Čtení trvá 7 minut
Článek původně vyšel v angličtině v časopise Beyond Today: březen–duben 2026.
Tyto slova z Händelova Mesiáše jsou mnohem víc než jen hudební refrén; ujišťují nás o Boží trvalé péči a záchraně skrze Jeho Syna a pomáhají nám snášet utrpení a smrt s nadějí a vírou v budoucnost.
Vypráví se, že když známý dirigent Reichel vedl hudebníky při zkoušce Händelova inspirativního oratoria Mesiáš, sopranistka zazpívala s bezchybnou technikou slavný refrén „Vím, že můj Vykupitel žije.“ Všichni očekávali pochvalnou reakci, ale dirigent dal znamení k tichu, přistoupil k ní a téměř smutně se zeptal: „Dcero, ty přece ve skutečnosti nevíš, že tvůj Vykupitel žije, že?“ Zahanbeně odpověděla: „Ano, myslím, že vím.“ „Tak to zazpívej!“ zvolal. „Řekni mi to, abych věděl, že jsi zažila tu radost a sílu.“ Zopakovala svou část s takovým zápalem, který svědčil o její víře ve vzkříšeného Pána. Posluchači plakali a dirigent se slzami v očích prohlásil: „Ty to víš, protože tentokrát jsi mi to řekla!“
Co si jako učedníci Ježíše Krista můžeme z tohoto příběhu vzít do svých životů, když přijímáme, co znamená podřídit se Jeho výzvě „Následuj mě“? Marek 8:34, sme ohledně své osobní víry v Ježíše a Jeho vzkříšení zdrženliví a plaší jako ta sólistka? Uvědomujeme si, že svět je jeviště, na které každý den vstupujeme, a odehrává se způsobem, jaký jsme nikdy nečekali, a v tomto ohledu nás zkouší?
Víc než jen vědět o Kristu
Chápeme, že skutečné učednictví je víc než znát správná slova ale soustředit a upevňovat srdce, která jsou povznesena k Tomu, který žil, zemřel, vstal z mrtvých, vystoupil na nebe a je navždy vyvýšen po pravici našeho Nebeského Otce? Kromě toho, že víme o Kristu, musíme dojít k tomu, že Ho skutečně poznáme—a porosteme v Něm. To není jen mentální vlastnost. Zahrnuje to hluboce zakořeněné duchovní kořeny, které nás připravují nejen na dnešek, ale navždy díky Boží milosti. Znamená to vědomě přijmout náš lidský konec – „lidem uloženo jednou zemřít“ (Židům 9:27) – jako pouhý začátek Boží konečné reality pro každého z nás.
Všimněte si, jak Ježíš zvyšuje naši úroveň uvědomění tím, co řekl původním učedníkům v poslední večer svého lidského života: „Ať se vaše srdce neznepokojuje. Věřte v Boha a věřte také ve mne. V domě mého Otce je více než dost místa. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám snad, že jdu připravit místo pro vás? Až bude vše připraveno, přijdu a vezmu vás k sobě, abyste byli vždy se mnou tam, kde jsem já. A vy znáte cestu, kam jdu“ (Jan 14:1–4, New Living Translation).
Jeho učedník Tomáš odpověděl bez obalu: „‚Ne, my to nevíme, Pane,‘ řekl Tomáš. ‚Nevíme kam jdeš, tak jak bychom mohli znát cestu?‘ Ježíš mu řekl: ‚Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nemůže přijít k Otci, než skrze mne‘“ (verše 5–6, NLT). A dále řekl, že ho skutečně znát znamená znát Otce (verš 7).
Když pomyslíme na Tomáše, který byl toho velikonočního večera s Ježíšem v centru dění, uvidíme, že ani blízkost nestačí. Musí to jít hlouběji! Ježíš byl k Tomášovi tehdy i později (Jan 20:24–29) laskavě upřímný, stejně jako je nyní k nám – pomáhá nám, abychom v sobě nechali růst živého Vykupitele.
Věčná ozvěna, která k nám přichází
Ale odkud pochází tato slavná věta „Vím, že můj Vykupitel žije“ (v King Jamesově verzi)? Z evangelií? Možná z Pavlových epištol? Ne, pochází ze Starého zákona – z poloviny knihy Jób. Satan krutě zkoušel tohoto následovníka jediného pravého Boha ještě předtím, než se Izrael stal národem. Jób přišel o téměř vše, co se týkalo jeho rodiny, majetku a zdraví. Bůh to dopustil z důvodu, který přesahuje pouhou lidskou výdrž, neboť tento příběh se táhne přes 42 kapitol.
Hned na začátku, když udeřila neuvěřitelná tragédie, Jóbova slova odhalila, že to, co se usadilo v jeho srdci, bylo větší než bouře života: „Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového“ (Job 1:20–22).
Jak se situace zhoršovala a Job byl pokryt bolestivými vředy, paní Jobová toho měla dost a hodila mu rukavici: „‚jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty“ (Job 2:9-10).
Co drželo Joba pohromadě, když už lidská moudrost selhala, od poznání Boha až po 40 kapitol později, kdy dále rostl v Bohu, když pronesl: „Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko“ (Jób 42:5). Pevný uzel, který svazuje luk a udržuje Boží závoj nad Ním, je odhalen v Jóbovi 19: „Kéž se tedy stane, že by mé výroky byly zapsány [Netušil to!], kéž by byly vyryty do knihy, vytesány natrvalo do skály železným rydlem a olovem. Ale já vím, že můj vykupitel žije a nakonec se povznese nad prachem“ (Jób 19: 23–25). A dále prohlásil svou hlubokou touhu vidět Boha (verše 26–27), poté co dříve uvedl, že ví, že po své smrti bude vzkříšen (Jób 14:10–15).
Jak můžeme lépe pochopit roli vykupitele? Ve starověkém Izraeli byl vykupitel někdo, kdo vykoupil otroka na svobodu, nebo pozorný blízký příbuzný, který zasáhl, aby obnovil a zajistil rodinné zájmy uprostřed obtíží, jak se to stalo v knize Rút, když Boaz obnovil majetek ovdovělé Noemi a oženil se s její snachou, aby pokračoval v rodové linii Noemina bývalého manžela a jejího zesnulého syna (v souladu s pravidly v Deuteronomiu 25:5–10). Vykupitel ztělesňoval naději pro ty, kteří byli v zoufalství kvůli neschopnosti vytvořit si budoucnost sami. Záchrana musela přijít odjinud! Patriarcha Jákob hovořil o božském vykoupení v Genesis 48:16.
Tento aspekt Božího díla se později zkrystalizoval v identifikačních slovech apoštola Pavla o Vykupiteli v Titu 2:13-14: „očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista [našeho staršího bratra, Židům 2:11-12], který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.“
Dotek Vykupitele
Na závěr se zamysleme nad slovy jiného apoštola. Jan přežil všechny své spolupracovníky, ale i on nakonec zemřel. Krátce předtím však k němu přišel Kristus prostřednictvím vidění, které pro nás bylo zaznamenáno: „Když jsem jej spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. I položil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Amen. Mám klíče smrti i podsvětí‘“ (Zjevení 1:17–18).
Náš Nebeský Otec a Jeho Kristus chápali, že Jan potřeboval plně vědět, že jeho Vykupitel žije – že potřeboval tento „osobní“ okamžik od Vzkříšeného, když se odhalovalo lidsky náročné zavádění Božího budoucího plánu přinést světu vykoupení.Možnáprávě pro takovou chvíli, jako je teď (srovnej Ester 4:14), čtete tento sloupek a stejně jako před dávnými časy potřebujete na jevišti života chvíli oddechu, abyste se osvěžili, povzbudili a posílili. Tak tedy: „Zazpívejte to!“ Prožijte to! A pocítíte dotek našeho Vykupitele ve svém srdci.
Přeloženo z angličtiny pomocí DeepL. Dokumenty pro překlad připravil James Ginn. Kontrolu biblických citátů v češtině provedl Sixto Yap. Korekturu a finální úpravu v češtině provedla Ludmila Wolfová.