že jsou duchovně zplozeni Bohem – i když až později ve své fyzické existenci. Obrácení křesťané jsou také označováni jako „zplozeni“ Bohem (1. Petr 1:3; 1. Jan 5:1-18, KJV), jako děti Boží (Jan 1:12; Římanům 8:16-21; 1 Jan 3:1-2), jako synové Boží (Matouš 5:9; Římanům 8:14-19; Galatským 3:26) a, jak již bylo řečeno, jako Boží „synové a dcery‘” (2 Korinťanům 6:18).
V 1. Petrově 1:23 jsou dokonce popsáni jako „znovuzrození, ne z porušitelného semene [řecky sperma – tedy ne z mužské spermie, která oplodňuje ženské vajíčko a vytváří pouze smrtelný, pomíjivý život], ale z neporušitelného, skrze slovo Boží, které žije a zůstává“ (American Standard Version).
Tento neporušitelný, nezničitelný život, ke kterému je vede Písmo, přichází tím, že Bůh vkládá do nich svého Ducha, neboť „jen Duch dává věčný život“ (Jan 6:63, New Living Translation). Svatý Duch je skutečně prostředníkem duchovního početí. Všimněte si opět Pavlových slov v Římanům 8:16: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ A skrze tohoto Ducha se nám stává možné být „účastníky božské přirozenosti“ (2. Petr 1:4), samotné přirozenosti Boha.
Vrátíme-li se k listu Židům, měli bychom pochopit, že výraz „zplozený Bohem“, který se nevztahuje na anděly, se nevztahuje pouze na Ježíše Krista, ale také na jeho následovníky. „Andělé,“ jak se píše, „Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě těm, kteří mají dostat záchranu do dědictví?“ (Židům 1:14).
Tito obrácení lidé jsou Boží děti, Kristovi bratři, kteří jsou stejně jako On zplozeni Bohem. Dále se nám říká, že Kristus „když mnoho synů přivedl do slávy, …Neboť ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho [tj. ze stejného Otce nebo stejné rodiny, jak uvádějí jiné překlady]. Z tohoto důvodu se nestydí nazývat je bratry“ (Židům 2:10-11).
Ježíš má být „prvorozený mezi mnoha bratřím“ (Římanům 8:29). Tito musí být „narození z Ducha“ (Jan 3:6), aby se stali jako On, který nyní jako „Duchem oživujícím“ (1 Korinťanům 15:45) sedí „po pravici Boží“ (Židům 10:12).
Vskutku, oni se k němu ještě připojí ve slávě jako spolusynové „syny zmrtvýchvstání“ (Lukáš 20:36) – Kristus je „prvorozený z mrtvých“ (Kolosanům 1:18; Zjevení 1:5).
Mělo by tedy být jasné, že křesťané obrácení Duchem se skutečně a doslova stávají Božími dětmi skrze duchovní znovuzrození – jsou znovu zplozeni skrze Ducha Svatého k novému životu. Bůh nás tedy skutečně stvořil podle svého „druhu“, jak naznačuje Genesis 1 – ne jen jako fyzické modely v těle, ale i jako duchovní bytosti jako On sám (Jan 4:24). Několik veršů bylo citováno, aby dokázalo, že křesťané jsou adoptovaní synové Boží, nikoli Jeho skuteční synové, což je založeno na nedorozumění.
Budeme jako Ježíš Kristus
Uvědomme si, že jsme stvořeni k Božímu obrazu a že máme následovat Kristovy stopy do budoucí slávy, a zamysleme se nad tím, co to znamená. Jak úplně můžeme být jako Bůh, když je vše řečeno a uděláno?
Božím záměrem je učinit nás zcela podobnými Ježíši Kristu! V Efezským 4 to Pavel jasně vysvětluje. Vysvětluje, že členové Boží církve mají „v míru postavy Kristovy plnosti“ (Efezským 4:13). Pavelův komentář v Galatským 4:19: „Moje milované děti, pro které znovu trpím porodními bolestmi, dokud se ve vás nevytvoří Kristus“, vyjadřuje stejnou myšlenku jinými slovy.
Chápete význam toho, co Pavel říká, když vysvětluje, že budeme mít plnost Krista? Můžeme se stát plně a zcela podobnými Ježíši Kristu, s Jeho charakterem utvářeným v nás. Ale to není vše!
Jak jsme viděli, Ježíš, Syn Boží, je také Bůh Syn. Je Bohem spolu s Bohem Otcem – dvě božské bytosti sjednocené v hluboké jednotě.
Jelikož Ježíš je Boží Syn, je také naším osudem být nesmrtelnými dětmi Božími. Jak jsme viděli, Ježíš je samozřejmě Božím Synem jedinečným způsobem. Na rozdíl od nás byl od věčnosti božským Slovem Božím spolu s Otcem (Jan 1:1). Nicméně Nový zákon prohlašuje, že Ježíš je, jak jsme také viděli, „prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Římanům 8:29) a jasně uvádí, že jeho následovníci jsou také synové Boží.
Apoštol Jan vysvětluje, co to nakonec znamená: „Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi…Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je“ (1. Jan 3:1-2).
Lidé přijatí do rodiny, kterou Bůh vytváří, budou nakonec oslavenými duchovními bytostmi, jako je vzkříšený Ježíš Kristus (Filipským 3:20-21), který ve svém oslaveném stavu vládne vesmíru po pravici Boha Otce. To je to, co Daniel myslel, když popsal spravedlivé lidi v budoucnosti jako „zářivé jako hvězdy navždy a navždy“ (Daniel 12:2-3, NRSV). Lidé vzkříšení k věčnému životu budou jako oslavený Ježíš Kristus!
Ale co to vlastně znamená? Uvažujme o tom, že lidské děti jsou jako jejich rodiče a jako jejich bratři a sestry. Všichni jsou stejného druhu – jsou to lidské bytosti. Stejně tak budou nakonec Boží děti jako Ježíš Kristus, jejich božský Bratr.
Ježíš Kristus, Boží Syn, je jako Bůh Otec – má stejnou slávu a moc. Tyto pasáže Písma nám říkají, že ostatní Boží děti, oslavené po vzkříšení, budou jako Otec a Kristus! Budou stejného druhu jako Otec a Kristus – božské bytosti, jakkoli je to těžké uvěřit!
Úžasný potenciál každého člověka, jak nám je předkládán v Božím slově, a zdá se tak neuvěřitelný, že většina lidí nedokáže tuto biblickou pravdu pochopit, když ji čtou poprvé. Ačkoli je to v Bibli jasně řečeno, lidé to obvykle přehlédnou. Ve skutečnosti je tato úžasná budoucnost celým smyslem a důvodem, proč Bůh stvořil lidstvo. Proto jsme se narodili, proto existujeme!
Jste bohové?
Pojďme k jádru věci. Židé v Ježíšově době ho obvinili z rouhání, protože tvrdil, že je Syn Boží: „ty, člověk, děláš ze sebe Boha“ (Jan 10:33).
Všimněte si jeho zajímavé odpovědi: „Ježíš jim odpověděl: „Což není ve vašem Zákoně” [v Žalmu 82:6] napsáno: „Řekl jsem: Jste bohové“? Jestliže On [Bůh] nazval bohy ty, k nimž přišlo slovo Boží (a Písmo nemůže být zrušeno), říkáte o Tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět: „Rouháš se,‘ protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘?‘“ (Jan 10:34-36).
Jinými slovy, Kristus řekl: „Jestliže Písmo přímo nazývá lidské bytosti bohy, proč se rozčilujete, když já pouze prohlašuji, že jsem Boží Syn?“
Jsou však lidské bytosti skutečně bohy? Co tím myslel?
V Žalmu 82:6, z něhož Ježíš citoval, Bůh říká lidem: „Řekl jsem: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího.“ Klíčovým slovem je zde slovo synové, stejně jako v jiných verších. Musíme pochopit, že Bůh je rodina – božská rodina složená z více než jedné osoby. Existuje jeden Bůh (Boží rodina) složená z více než jedné Boží Bytosti.
Jak již bylo zmíněno, Boží rodina od počátku sestávala ze dvou božských Bytostí – Boha a Slova, které se před 2000 lety stalo tělem jako Boží Syn, Ježíš Kristus (Jan 1:1-14). Po svém lidském životě a smrti byl Ježíš vzkříšen k božské duchovní existenci jako „prvorozený z mrtvých“ (Kolosanům 1:18) a „prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Římanům 8:29). Ježíš se tedy duchovně narodil ve vzkříšení jako první z mnoha „bratrů“ nebo dětí, které měly následovat později.
Jak již bylo uvedeno na začátku této kapitoly, Skutky 17:28-29 uvádějí, že lidé jsou Božím „potomstvem“ (řecké slovo genos zde znamená „příbuzní“, „rasa“, „druh“, „rod“ nebo „rodina“). A jak jsme viděli v Genesis 1, Božím záměrem při stvoření člověka k obrazu svému a podle své podoby bylo učinit ho podle „Božího druhu“ – a tak se prostřednictvím lidstva rozmnožit.
V tomto světle je Žalm 82 mnohem snáze pochopitelný. V Žalmu 82:6 je slovo „bohové“ ztotožněno s „dětmi Nejvyššího“. To dává dokonalý smysl. Když nějaká bytost zplodí potomky, jsou její potomci stejného druhu jako ona. Potomci koček jsou kočky. Potomci psů jsou psi. Potomci lidí jsou lidé. Potomci Boha jsou, podle Kristových vlastních slov, „bohové“.
Ale zde musíme být opatrní. Lidé nejsou doslova bohové – alespoň zatím ne. Ve skutečnosti lidé zpočátku nejsou ani doslova Božími dětmi, kromě toho, že Bůh stvořil lidstvo a učinil tak podle svého obrazu a podoby.
Bůh je věčný duch. Lidé jsou smrtelné tělo, i když, jak již bylo zmíněno, s duchovní složkou – lidským duchem, který nám dává rozum. To je důležité rozlišení.
V Žalmu 82, kde jsou lidé označeni jako „bohové“ – v tom smyslu, že jsou Božími potomky, kteří mají zastupovat Boha v autoritě a soudu po celé zemi – jsou stále prohlášeni za nedokonalé a podléhající zkáze a smrti. Jsou tedy součástí božské rodiny pouze v omezeném smyslu.
Jedním z aspektů tohoto rozlišení je, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě na fyzické, smrtelné úrovni s omezenou vládou, podobný Bohu, ale bez Jeho božského charakteru a slávy. Dalším aspektem je, že člověk má konečný potenciál stát se stejným druhem bytostí, jakými jsou nyní Otec a Kristus.
Ve skutečnosti Bůh často „nazývá věci, které nejsou, jako by byly“ (Římanům 4:17, KJV) – dívá se na svůj záměr jako na již splněný. Jak uvidíme, Božím záměrem je povýšit lidské bytosti z této tělesné existence na stejnou úroveň božské duchovní existence, jakou má On sám.
Směrem k konečnému výsledku – božské slávě
To zahrnuje výše zmíněný proces duchovní reprodukce, ve kterém nás Bůh zplodil jako své děti. Nyní, když máme ucelenější obraz o tom, co Bůh dělá, se k tomu na chvíli vraťme. Duchovní reprodukční proces začíná spojením Božího ducha s naším lidským duchem. Opakuji:„Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží” (Římanům 8:16). Prostřednictvím tohoto zázračného spojení se stáváme „účastníky božské přirozenosti“
(2. Petr 1:4).
Křesťan zplozený Duchem je tedy Božím dítětem, skutečným členem Boží rodiny – ale ještě ne v konečném smyslu. Jako děti musíme v tomto životě ještě projít vývojovým procesem – obdobím budování zbožného charakteru, kdy se ve svém myšlení a chování stále více podobáme Bohu. A na konci tohoto života, při vzkříšení při Kristově návratu, budou praví křesťané proměněni v božské duchovní bytosti, jako je Otec a Kristus.
Podívejte se ještě jednou na tuto úžasnou pravdu zaznamenanou apoštolem Janem: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je“ (1. Jan 3:2).
Ve skutečnosti nám to rozvádí řada pasáží Písma, které říkají, že obdržíme božskou slávu Otce a Krista: „Ve své milosti vás Bůh povolal, abyste měli podíl na jeho věčné slávě skrze Ježíše Krista“ (1. Petr 5:10, NLT; viz také Římanům 5:2; 2. Korinťanům 3:18; 1. Tesalonickým 2:12; 2. Tesalonickým 2:14; Kolosanům 1:27; Židům 2:10).
Navíc jako spoludědicové s Kristem obdržíme vládu nad všemi věcmi, včetně celého obrovského vesmíru – vládu stejnou, jakou má Kristus (srovnej Římanům 8:17; Židům 1:1-3; Židům 2:5-9; Zjevení 21:7). Abychom mohli skutečně vládnout nad vším – včetně zuřících termonukleárních pecí 50 miliard bilionů sluncí a každé subatomární částice každého atomu každé molekuly v kosmickém prostoru – je zapotřebí všemohoucí Boží moc.
A co naše mysl? Jako lidské bytosti bychom nedokázali spočítat všechny jednotlivé hvězdy vesmíru, ani kdybychom počítali jednu za sekundu po bilion let. Ale Bůh v letmé poznámce říká, že zná všechny hvězdy jménem (Žalm 147:4). Pavel úžasně prohlašuje: „Nyní poznávám částečně, potom poznám důkladně, jak jsem byl také sám poznán [tj. Bohem]“ (1. Korinťanům 13:12), čímž ukazuje, že budeme mít Boží vševědoucnost. A proč by ne, vždyť budeme mít v plnosti Ducha Svatého, Boží mysl!
Zamyslete se nad tím: Obrození lidé jednoho dne získají božskou přirozenost, božskou slávu a úplnou moc nad stvořením a budou sdílet Boží nekonečné poznání.
V té době budeme skutečně, stejně jako Ježíš, konečně „naplněni až do vší plnosti Boží“ (Efezským 3:19; srovnej Kolosanům 1:19; Kolosanům 2:9). Jak může být někdo naplněn veškerou plností Boží a být něčím méně než Bůh? Proto při naší konečné proměně budeme i my božští – i když Otec a Kristus budou navždy větší než my.
Učení o zbožštění
Tato biblická pravda jistě bude šokem pro ty, kteří znají pouze tradiční názor hlavního proudu křesťanství ohledně konečné odměny spravedlivých. Ti, kdo budou toto učení rychle napadat, však budou možná ještě více překvapeni, když se dozvědí, že mnoho raných „otců církve“ hlavního proudu – kteří nebyli tak daleko od raného apoštolského učení – tuto neuvěřitelnou pravdu alespoň částečně chápalo. Nápovědy k tomu lze někdy najít i dnes.
Všimněte si odstavců 398 a 460 současného Katechismu katolické církve (1995), zdroje v závorkách jsou uvedeny v poznámkách pod čarou:
„Člověk, stvořený ve stavu svatosti, byl předurčen k tomu, aby byl Bohem v slávě plně „zbožštěn“ [ale zhřešil] . . .
„Slovo [Ježíš Kristus] se stalo tělem, aby nás učinilo „účastníky božské přirozenosti“ [2 Petr 1:4]: „Proto se Slovo [Kristus] stalo člověkem a Syn Boží se stal Synem člověka, aby člověk, vstoupiv do společenství se Slovem získal božské synovství a stal se synem Božím“ [Irenaeus (2. století), Proti herezím, kniha 3, kap. 19, odd. 1].
„Neboť Syn Boží se stal člověkem, abychom se stali Bohem“ [Athanasius (4. století), O vtělení Slova, kap. 54, odd. 3]. „Jednorozený Syn Boží, který chtěl, abychom měli podíl na jeho božství, přijal naši přirozenost, aby se stal člověkem a tak učinil lidi bohy“ [Tomáš Akvinský (13. století), Opusculum 57, přednášky 1–4] (str. 112, 128–129, zdůraznění přidáno).
Toto učení je ještě více rozšířené ve východní ortodoxní tradici, kde je známé pod řeckým termínem theosis, což znamená „zbožštění“. Je zcela odlišné od konceptu New Age, který hovoří o pohlcení univerzálním vědomím nebo vnímáním sebe sama jako bytosti, která je ve své podstatě a v daném okamžiku božská. Všimněte si pozoruhodného vysvětlení raného katolického teologa Tertulliana, který psal kolem roku 200 n. l.:
„Bylo by nemožné připustit jiného Boha, když žádná jiná bytost nesmí mít nic z Boha. No, řeknete, v tom případě nemáme nic z Boha ani my sami. Ale my máme a budeme mít. Jenomže to dostáváme od Něj, a ne od sebe samých. Neboť my budeme dokonce bohy, pokud si zasloužíme být mezi těmi, o nichž On prohlásil: ‚Řekl jsem: „Vy jste bohové“‘ a ‚Bůh stojí v shromáždění bohů‘. Ale to pochází z Jeho milosti, ne z nějaké naší vlastnosti. Neboť jen On sám může stvořit bohy“ (Proti Hermogenovi, kap. 5, Ante-Nicene Fathers, sv. 3, str. 480, citováno v „Deification of Man“, David Bercot, editor, A Dictionary of Early Christian Beliefs, 1998, str. 200).
Toto byl skutečně standardní názor v prvních stoletích křesťanství.
I novější autoři nahlédli tuto biblickou pravdu. C. S. Lewis, snad nejoblíbenější křesťanský spisovatel minulého století, napsal: „Přikázání Buďte dokonalí [Matouš 5:48] není idealistickým žvástem. Není to ani příkaz k nemožnému. On z nás učiní bytosti, které budou schopny tento příkaz splnit. On řekl (v Bibli), že jsme „bohové“, a On splní svá slova.
„Pokud mu to dovolíme – protože mu v tom můžeme zabránit, pokud se tak rozhodneme – učiní i ty nejslabší a nejšpinavější z nás bohy a bohyněmi, oslnivými, zářivými, nesmrtelnými bytostmi, pulzujícími energií, radostí, moudrostí a láskou, jakou si nyní nedokážeme představit, jasným, neposkvrněným zrcadlem, které dokonale odráží (i když samozřejmě v menším měřítku) Boží vlastní neomezenou moc, radost a dobrotu. Proces bude dlouhý a místy velmi bolestivý, ale to je to, co nás čeká. Nic méně. On to myslel vážně“ (Mere Christianity,1996, str. 176).
Konečný rodinný vztah
Tato otázka samozřejmě vyžaduje důležité objasnění. Bible neučí, že se nějak mysticky staneme jedinou bytostí s Bohem a ztratíme svou individuální identitu. Skutečností je, že Bůh je rodina. A stejně jako jednotliví členové lidské rodiny jsou odlišné entity s jedinečnou identitou, tak tomu bude i v Boží rodině.
Přesto však budou členové Boží rodiny skrze Ducha Svatého sdílet zvláštní jednotu mysli, záměru a povahy, která daleko přesahuje společnou identitu a jednotu, jaká je možná v lidské rodině.
Ve skutečnosti existuje pouze jeden Bůh, ale tento Bůh je rodina. Termín „bohové“ v souvislosti s naším osudem má ve skutečnosti rozlišovat více božských bytostí, které tvoří jednoho Boha – jednoho Boha, což znamená jednu Boží rodinu. Jak již bylo zmíněno, v současné době existují dva plně božští členové Boží rodiny – dvě odlišné bytosti – Bůh Otec a Bůh Syn, Ježíš Kristus. A jakkoli to zní neuvěřitelně, další přijdou.
Bůh prohlásil, jak jsme viděli dříve: „budu vám Otcem a vy mi budete syny a dcerami‘, praví Pán Všemohoucí“ (2 Korinťanům 6:18). A myslí to vážně. Otec má v úmyslu nás přivést jako své plnoprávné děti a proměnit nás v bytosti, jakými jsou nyní On a Kristus – i když, opakuji, navždy podřízené jejich milující autoritě a vedení.
I když budou spasení lidé skutečně povýšeni na božskou úroveň jako skutečné děti Boží a plnoprávní členové Boží rodiny, nikdy nebudou individuálně ani kolektivně zpochybňovat prvenství Otce a Krista jako vůdců rodiny. Skutečně, všichni budou podřízeni Ježíši, kromě Otce, a Kristus sám bude podřízen Otci (viz 1 Korinťanům 15:24-28). Otec a Kristus zůstanou navždy na vrcholu rodiny a budou vládnout i s miliardami božských dětí.
To je tedy důvod, proč jsme se narodili! Je to konečný potenciální osud celého lidstva. Je to úžasný účel, pro který jsme byli stvořeni. Jak citoval Ježíš, předvídaje náš osud, řekl: „Řekl jsem: ‚Jste bohové.‘“ Naše budoucnost nemůže být lepší ani vznešenější!
Dále uvidíme, jak se i vy můžete stát součástí nesmrtelné Boží rodiny, a prozkoumáme další podrobnosti o úžasném životě, který nás čeká.

>>>>>> IStockphoto <<<<<<
Boží rodina
Lidská rodina byla zamýšlena jako menší model nebo typ této větší duchovní reality, že Bůh je rodina.
Písmo jasně říká, že existuje pouze jeden Bůh (Izajáš 46:9; Malachiáš 2:10; Římanům 3:30; Jakub 2:19). Nicméně je zřejmé, že jediný Bůh zahrnuje více než jednu Bytost existující společně jako božská rodina (srovnej Efezským 3:14-15) – jejíž fyzickým vzorem je lidská rodina.
Hebrejské slovo překládané v celém Starém zákoně jako „Bůh“ je Elohim, množné podstatné jméno označující více než jednu všemocnou Bytost – v podstatě „Bohy“. Nicméně, je obvykle používáno v jednotném čísle, když se odkazuje na pravého Boha Izraele, a v takových případech je párováno s jednotnými slovesy a adjektivy. Kde jsou takové pasáže citovány v Novém zákoně, je k překladu tohoto termínu použito řecké slovo Theos, což znamená Bůh.
V americké angličtině máme srovnatelný příklad podstatného jména, které má množné číslo, ale používá se v jednotném čísle – název země Spojené státy. Zatímco množné číslo představuje skutečnou množinu států, použití v jednotném čísle ukazuje, že jednotlivé státy tvoří jednotu. Můžeme říci „Spojené státy se chystají zasáhnout“, ale ne – od počátku existence země – „Spojené státy jsou…“. Existuje tedy jedna země Spojené státy, která se skládá z více států, které jsou sjednoceny. Stejně tak existuje jeden Bůh, který se skládá z více než z jedné božské bytosti. Ve dvou výmluvných místech knihy Genesis Bůh místo jednotného zájmena „já“ nebo „můj“ používá množné zájmeno „nás“ nebo „náš“ (Genesis 1:26; Genesis 3:22). Nový zákon odhaluje dvě Boží bytosti – Boha Otce a Slovo, které se stalo Ježíšem Kristem (Jan 1:1-14).
Kristův titul Slovo odkazuje na Jeho postavení jako toho, kdo mluví a jedná jménem Otce (srovnej Jan 8:26-28; Jan 12:49-50; Jan 14:10). Četné pasáže odkazují na Ježíše Krista jako na Boha (Izaiáš 9:6; Jan 20:27-28; 1. Timoteovi 3:16; Titus 2:13; Židům 1:8-9).
Množné číslo v označení Boha je často považováno za důkaz podporující doktrínu Trojice, která tvrdí, že Bůh je tři odlišné osoby (Otec, Syn a Duch Svatý) v jedné bytosti. Tato myšlenka je však v rozporu se zdravým rozumem a logikou.
Ještě důležitější je, že tato doktrína není v souladu s Písmem. Opakuji, že Bůh – tedy Boží rodina – v současné době sestává z Boha Otce a Boha Syna, Ježíše Krista. Duch Svatý není v Písmu nikdy uveden jako třetí osoba, která je také Bohem. Například apoštol Pavel říká, že máme usilovat o pochopení „tajemství Boha, Otce i Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kolosanům 2:2-3 KJV). O Duchu svatém se zde není zmínka.
Duch svatý není osoba, ale je to síla, mysl, život a sdílená podstata Boha (srovnej Lukáš 24:49; Skutky 1:8; Římanům 15:13; Římanům 8:27; 1 Korinťanům 2:16; Jan 4:24; Jan 5:26; Jan 6:63).
Navíc, na rozdíl od trojičního názoru, že Otec a Syn jsou rovni v autoritě (spolu s Duchem svatým), Ježíš Kristus nejen řekl: „Můj Otec… je větší nade všechny“ (Jan 10:29), ale dokonce řekl: „neboť Otec je větší než já“ (Jan 14:28; viz také 1 Korinťanům 11:3; 1 Korinťanům 15:27-28).
Doktrína Trojice značně zastřela jasnou pravdu Písma, že Bůh je rodina. Bůh je jméno Otce a je to také jméno Syna – stejně jako jméno obou společně. Navíc Bůh zamýšlí, aby toto rodinné jméno bylo také jménem dalších synů, které právě přivádí ke slávě, jak vysvětluje zbytek této brožury.
Irenaeus, biskup z druhého století, měl pravdu, když poznamenal: „V Písmu není nikdo jiný nazýván Bohem kromě Otce všech a Syna a těch, kteří mají synovství [tj. synovství jako Boží děti]“ (Proti herezím, kniha 4, předmluva; srovnej kniha 3, kap. 6). Všimněte si, že v tomto raném období není zde žádná zmínka o trojiční formuli. Tato doktrína byla formulována až mnohem později.
Opět, Bůh je rodina – v současné době se skládá ze dvou božských bytostí, Otce a Krista, ale přibudou další, kteří budou rovněž nést rodinné jméno. Lidská rodina byla skutečně zamýšlena jako menší model nebo typ této větší duchovní reality. Manželství je dalším aspektem tohoto vztahu, protože Božím záměrem je, aby ti, kteří jsou přidáni k Jeho rodině, vstoupili do božského manželského vztahu s Ježíšem Kristem, přičemž lidská smlouva je vzorována podle vyššího vztahu na Boží úrovni (srovnej Efezským 5:22-23; Zjevení 19:7-9).
Chcete-li se dozvědět více o tom, co Bible říká o těchto záležitostech, přečtěte si naše bezplatné brožury Ježíš Kristus: Skutečný příběh, Kdo je Bůh? a Manželství a rodina: Chybějící rozměr.

>>>>>> IStockphoto <<<<<<
Adopce nebo synovství?
Písmo jasně říká, že Bůh nás skutečně duchovně zplodil podle svého obrazu s úmyslem, abychom se nakonec stali stejnými bytostmi, jakými jsou nyní On a Ježíš Kristus.
Jak tato brožura jasně ukazuje, Písmo odhaluje, že osudem člověka je být v pravém smyslu zplozen Bohem, s Jeho Svatým Duchem vložené do našich myslí, aby nás stvořil jako své doslovné zplozené děti. Několik veršů apoštola Pavla však bylo vyloženo tak, že Bůh nás spíše adoptuje, než že nás přímo zplodí jako své děti. Jaký je v tom rozdíl? A jaká je pravda?
Řada verzí však místo toho používá termín „synovství“ nebo něco podobného, jako například Nová mezinárodní verze v Římanům 8:15. Ve svém hesle „adopce“ Vine’s Complete Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1985) vysvětluje, že původní řecké slovo je „huiothesia. . . od huios, ‚syn‘, a thesis, ‚umístění‘, podobné tithemi, ‚umístit‘“ – tedy umístění jako syn. Vědci poznamenali, že toto slovo bylo ve starověkém řeckém světě několikrát použito v souvislosti s adopcí, a to je jistě vhodné.Jak je obvykle překládáno, Římanům 8:15 říká, že křesťané „přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!”. Římanům 8:23 říká, že „i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.“ V následující kapitole se píše, že Izrael, Boží národ, dostal slib, podle většiny anglických překladů „přijetí za syny“ (Římanům 9:4)Podobně Galatským 4:5 a Efezským 1:5 v Nové královské verzi používají výraz „adopce jako synové“ pro postavení, které nám Bůh dává.
Adopce znamená přijmout dítě jiných rodičů za svého vlastního syna nebo dceru. Je to nádherný a ušlechtilý čin poskytnout domov a rodinu tomu, kdo to potřebuje – a obvykle je to velkým požehnáním jak pro adoptivní rodiče, tak pro dítě. Mnozí přijímají a milují své adoptivní děti stejně jako své vlastní děti – a tak by také měli, protože ony jsou lidské bytosti stvořené k obrazu Božímu. (Uvědomte si, že sám Ježíš Kristus byl v podstatě adoptován Josefem, který nebyl jeho skutečným otcem – tím byl Bůh Otec.)
Použití pojmu adopce na náš vztah s Bohem však přináší určité problémy.
Někteří si možná představují, že jsme převedeni od svých biologických rodičů nebo od ďábla jako otce (viz Jan 8:44) k Bohu jako našemu novému rodiči. Všichni lidé jsou však nakonec od počátku Božími potomky, a to i biologicky (Skutky 17:28-29) – protože Bůh stvořil Adama a Evu (Lukáš 3:38) protože se podílí na procesu plození v lůně (Žalm 139:13-16).
Satan byl lidem otcem pouze v tom smyslu, že nad nimi vládl a ovlivňoval je a vychovával je podle svého. Přesto jsou lidé skutečně Božími dětmi – a On je vykupuje (vykupuje zpět) prostřednictvím svého plánu spásy. Navíc, když nás Bůh duchovně zplodil jako své vlastní děti, stvořené ze svého vlastního bytí, v žádném případě to není rovnocenné adopci.
Vine’s uvádí: „KJV, ‚adopce dětí‘, je nesprávný překlad a zavádějící. Bůh ‚neadoptuje‘ věřící jako děti; oni jsou zplozeni jako takové Jeho Svatým Duchem skrze víru.“ Je důležité si to uvědomit, protože to má přímý dopad na náš osud. V lidské adopci jsou adoptované děti stejně lidské jako jejich noví rodiče – ale pouze proto, že byly adoptovány od jiných lidských rodičů, kteří je fyzicky zplodili. Kdyby nás však Bůh pouze adoptoval a skutečně nás nezplodil podle svého obrazu, byli bychom úplně jinými bytostmi než On – protože by nás adoptoval od jiných, kteří jsou jako On. V jistém smyslu by to bylo podobné jako adoptovat domácího mazlíčka jako člena rodiny (i když by uměl mluvit).
Bohužel, to se blíží tomu, co si mnozí představují – že jsme a navždy budeme úplně jinými, nižšími bytostmi než Bůh. A tak nemají žádný problém s tím, že řecké slovo ve verších, které jsme viděli, chápou jako adopci. Ale tato představa o Božím záměru s námi není pravda, protože Písmo jasně říká, že Bůh nás skutečně zplodil duchovně podle svého obrazu – s úmyslem, abychom se nakonec stali stejnými bytostmi, jakými jsou nyní On a Ježíš Kristus.
O čem tedy Pavel mluvil? Ačkoli huiothesia (ustanovit za syna) se jistě vztahovalo na adopci, Pavel to zjevně myslel v jiném smyslu.
Začínáme chápat, co tím myslel, v Galatským 4:1-5, kde NIV překládá toto slovo jako „plná práva synů“. Všimněte si, proč z kontextu: „To, co říkám, je, že dokud je dědic dítětem, neliší se od otroka, i když vlastní celý majetek. Je podřízen opatrovníkům a správcům až do doby stanovené jeho otcem. Také my, když jsme byli dětmi, byli jsme v otroctví pod základními zásadami tohoto světa. Ale když přišla plnost času, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod zákonem, aby vykoupil ty, kteří byli pod zákonem, abychom my dostali plná práva synů“ (Galatským 4:1-5, NIV).
Všimněte si, že v paralelním textu ten, kdo přijímá huiothesia (postavení syna), již byl dítětem svého otce, který ho jako syna ustanovil. Nejednalo se tedy o adopci.
Pavlova metafora dobře zapadá do římského světa té doby. Historik Will Durant nám říká: „Dítě se ocitlo v nejzákladnější a nejcharakterističtější římské instituci – patriarchální rodině. Moc otce byla téměř absolutní. V rané republice měl před zákonem práva pouze on. Nad svými dětmi měl moc nad životem, smrtí a prodejem do otroctví“ (The Story of Civilization, sv. 3: Caesar and Christ, 1972, str. 57). V Pavlově době se to již poněkud zmírnilo, ale obecně to stále platilo.
Během dospívání chlapce jeho otec rozhodoval, kdy nastal čas, aby přešel z dětství do dospělosti – obvykle kolem 14 let nebo o něco později. Při slavnostním veřejném obřadu odložil dětskou tógu a oblékl si toga virilis (tógu dospělosti), která byla znakem občanství a právem volit v shromáždění:
„Když byl chlapec připraven, začala procesí k fóru. Otec shromáždil své otroky, propuštěné otroky, klienty, příbuzné a přátele a využil veškerého svého vlivu, aby doprovod svého syna byl početný a impozantní. Zde bylo jméno chlapce přidáno na seznam občanů a byly mu předány formální gratulace. Nakonec se všichni vrátili do domu, kde den zakončila večeře, kterou otec uspořádal na počest nového římského občana“ (Roman Children, ClassicsUnveiled.com).
V tomto okamžiku se postavení syna zvýšilo. Nyní mu byla zákonem přiznána všechna práva, pravomoci a výsady syna a dědice svého otce – a občana.
Toto dosažení zralosti musí být to, na co se Pavel odkazuje. Bůh nás zplodil jako své děti. A v jistém smyslu nás považuje za již dosáhlé určité zralosti – považuje nás za něco víc než otroky, za syny s určitými výsadami (i když jsme pouhými dětmi!). Plnost našeho dospění však teprve přijde – v době „zjevení Božích synů“ při vzkříšení (Římanům 8:19).
Všimněte si Římanům 8:23 v překladu New Living Translation: „A i my křesťané, ačkoli máme v sobě Ducha Svatého jako předzvěst budoucí slávy, také sténáme, abychom byli osvobozeni od bolesti a utrpení. I my netrpělivě čekáme na ten den, kdy nám Bůh dá naše plná práva jako svým dětem [huiothesia], včetně nových těl, která nám slíbil.“
Tyto verše od Pavla tedy nijak nesnižují náš osud jako plnohodnotných a doslovných dětí Božích. Ve skutečnosti pouze potvrzují a objasňují tuto neuvěřitelnou biblickou pravdu!

>>>>>> Hledání obrázku <<<<<<
Ranní teologové o božství
Zatímco biblický pojem zbožštění nebo božství, povýšení na božství, je v moderním křesťanském učení běžně ignorován nebo odmítán, tato doktrína byla mezi ranými teology hlavního proudu dobře zavedena.
Ačkoli spisy těchto mužů nejsou vždy biblicky přesné, následující citáty z jejich spisů dokazují, že v prvních stoletích po sepsání Nového zákona mnozí stále chápali jasné důsledky jeho učení na toto téma:
Justin Martyr (ca. 100-165): „[Žalm 82] dokazuje, že všichni lidé jsou hodní stát se bohy a mít moc stát se syny Nejvyššího“ (Dialog s Tryfonem, kap. 124).
„Naučili jsme se, že zbožštěni jsou pouze ti, kteří žili v blízkosti Boha v svatosti a ctnosti“ (První apologie, kap. 21).
Theofilus z Antiochie (ca. 163-182): „Kdyby se [člověk] naklonil k věcem nesmrtelnosti a dodržoval Boží přikázání, měl by od Něho jako odměnu obdržet nesmrtelnost a měl by se stát Bohem“ (To Autolycus, kniha 2, kap. 27).
Irenaeus (ca. 130-200): „Neboť my Ho [Boha] obviňujeme, že jsme nebyli stvořeni od počátku jako bohové, ale nejprve jako lidé a teprve nakonec jako bohové, ačkoli Bůh se tak rozhodl ze své čisté dobrotivosti . . . „Řekl jsem: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího” [Žalm 82:6]“ (Proti herezím, kniha 4, kap. 38).
„Jak tedy může být Bohem ten, kdo dosud nebyl učiněn člověkem? Nebo jak může být dokonalý ten, kdo byl teprve nedávno stvořen? Jak může být nesmrtelný ten, kdo ve své smrtelné přirozenosti neposlouchal svého Stvořitele? Neboť musí být, že nejprve musíš mít postavení člověka a teprve poté se podílet na slávě Boží“ (Proti herezím, kniha 4, kap. 39).
„V Písmu není nikdo jiný nazýván Bohem kromě Otce všech a Syna a těch, kteří mají přijetí za syny [tj. synovství jako Boží děti]“ (Proti kacířům, kniha 4, předmluva; srovnej kniha 3, kap. 6).
Klement Alexandrijský (ca. 150-215): „Ano, říkám, Slovo Boží [Kristus] se stalo člověkem, abyste se od člověka naučili, jak se člověk může stát Bohem“ (Napomenutí pohanům, kap. 1).
„Ale ten člověk, v němž přebývá Slovo, … má krásu, pravou krásu, neboť je to Bůh; a ten člověk se stává Bohem, protože Bůh tak chce. Herakleitos [starověký řecký básník] tedy správně řekl: Lidé jsou bohové a bohové jsou lidé“ (Učitel, kniha 3, kap. 1).
„Vede nás k nekonečnému a dokonalému konci a předem nás učí o budoucím životě, který budeme žít podle Boha a s bohy… Po tomto vykoupení je odměna a čest přidělena těm, kteří se stali dokonalými; když dokončí očištění… Poté se stanou čistými srdcem a blízkými Pánu, kde na ně čeká navrácení k věčné kontemplaci; a jsou nazýváni bohy, protože jsou předurčeni sedět na trůnech s ostatními bohy, kteří byli nejprve umístěni na svá místa Spasitelem [nebo, jak někteří překládají, „s ostatními bohy, kteří jsou zařazeni hned pod Spasitelem“]“ (Stromata [Různé], kniha 7, kap. 10).
Tertullian (ca. 160-230): „Bude nemožné, aby byl přijat jiný bůh, když žádná jiná bytost nesmí vlastnit nic z Boha. No dobře, řeknete, pak tedy my sami nemáme nic z Boha. Ale my máme a budeme mít i nadále – jenže to dostáváme od Něho, a ne od sebe samých. Neboť budeme dokonce bohy, pokud si zasloužíme být mezi těmi, o nichž On prohlásil: “Řekl jsem: Jste bohové” [Žalm 82:6], a Bůh stojí v shromáždění bohů [verš 1]. Ale to pochází z Jeho milosti, ne z nějaké naší vlastnosti, protože jen On sám může stvořit bohy“ (Proti Hermogenovi, kap. 5).
Hippolyt (ca. 170-236): „A budete mít nesmrtelné tělo . . . A budete společníky Božství a spoludědici s Kristem, již nikoliv otroky žádostí a vášní, a nikdy více nezničení nemocí. Neboť jste se stali Bohem… Toto vám Bůh slíbil, že vám dá, protože jste byli zbožštěni a zplozeni k nesmrtelnosti… Budete se Mu podobat, protože vám bude udělena Jeho čest. Neboť Bůh (tímto snížením) nijak neubírá na božství své božské dokonalosti, když tě učinil Bohem ke své slávě!“ (Vyvrácení všech herezí, kniha 10, kap. 30).
Origenes (ca. 185-255): „Prvorozený ze všeho stvoření [Kristus], který je první u Boha a přitahuje k sobě božství, je bytost vyššího řádu než ostatní bohové vedle něj, jejichž Bohem je Bůh, jak je psáno: Bůh bohů, Pán, promluvil a povolal zemi [Žalm 50:1]. Právě díky službě prvorozeného se stali bohy, neboť On z Boha v hojné míře čerpal, aby se stali bohy, a podle své vlastní štědrosti jim to sdělil. Skutečný Bůh je tedy Bůh a ti, kteří jsou stvořeni podle Něho, jsou bohové, jakoby obrazy Jeho prototypu“ (Komentář k Janovu evangeliu, kniha 2, kap. 2)..
Athanasius (ca. 293-373): „Neboť On [Kristus] se stal člověkem, abychom my se stali Bohem“ (O vtělení Slova, kap. 54, odd. 3).
„On [Kristus] byl Bohem a pak se stal člověkem, aby nás zbožštil“ (Čtyři spisy proti ariánům, spis 1, kapitola 11, oddíl 39).
Augustin z Hippo (354–430): „Ale ten, kdo ospravedlňuje, sám zbožšťuje, protože ospravedlňováním činí syny Boží. ‚Neboť jim dal moc stát se syny Božími‘ [Jan 1:12]. Jsme-li učiněni syny Božími, jsme také učiněni bohy“ (Výklad žalmů, Žalm 50, oddíl 2).

>>>>>> Valentin/Unsplash <<<<<<
Život v Boží rodině
Nikdy nepodceňujte hodnotu svého života. Byli jste zrozeni, abyste se stali jedním z Božích božských dětí. Byli jste zrozeni, abyste přijali Jeho samotnou podstatu a charakter a nakonec i věčný život na existenci Jeho úrovni.
Velký účel, pro který Bůh stvořil lidstvo, je naprosto úžasný. A uvědomte si, že tento osud není určen jen pro lidstvo v obecné rovině – je určen pro vás osobně. Bůh vás chce povýšit, abyste s Ním a všemi Jeho dětmi sdíleli věčný, božský život.
Pokud vám Bůh otevírá mysl pro úžasný potenciál, pro který vás stvořil, pak vás zve, abyste se stali průkopníky v Jeho plánu pro lidstvo – abyste se stali Jeho duchovními syny a dcerami již nyní, v očekávání plné slávy, která vám bude udělena při vzkříšení z mrtvých, až se Ježíš Kristus vrátí.
Kdo jsou tedy dnes Boží děti? Kdo se ještě stane součástí Boží nesmrtelné duchovní rodiny? Jak můžete vy nebo kdokoli z nás dosáhnout tohoto úžasného osudu? A jaký bude život, až budeme nakonec vzkříšeni k oslavené existenci?
Vstup do rodiny
Bible vysvětluje, že ti, kteří jsou přijati do Boží nesmrtelné rodiny, musí nejprve upřímně litovat svých hříchů, nechat se pokřtít a přijmout dar Božího Ducha (Skutky 2:38). Přijetím Ducha svatého se stávají členy Kristova duchovního těla (1. Korinťanům 12:12-13), kterým je Jeho církev (Kolosanům 1:24). Čekají na vzkříšení při Kristově návratu, kdy jim bude dána nesmrtelnost (1. Korinťanům 15:51-54).
Přijetí Božího Ducha je pro obrácení nezbytné. Apoštol Pavel jasně říká, že musíte přijmout Ducha Svatého, abyste se stali součástí Boží rodiny a církve: „Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho“ (Římanům 8:9).
Proč ti, kdo nemají Božího Ducha, nejsou Božím lidem? Protože, jak vysvětluje Pavel, „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové“ (Římanům 8:14). Pavel objasňuje vztah Božího Ducha ke spasení: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá“ (Římanům 8:11). Pouze ti, kdo mají Božího Ducha, zdědí věčný život. Jak jsme již viděli, skrze Ducha jsme zrozeni k duchovnímu životu.
Jak tedy můžete přijmout Božího Ducha? Apoštol Petr vysvětlil, že musíte „činit pokání“ a „nechat se pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů; a dostanete dar Ducha Svatého“ (Skutky 2:38, NASB). (Skutečná pokání a křest, které otevírají cestu do Boží rodiny, jsou podrobně vysvětleny v našich bezplatných brožurách Transforming Your Life: The Process of Conversion (Proměňte svůj život: Proces obrácení) a The Road to Eternal Life (Cesta k věčnému životu).
Boží děti jsou tedy ti, kteří jsou vedeni Bohem skrze Jeho Ducha. Duch Svatý je Boží moc a přítomnost působící v nich (viz 2. Timoteovi 1:6; Žalm 51:11; Filipským 2:13). Ti, kdo přijímají Božího Ducha, jsou považováni za Boží děti již v tomto životě. „Milovaní, nyní jsme děti Boží… každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý“ (1. Jan 3:2-3).
To, čím jsme nyní, však není nic v porovnání s tím, čím budeme při návratu Ježíše Krista. V té době budou věrné děti Boží vzkříšeny z fyzického těla a krve do nesmrtelného ducha, aby mohly sdílet věčnost s Ním na úrovni Jeho existence.
Budoucnost, která nemá obdoby
Pavel popisuje úžasnou proměnu, která nastane, když budou mrtví vzkříšeni: „ jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je sláva slunce, jiná je sláva měsíce a jiná je sláva hvězd. Neboť hvězda od hvězdy se liší ve slávě.
“ Tak je tomu i při vzkříšení mrtvých: Zasévá se v porušitelnosti, vstává se v neporušitelnosti; zasévá se v potupě, vstává se ve slávě; zasévá se v slabosti, vstává se v moci. Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Je-li tělo duševní, je také tělo duchovní“ (1. Korinťanům 15:40-44).
Tyto verše popisují skutečně úžasnou změnu – k záři a majestátnosti, kterou si dokážeme stěží představit (viz „Podoba Boha“). Proto Pavel říká: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Římanům 8:18; viz také 2 Korinťanům 4:16-18).
Chápete to? Vzkříšení do Boží rodiny jako Boží dítě, jako součást Boží vlastní rodiny, je tak velkolepé, že je zbytečné snažit se to srovnávat s čímkoli, co jsme kdy poznali. Žádné množství zkoušek, problémů a utrpení v tomto životě se nemůže vyrovnat neocenitelnému daru věčného života jako oslavených dětí Božích, plně podobných Otci a Ježíši Kristu. O této neuvěřitelné budoucnosti je celý život. To je důvod, proč jste se narodili.
Není divu, že Pavel zvolal: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Římanům 8:19).
Naše role v Božím království
Nádherný svět zítřka bude zahájen při návratu Ježíše Krista, který bude vládnout jako Král králů a Pán pánů (Zjevení 19:16). Každé království, moc a vláda budou podřízeny Jeho božské vládě (Zjevení 11:15). On založí Boží království na zemi. To bylo jádrem Jeho poselství – evangelia, neboli dobré zprávy, kterou kázal (Marek 1:14-15). (Nezapomeňte si stáhnout nebo vyžádat bezplatnou kopii naší brožury Evangelium království, abyste lépe porozuměli tomuto ústřednímu tématu Kristova poselství i celé Bible.)
Boží synové a dcery, kteří Mu zůstali věrní, budou mít podíl na Kristově vládě. Všimněte si Kristova slibu: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn” (Zjevení 3:21). Ti, kdo zvítězí, dostanou v tom království odpovědnost jako králové a kněží Boží (Zjevení 1:5-6).
Tato úžasná budoucnost byla předpovězena již ve Starém zákoně. Například prorok Daniel dostal vidění, ve kterém Kristus přijímá své království od Boha Otce:
„V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle — s oblaky nebes přicházel syn člověka, [Ježíš Kristus] podoben, přiblížil se až k Věkovitému [Bohu Otci] a před něj směl předstoupit. Byla mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, jako jeho království, jež nebude zničeno . . .
“zatímco království a vláda i velikost všech království pod nebesy bude dána lidu svatých Nejvyššího. Jeho království je království věčné a všechny vlády jej budou uctívat a poslouchat“ (Daniel 7:13-27). Opět „svatých Nejvyššího“ – to znamená ti, kteří jsou posvěceni nebo odděleni jako svatí, tedy všichni Boží praví následovníci –budou králi a vládci s Ježíšem Kristem.
Tato společná božská vláda nad fyzickými národy země bude mít stupňovitou správní strukturu. Například se nám říká, že král David bude opět vládnout nad celým Izraelem, zatímco 12 apoštolů Krista dostane vládu nad 12 jednotlivými kmeny Izraele (Jeremiáš 30:9; Ezechiel 37:24-25; Matouš 19:28). A pod nimi budou další stupně, stejně jako ve vládě jiných národů.
Jedno z Kristových podobenství odhaluje, že čím více se Boží služebníci během tohoto života zdokonalují ve službě Bohu v poměru ke svým schopnostem, tím větší bude jejich autorita v přicházejícím Království – zde znázorněno tím, že každý bude mít na starosti jiný počet měst (Lukáš 19:11-27). Ačkoli tedy členové Boží rodiny budou sdílet vlastnictví země a budou ji společně spravovat, je zřejmé, že budou mít různé stupně správní odpovědnosti pod Ježíšem Kristem. Přesto bude každá pozice naplněna majestátem a slávou, které přesahují představivost.
Ještě úžasnější než vládnutí nad fyzickými národy je skutečnost, že i andělé budou podřízeni oslaveným dětem Božím. Jak napsal Pavel: „Nevíte, že my křesťané budeme soudit svět? … Neuvědomujete si, že my křesťané budeme soudit anděly? “ (1. Korinťanům 6:2-3, NLT). Jak říká list Židům 2:5, Bůh svět, „nepodřídil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme.“ (1. Korinťanům 6:5) – ale, jak jasně vyplývá z následujících veršů, lidem povýšeným do Boží rodiny, s Ježíšem Kristem jako předchůdcem v tomto dědictví (1. Korinťanům 6:6-13; srovnej 1. Korinťanům 1:13-14).
Jak můžeme my, pouhé lidské bytosti, doufat, že Bůh Otec a Ježíš Kristus s námi budou sdílet tak neuvěřitelnou odpovědnost? Jistě to nemůžeme, dokud jsme slabí, nedokonalí lidé. Jak ukazuje mnoho biblických veršů, musíme být proměněni.
Pavel vysvětlil: „Toto vám říkám, bratři, že tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného. Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni“ (1. Korinťanům 15:50–52).
Ve skutečnosti bychom měli uznat, že Boží království není pouze Boží vládou, na které se jednoho dne budou podílet lidé. Spíše se jedná o rovinu existence – proměnu, abychom mohli prožívat život s Otcem a Kristem na jejich úrovni.
Stojí za zmínku, že termín království se někdy používá ke klasifikaci určitých úrovní existence. Existuje minerální království, rostlinné království, živočišné království a na vrcholu fyzického stvoření je lidské království.
Nad nimi v duchovní říši je království andělů. A nad vším je Boží království. Bůh má v úmyslu povznést člověka z lidského království přes andělské království do Božího království. V konečném smyslu je Boží království synonymem pro vládnoucí rodinu Boha, jejíž všichni členové budou sdílet plnou Boží podstatu.
Dokonale milující charakter
Vláda Krista a jeho oslavených následovníků se bude výrazně lišit od vlády, jakou tento svět obvykle zažil. Budou sloužit jako skuteční veřejní služebníci, místo aby vykořisťovali lidstvo.
Ježíš popsal druh dávání, služby a milujícího vedení, které bude charakterizovat ty, kteří budou vládnout s ním: „Mezi pohany vládnou králové nad svými poddanými a ti, kteří mají moc, jsou nazýváni dobrodinci. U vás to tak není: naopak, největší z vás se musí chovat jako nejmenší, ten, kdo vládne, jako ten, kdo slouží“ (Lukáš 22:25-26, REB).
Bůh nevytváří jen rodinu králů, ale krále, kteří jsou služebníky, krále, kteří budou předávat požehnání těm, kterým slouží. Jak nám říká Přísloví 29:2 KJV): „Když vládnou spravedliví, lid se raduje.“ Celý svět se bude radovat pod spravedlivou vládou Boží rodiny!
Boží charakter je založen na lásce – na přirozené péči o druhé – a to natolik, že Bible říká, že „Bůh je láska“ (1. Jan 4:8-16). Milující charakter Boha je patrný také na všech jeho dětech. Právě tento milující charakter odlišuje pravé Boží děti – odhaluje, kdo skutečně patří do jeho rodiny. Jak napsal apoštol Jan: „Podle toho se poznají děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha“ (1. Jan 3:10).
Ježíš učil totéž: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního ‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích…Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5:43-45, Matouš 5:48).
Praxe božské lásky ze strany vzkříšených, nesmrtelných dětí Božích vytvoří nádherný svět budoucnosti. Bůh zdokonaluje postoj lásky a milosrdenství ve svých synech a dcerách, kteří jsou prvotinami Jeho duchovní sklizně lidstva (Jakub 1:18). Budou to děti hodné Jeho rodiny, děti, které zbytku lidstva ukážou, že poslušnost Božímu zákonu je správný způsob života.
Bůh vytváří ve svých dětech svou svatou a spravedlivou povahu – vzor života, zakořeněný zvykem volit správnou cestu, cestu lásky, i proti pokušení a vlastním touhám. Současný život ve fyzických, dočasných lidských tělech je naším cvičištěm k tomuto cíli, časem, kdy Boží děti rozvíjejí spravedlivou povahu – aby se staly v myslích a životním stylu jako Otec a Kristus.
Buďte si jisti, že Bůh nám v žádném případě nedá svou všemohoucí moc a nesmrtelnost, pokud se mu zcela nepodřídíme a nebudeme pokorně kráčet po jeho cestě lásky a služby druhým. Naštěstí nám Bůh pomáhá v tomto růstu po celý náš život, pokud se mu podřídíme. A až budeme při vzkříšení plně proměněni k jeho podobě, budeme mít jeho dokonalý milující charakter jako svůj vlastní.
Ze sobecké lidské přirozenosti nezůstane ani stopa – pouze úplná, nesobecká láska a péče o druhé, tak jako ji má Bůh. Tak bude mezi všemi členy Boží rodiny dokonalá harmonie. A s úplnou péčí o dobro těch, kterým vládne, bude Boží rodina vládnout nad anděly a všemi lidmi, kteří se dosud nezměnili.
Ještě více přijde
Jak bylo uvedeno výše, Boží obrácení lidé tohoto věku, Jeho svatí, jsou prvotinami Jeho duchovní sklizně lidstva. Jsou nazýváni prvotinami, protože je následují další. Tato analogie je převzata ze zemědělského roku starověkého Izraele, kdy po jarní sklizni následovala pozdní letní a podzimní sklizeň.
Tento zemědělský cyklus a související události jsou připomínány v každoročních svátcích, které Bůh dal Izraeli – jako obraz postupných kroků v Jeho velkém plánu spasení. (Chcete-li se o nich dozvědět více, nezapomeňte si vyžádat nebo stáhnout naši bezplatnou brožuru Boží svatý plán: Slib naděje pro celé lidstvo.)
Během tisícileté vlády Ježíše Krista a jeho svatých nad všemi národy (Zjevení 20:6), kterou symbolizuje velký podzimní svátek, Svátek stánků nebo Svátek sklizně, bude lidstvo poučeno o cestě ke spáse a téměř všichni ji nakonec přijmou, aby se později připojili ke svatým a byli oslaveni a připojeni k Boží rodině.
Po tomto období nastane čas posledního soudu, kdy všichni, kdo kdy žili bez správného pochopení Boží pravdy, dostanou svou jedinou skutečnou příležitost ke spasení a oslavení (srovnej Zjevení 20:5, Zjevení 20:11-12; Matouš 11:21-24; Ezechiel 37:1-14).
Boží plán je všezahrnující. Během této doby dostane drtivá většina lidí příležitost k věčnému životu. Pamatujte, že Bůh „chce, aby byli všichni lidé zachráněni“ a „nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (1. Timoteovi 2:4; 2. Petrův 3:9). Díky Jeho úžasnému plánu dostane celé lidstvo příležitost poznat Boží pravdu, dojít k pokání a získat spasení. (Tato úžasná pravda je podrobně vysvětlena v našich bezplatných brožurách Co se stane po smrti? a Nebe a peklo: Co opravdu učí Bible?)
Poté, jak odhaluje Zjevení 21, bude nové nebe a nová země – a město Nový Jeruzalém sestoupí z nebe na zem jako hlavní město vesmíru a věčné obydlí Boha. Nakonec bude Bůh Otec i Ježíš Kristus žít s lidstvem, které bude nyní oslaveno jako Boží děti. Zjevení 21:7 a povzbuzuje nás těmito úžasnými slovy: „Kdo zvítězí, dostane toto jako dědictví; budu mu Bohem a on mi bude synem.“
Jak jsme viděli na začátku, „všechno“ znamená celý vesmír a duchovní říši. Budeme mít trvalé bydliště s Bohem v Novém Jeruzalémě, ale nebudeme omezeni tam ani na zemi – ani na tuto galaxii. Budeme mít svobodu užívat si celý vesmír, který pak budeme vlastnit spolu s Bohem Otcem, Ježíšem Kristem a zbytkem božské rodiny.
Samozřejmě je možné, že stejně jako budou během tisícileté vlády Krista a jeho svatých existovat různé úrovně správní odpovědnosti nad národy, tak i oslavené členy Boží rodiny budou mít různé oblasti dohledu v celém vesmíru. S více než 100 miliardami galaxií a 100 miliardami hvězd bude dost odpovědnosti pro všechny!
V každém případě budeme moci cestovat kdekoli ve vesmíru okamžitě – rychlostí myšlenky – stejně jako Bůh, a zkrášlovat a rozšiřovat jej pod vedením Otce a Krista. Neboť budeme sdílet jejich nekonečnou moc a mysl. Abychom znovu citovali slova apoštola Pavla: „Žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo a žádná mysl si nedokázala představit, co Bůh připravil pro ty, kteří ho milují“ (1. Korinťanům 2:9, NLT).
Radost a potěšení navždy
Tato budoucnost je tak transcendentní ve své velikosti a významu, že je nemožné ji skutečně pochopit! Pravdou je, že nevíme vše, co zažijeme, až konečně budeme žít v nádherné slávě s Bohem a veškerým pokání lidstva v budoucím věku, protože Bůh nám to nezjevil a my bychom to pravděpodobně nedokázali pochopit našimi omezenými mysli.
Můžeme si však být jisti, že život tehdy nebude nikdy nudný a nezajímavý. Bude vždy plný nových příležitostí a radostného života. V Žalmu 16:11 se král David modlil k Bohu: „Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho.“
Zmínka o Davidovi nás opět vrací na začátek, k jeho úvahám v Žalmu 8:3-4: „Když hledím na tvá nebesa — dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ? “
Bible nám ukázala, proč Bůh pamatuje na lidstvo: Naplánoval pro nás úžasnou budoucnost. Viděli jsme, že naším konečným osudem, smyslem naší existence, je stát se božskými dětmi Boha, který je naším Otcem. Chce se s námi podělit o svůj vlastní život – přeje si, abychom nakonec zdědili nejen vše, co má, ale dokonce i to, čím je. Může být něco většího? Co víc by si někdo mohl vůbec přát?
Nikdy nepodceňujte hodnotu svého života. Byli jste zrozeni, abyste se stali jedním z Božích dětí. Byli jste zrozeni, abyste přijali Jeho samotnou podstatu a charakter a nakonec i věčný život na Jeho úrovni existence. Byli jste zrozeni, abyste se stali oslavenými, nesmrtelnými členy Boží rodiny – abyste žili a vládli s Otcem a Kristem v nekonečné radosti a zářili jako hvězdy na věky věků.
Toto je váš neuvěřitelný osud! Kéž vám Bůh dá srdce ochotné odevzdat mu svůj život, abyste mohli přijmout Jeho nesrovnatelný dar!

>>>>>> Designpics <<<<<<
Podoba Boha
Až budeme plně podobní Bohu, budeme schopni naplnit svou úžasnou odpovědnost vládnout nad Jeho rozsáhlým stvořením a pomáhat Mu v jeho správě.
V Genesis 1:26 Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, “jak naši podobu“ – množné číslo „nás“ a „naše“ označuje jak Boha Otce, tak Slovo, které se později zrodilo v těle jako Ježíš Kristus (Jan 1:1-14). Co se zde myslí Božím obrazem a podobou?
Nejdůležitější je, že Bůh nás stvořil podle svých vlastností, jako jsou abstraktní myšlení, emoce, kreativita a plánování. Ale základní hebrejská slova použitá v tomto textu se týkají skutečné podoby a vzhledu. Slovo tselem („obraz“) má význam socha, zatímco demuwth („podobnost“) odkazuje na fyzickou podobnost.
Jak však říká Jan 4:24, „Bůh je duch“. Řecké slovo přeložené zde i jinde v Novém zákoně jako „duch“ je pneuma. Ve Starém zákoně je hebrejské slovo přeložené jako „duch“ ruach.
Oba tyto termíny mohou také znamenat „vítr“. Protože vítr nemá tvar, někteří tvrdí, že nehmotný duch nemůže mít tvar ani podobu. V mnoha místech Písma jsou však Bůh a andělští duchové popisováni jako bytosti s tělesnou podobou. Je tedy zřejmé, že duch musí mít tvar a podobu – a Bůh Otec a Kristus mají stejnou podobu a tvar jako lidé, kteří jsou podle nich stvořeni na nižší, hmotné úrovni.
Srovnání s „větrem“ vychází ze skutečnosti, že duch je pro lidské oči neviditelný, pokud se fyzicky neprojeví. Duch může také existovat v beztvarém stavu, jako například Boží Duch svatý, který je všude a naplňuje celý vesmír (Jeremiáš 23:24).
Bůh se v lidské podobě zjevil několika lidem ve Starém zákoně (Genesis 18:1-33; Genesis 32:24-30; Exodus 24:9-10; Jozue 5:13-15). V těchto projevech však Bůh nezjevil svou plnou, zářící slávu, protože její intenzita by byla nesnesitelná. Jak Bůh řekl Mojžíšovi: „Nemůžeš vidět mou tvář, neboť člověk mě nemůže vidět a zůstat naživu“ (Exodus 33:20). Mojžíš však, chráněn Boží mocí, mohl vidět Boží zářivou podobu zezadu (Exodus 33:23).
Několik nadpřirozených vidění v Písmu nám dává nahlédnout do úžasného vzhledu Boha v Jeho nejvyšší slávě. Prorok Ezechiel zaznamenal, co viděl:
„Byla tam postava, která vypadala jako člověk, sedící na trůnu vysoko nad námi. Od pasu nahoru jsem viděl záři jako jantar, obklopenou něčím, co vypadalo jako oheň. Od pasu dolů jsem také viděl něco, co vypadalo jako oheň. Kolem něj byla jasná záře. Vzhled jasné záře kolem něj byl jako duha v oblaku v deštivý den. Tak vypadala podoba slávy Hospodinovy“ (Ezechiel 1:26-28, Holman Christian Standard Bible).
Zjevení Boha ve Starém zákoně nebyla zjevení Boha Otce, protože Jan 1:18 o Něm říká: „Boha nikdo nikdy neviděl;“ a Ježíš řekl: „Vy jste nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste neviděli jeho podobu“ (Jan 5:37). Byla to spíše zjevení Ježíše Krista před Jeho lidským životem. Opět však platí, že Otec a Kristus mají stejný obraz a podobu.
V novozákonní knize Zjevení viděl apoštol Jan oslaveného Ježíše Krista jako „ někoho jako Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného zlatým pásem až k prsům. Jeho hlava a vlasy byly bílé jako bílá vlna, jako sníh, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné bronzu rozžhavenému v peci a jeho hlas jako zvuk mnohých vod…jeho tvář jako když slunce září ve své síle“ (Zjevení 1:13-16).
Toto je omezený popis podoby Boha, kterou budou mít také lidé v plné míře, až budou oslaveni při vzkříšení k věčnému životu – až „Ti rozumní však budou zářit jasem oblohy, a kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy“ (Daniel 12:2-3). Tehdy, plně podobní Bohu, budeme schopni naplnit svou úžasnou odpovědnost vládnout nad Jeho rozsáhlým stvořením – pomáhat Mu v jeho správě. To je budoucnost, kterou Bůh pro vás připravil, váš osud, pokud ji plně přijmete s poslušným srdcem a zůstanete oddanými a věrnými následovníky Boha a Jeho učení, jak je zjeveno v Písmu svatém!

>>>>>> NASA <<<<<<