29. června 2026
Scott Delamater
Doba čtení: 11 minut
Původní článek v angličtině vyšel v časopise Beyond Today Magazine: Jul-Sep 2026
Většina dnešních křesťanů nikdy nežila za hranicemi své vlasti, nepotýkala se s jazykovými bariérami ani nezažila tiché vyčerpání z toho, že patří k jiné národnosti než ti, mezi nimiž žijí. Písmo však Boží lid popisuje jako cizince, přistěhovalce a poutníky. Abychom pochopili proč, možná se nejprve musíme vymanit z pohodlí pocitu, že jsme doma.
Když se v roce 1876 blížilo 100. výročí Spojených států amerických, připravovali Francouzi pro své americké příbuzné bezprecedentní dar. Francouzský politický myslitel Edouard René de Laboulaye a sochař Frédéric Auguste Bartholdi navrhli kolosální sochu, kterou pojmenovali Svoboda osvětlující svět. Po dokončení měla být nejvyšší stavbou na Manhattanu, tyčící se nad newyorským přístavem jako symbol politických ideálů, které podle nich Amerika ztělesňovala.
Socha byla financována ze soukromých darů ve Francii; Američané měli financovat stavbu podstavce. Darů však na obou stranách Atlantiku přibývalo pomaleji, než se předpokládalo, a na počátku 80. let 19. století se projekt zastavil.
Mezi snahy o získání finančních prostředků ve Spojených státech patřila i výstava z roku 1883 s poněkud zdlouhavým názvem „Výstava fondu uměleckých zápůjček na podporu fondu pro Bartholdiho podstavec“. Katalog výstavy úvodil sonet Emmy Lazarusové, který časem změnil symbolický význam sochy. Nejslavnější verše básně „The New Colossus“ – která je dnes vyryta na desce uvnitř podstavce – vyzývají unavené, chudé a stísněné masy Starého světa, aby našly útočiště v Novém světě.
Lazarusová byla sama potomkem židovských přistěhovalců. V roce 1882, poté co se dozvěděla o vlnách protižidovského násilí v Ruské říši, se intenzivně zapojila do pomoci židovským uprchlíkům, kteří se hrnuli do Spojených států. Jejich tíživá situace „postupně zabírala stále více mých myšlenek a srdce,“ napsala v dopise příteli. „Téměř vytlačila z mých myšlenek všechna ostatní témata.“
Její vášeň pro jejich utrpení a přesvědčování ze strany přítele ji přiměly, aby svůj spisovatelský talent využila k podpoře sbírky. V méně známých verších básně „The New Colossus“ dala soše jméno, které pravděpodobně odráželo její starost o tyto uprchlíky: Matka vyhnanců. Ať už si to uvědomovala či nikoli, nálada básně čerpá z opakujících se biblických obrazů vyhnaného lidu hledajícího vlast.
Dlouho předtím, než vznikla Socha svobody, nebo ještě předtím, než se Spojené státy staly samostatným státem, čerpali osadníci v Novém světě hojně z biblických obrazů poutníků, přistěhovalců a vyhnanců. Guvernér William Bradford ve svém spise z poloviny 17. století o prvních osadnících v Massachusetts popisuje lidi, kteří „opustil to krásné a příjemné město… ale věděli, že jsou poutníci, a příliš se nezabývali těmito věcmi, nýbrž pozvedali oči k nebesům, své nejdražší vlasti…“
Jeho slova odrážejí Židům 11:13–16, kde jsou popsáni bibličtí hrdinové víry – naši duchovní předkové, kteří „vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi….Kdyby totiž myslili na tu, z níž vyšli…ale toužili po lepší vlasti, to jest po vlasti nebeské.“
Na počátku 19. století se stalo běžným označovat první vlny přistěhovalců biblickými pojmy.
V roce 1821 je John Quincy Adams popsal jako „dobrovolné vyhnance ze země, která jim byla dražší než život… vyhnance svobody a svědomí.“
V roce 1830 popsal Daniel Webster „otce poutníků“, kteří před 200 lety přistáli u Plymouth Rock, jako ty, kteří „usilovali o vyšší míru náboženské svobody“. Dnes si Američané poutníky spojují spíše s raným koloniálním obdobím než s biblickým.
Tito ranmí poutníci však nebyli prvními ani posledními křesťany, kteří ve svých vlastních příbězích rozpoznali biblická témata poutníků a přistěhovalců. Vyhnaní křesťané již dlouho nacházejí spřízněné duše v knize Židům. I za méně extrémních okolností se křesťané na neznámých místech ztotožňovali s těmito hrdiny a s touhou, která je poháněla.
Současní přistěhovalci
Většina z nás stráví celý život jako obyvatelé země, kde jsme se narodili. Když Bible hovoří o cizincích a přistěhovalcích, jako první nás pravděpodobně napadnou ostatní – imigranti v naší vlasti. Naproti tomu křesťané, kteří emigrují do jiných zemí, chápou tuto symboliku z vlastní zkušenosti.
Nicole Roig Espinoza emigrovala do Spojených států z Chile v roce 2017, krátce před svatbou se svým manželem Garrettem Fenchelem. Oba se seznámili v Chile v roce 2010 a znovu se setkali při společné službě v rámci projektu United Youth Corps v Guatemale v roce 2015. Poté, co několik let žili ve Spojených státech, byla u Nicoleina otce diagnostikována vzácná degenerativní neurologická porucha, a tak se přestěhovali do Chile, aby mu mohli být nablízku v jeho posledních měsících.
V Chile zůstali pět let, než se vrátili do Spojených států.
Život jako imigranti v rodných zemích dal Garrettovi a Nicole společné pochopení života jako cizinců a poutníků.
„Součástí vaší identity je skutečnost, že jste immigranti,“ zamyslel se Garrett. „Když se vracíte domů, očekáváte, že se budete cítit mnohem lépe, než jak to nakonec dopadne. Myslíte si, že by to měla být radost nebo úleva, ale já jsem se nakonec cítil mnohem rozpolcenější.“
Nicole se k tomuto pocitu připojila.
„Když jsem se vrátila do Chile, bylo to, jako bych o něco přišla,“ řekla.
Tento způsob uvažování, kdy se lidé identifikují jako cizinci a přistěhovalci, se Bůh snaží ve svém lidu pěstovat již tisíce let.
První zaznamenaná Boží slova k Abrahamovi v knize Genesis znějí: „Odejdi ze své země“ (Genesis 12:1). Ukázal Abrahamovi, že jeho potomci budou „cizincem v zemi, která nebude jejich“ (Genesis 15:13). A tak tomu také bylo. Nejprve jako kočovníci, ale nakonec jako otroci starověkých Egypťanů. Jejich identita jako cizinců jim byla brutálně vtlučena do hlavy, než je Bůh zázračně vysvobodil.
Když putovali směrem ke své Zaslíbené zemi, dal jim Bůh zákony o zacházení s cizinci, které neměly ve starověkých kulturách obdoby. „Nebudeš utiskovat příchozího ani ho nebudeš utlačovat, neboť jste byli příchozími v egyptské zemi“ (Exodus 22:21). Jako motivaci jim připomněl identitu jejich předků.
Když přijmete svou identitu cizince v tomto světě, pojem domov se stává poněkud neuchopitelným.
„Když už jste žili mimo [svou rodnou zemi] dost dlouho a pendlujete sem a tam, kde je váš skutečný domov?“ zeptal se Garrett.
Nicole řekla, že pro ni domov vůbec není místo.
„Jste někde mezi,“ řekla. „Nemám pocit, že můj domov je v Chile.
Nemám pocit, že je můj domov tady. Můj domov je u mé rodiny.“
Žádný domov, kam se vrátit
Střídání pobytu rodiny Fenchel Roigových je některými agenturami označováno jako „zpáteční migrace“, což odráží svobodu pohybu, kterou někteří migranti mají. Pro jiné je však tento pohyb jednosměrný.
Natallia Teagueová emigrovala do Spojených států z Běloruska přes Barbados. Vyrůstala v Sovětském svazu v ateistické společnosti, kde ji učili, že věřící jsou nevzdělanci. Nebyla to úrodná půda pro křesťanské úsilí, ale Natallia byla přitahována ke křesťanství navzdory obecné absenci náboženství.
„Nehledala jsem to – Bůh si mě vyvolil,“ řekla.
Dozvěděla se o Božích svátcích (uvedených v Leviticus 23) a setkala se s malou skupinkou v Estonsku na Svátek stánků.
„Panovala tam jiná atmosféra. Možná si na to zvyknete, když jste v tom prostředí každý týden, ale když to zažijete poprvé, je to mimořádně jiné,“ řekla. „Lidé byli tak zdvořilí a laskaví k sobě navzájem. Nosili hračky dětem v nouzi a navštěvovali lidi doma. V jejich očích bylo vidět, že jim na tom záleží. Byli jako… lidé, kteří nejsou z tohoto světa.“
Po přestěhování na Barbados nabral její život nečekané obraty. Chtěla odejít, ale do Běloruska se vrátit nemohla z toho prostého důvodu, že tam nebyla žádná církev. Stala se dobrovolnicí v United Church of God a pomáhala s redakcí literatury v ruštině. V roce 2010 ji církev pozvala, aby pracovala v její centrále v Ohiu. S manželem Davidem se seznámila během několika týdnů po příjezdu a o rok a půl později se vzali.
Při vyprávění o tom všem Natallia provedla virtuální prohlídkou města v Bělorusku, kde strávila velkou část svého života jako mladá dospělá, a ukázala muzea a divadlo poblíž domu, ve kterém bydlela.
„Je to krásné město,“ zavzpomínala. „Chybí mi, ale není moje.“
Svým způsobem se tak připojuje k těm, kteří „kdyby mysleli na zemi, kterou opustili, … a měli by příležitost se tam vrátit“ (Židům 11:15, New English Translation). Místo toho dala přednost své duchovní rodině před tím, co jí kdysi bylo známé. List Židům dále popisuje Boha jako Otce, který se „nestydí být nazýván jejich Bohem, neboť jim připravil město“ (Židům 11:16, NET).
Boží milosrdenství vůči cizinci
I když nežijeme jako cizinci, většina z nás má nějaké vlastní zkušenosti s pocitem, že někam nepatříme – ať už při stěhování do nového města, při nástupu do nové školy nebo prostě při návštěvě neznámého místa. Tyto okamžiky nám umožňují nahlédnout do nepříjemného pocitu cizosti, který Bůh chce, abychom dokázali využít – jak při uvažování o sobě jako o křesťanech, tak při řízení našich vztahů s ostatními.
Werner Solorzano se narodil a vyrostl v Guatemala City a v roce 2024 emigroval do Spojených států, aby pracoval v mediálním týmu Sjednocené církve Boží. Tento nepříjemný pocit mu není cizí.
„Když žijete jako cizinec, cítíte se nepříjemně. Máte neustálý pocit, že sem nepatříte, že nejste součástí společnosti, ve které žijete,“ řekl. Obrátil se na svou ženu Stephanie a zeptal se: „Bylo to pro tebe v Guatemale nepříjemné?“
Stephanie Roremová vyrostla v Pacifice v Kalifornii. Její otec mluvil plynně španělsky a rodina Roremových pravidelně cestovala do Střední a Jižní Ameriky, aby tam sloužila sborům. Stephanie se s Wernerem seznámila na jedné z těchto cest. Vzali se v roce 2018 a před přestěhováním do Spojených států žili šest let v Guatemala City.
„Nepříjemné? Trochu. Samozřejmě tam vyčnívám,“ zasmála se. Se svými pískovými vlasy a bledou pletí byla v Guatemala City neobvyklým zjevem.
„Ten [nepříjemný pocit] byl spíš osobní záležitost než důsledek toho, jak se mnou ostatní zacházeli,“ řekla. I bez ohledu na to, jak se k nim ostatní chovali, oba v těchto místech pociťovali tichý neklid už jen z toho, že věděli, že jsou jiní.
„V Písmu se píše, že nemáme utlačovat cizince, protože známe srdce cizince,“ řekla Wernerová a připomněla Exodus 23:9. Stejně jako generace Izraelitů, které nepoznaly otroctví ani putování, i moderní křesťané, kteří nikdy nežili jako cizinci, si musí vypěstovat srdce cizince.
Musíme si připomenout vlastní nepříjemné pocity z jakýchkoli přímých zkušeností, které jsme mohli mít. Bez toho nám unikají příležitosti k navázání kontaktu.
„Myslím, že v moderních křesťanských kázáních se moc často neslyší, jaké to je cítit se jako cizinec,“ řekl Werner. „Někteří lidé to prostě nedokážou pochopit.“
Když dokážete čerpat ze své vlastní zkušenosti jako cizinec, porozumíte potřebám těch, kteří nějakým způsobem žijí na okraji společnosti, kteří jsou závislí na laskavosti většiny – a o které se stará sám Bůh.
„Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bohem bohů a Pánem pánů, Bohem velkým, mocným a hrozným, který nikomu nestraní a nepřijímá úplatek, zjednává právo sirotkovi a vdově, miluje příchozího a dává mu pokrm a oděv“ (Deuteronomium 10:17–18).
Starý zákon často hovoří o cizinci ve stejném kontextu jako o jiných bezmocných a okrajových jedincích a zdůrazňuje, že Bůh se o ně zvláště zajímá.
Ježíš Kristus používal podobné obrazy bezmocných, aby ilustroval péči, kterou očekával od svých učedníků.
„Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě“ (Matouš 25,35). Křesťané, kteří chápou svou identitu jako cizinci a poutníci, proměňují tento pocit nepohodlí v péči o druhé.
Garrett a Nicole to zažili při svém návratu do Spojených států. Zatímco čekali, až si vyzvednou děti ze školy, oslovili je rodiče jedné ze spolužaček jejich dcery.
„Objevili se z ničeho nic a [ta maminka] řekla: ‚Ahoj, vím, že je pro vás těžké být tady. A jen jsem vám chtěla dát vědět, že na vás myslím,‘“ řekla Nicole. „Mělo to obrovský dopad. Bylo to jako závan čerstvého vzduchu.“
Když dokážeme čerpat ze své vlastní zkušenosti jako cizinci, stává se cizost společným základem.
„Možná právě v tom spočívá to spojení,“ řekl Werner, „když dokážou přehlédnout vaši cizost a vidět v vás prostě jen dalšího člověka, který tady žije.“
Život jako cizinci
Přijetí naší křesťanské identity jako cizinců a poutníků nás nespojuje jen s lidmi kolem nás. Spojuje nás to s samotným Bohem.
Apoštol Jan popisuje Ježíše jako toho, který „se stal tělem a přebýval mezi námi“ (Jan 1:14, NET). Žil jako cizinec a poutník v nepřátelském světě. Neřídil se hnutími ani vládami své doby, ale záměrem Toho, kdo ho poslal. Žil mezi zapálenými židovskými nacionalisty, římskými dobyvateli a náboženskými fanatiky – ne jako jeden z nich, ale jako ten druhý, skutečný cizinec.
Ježíš od svých učedníků nepožaduje nic, co by sám neprožil. To je pro Nicole velkou útěchou.
„Vidím, že Bůh vidí, čím procházím,“ řekla Nicole. „Mám pocit, že tam nahoře je někdo, kdo mi rozumí.“
Žít jako křesťané znamená uvědomit si, jak cizí jsme vládám a systémům, které kolem nás vznikly, a žít jako zástupci jiného Království, stejně jako to činil Ježíš.
Stejně jako hrdinové z 11. kapitoly Listu Židům i dnešní křesťané hledají svou vlast. Pavel připomněl sboru ve Filipech, že „naše občanství je v nebesích“ (Filipským 3:20). To neznamená, že nemáme žádné pozemské občanství ani povinnosti, ale ty podléhají této vyšší realitě.
Pavel opakuje toto téma toho, kde leží naše občanství, tím, že vymezuje hranice naší cizosti: „Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny“ (Efezským 2,19). Spojuje myšlenky občanství a rodiny do ucelené vize sounáležitosti.
Nejde o květnatou řeč. Existuje skutečné Království, ke kterému křesťané již patří – vláda, která bude na zemi ustavena a která nebude mít konce.
Jenomže ještě není tady.
Nachází se v „městě mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“ (Židům 11,10), v „městě živého Boha, nebeskému Jeruzalému“ (Židům 12,22), v tom samém městě, které Jan popisuje jako „svaté město, nový Jeruzalém, jsem uviděl sestupovat z nebe“ (Zjevení 21,2) na novou zemi. Je to více než jen památník naděje, maják svobody nebo symbolická Matka vyhnanců, ale „matka nás všech“ (Galatským 4:26).
Pro křesťana je to domov.
Citace z Písma jsou převzaty z Česká studijní Bible, pokud není uvedeno jinak.
Přeloženo z angličtiny pomocí DeepL. Dokumenty pro překlad připravil Bill Turnblad. Kontrolu biblických citátů provedl sixto yap. Korektura a finální úprava v Ludmila olf.
Můžete odpovědět hned teď. Napište nám na adresu info@ucgeurope.org a dozvíte se více.